86

Byl to snad jeho verš, plující v plné slávě
jako loď za vzácným pokladem, jímž jste vy,
kdo mi mé dozrálé myšlenky pohřbil v hlavě
a tak jim zchystal hrob v lůně, kde vyrostly?
Byl to snad jeho stín, jejž stíny naučily
nadlidsky krásně psát, kdo mi tak zmrazil krev?
Ach ne, ne, ani on, ani ty noční síly,
k nimž chodí o pomoc, nezalekly můj zpěv.
Ani on, ani ten dobrý duch domácnosti,
který ho za noci šálí svým mámením,
se nesmí vítězně chlubit mou zamlklostí —
já nebyl nemocný strachy a kvůli nim!
          Že však jste sebou jen jeho verš naplnil,
          pro můj nic nezbylo — a tak už nemá sil!