145

Ústy, jež stvořila láska svou vlastní rukou,
vydechla proti mně: „Ach, cítím nenávist,“
ač ví, že kvůli ní umírám sladkou mukou;
když ale viděla, že se chvím jako list,
soucit jí najednou naplnil srdce znova
a začal kárat ty dříve tak sladké rty,
jež dosud mívaly pro mne jen dobrá slova,
a znovu učil je vítat mne jako vždy;
„Ach, cítím nenávist,“ řekla a připojila
konec, jenž přicházel, tak jako kdyby šel
milý den po noci, která se ve tmách skryla
a klesla z oblohy jak satan do pekel:
          „Ach, cítím nenávist“ — a zachránila mne,
          když tu zášť odvrhla a řekla: „K vám však ne!“