II.TLUMOK

Nacpal jsem nějakou tu košili do svého starého cestovního tlumoku, vstrčil jej pod paždí a vydal se na cestu k mysu Hornu a k Tichému oceánu. Opustiv dobré město na starém Manhattanu, přibyl jsem v pořádku do New Bedfordu. Bylo to v sobotu večer, v prosinci. Velkým zklamáním pro mne byla zpráva, že parníček do Nantucketu již odplul a že teprve v pondělí bude zas možno se tam dostat.

Většina mladých kandidátů strastí a útrap velrybářství ovšem zůstává právě tady v New Bedfordu a odtud se vydávají na svou plavbu; proto chci hned podotknout, že já jsem nic takového neměl v úmyslu. Byl jsem totiž rozhodnut, že nepopluji na žádné jiné lodi než právě na nantucketské, poněvadž vše, co souviselo s tímto proslulým starým ostrovem, bylo nějak skvělé, divoké, a to právě mě nesmírně vábilo.

I když New Bedford v poslední době postupně monopolizoval velrybářské podnikání a třeba chudák starý Nantucket je dnes v tomto oboru daleko za ním, přece byl Nantucket Bedfordu velkým pravzorem jako Tyrus Kartágu; toť místo, na které byla vyvržena první mrtvá americká velryba. Odkud než právě z Nantucketu vypluli první domorodí velrybáři, rudokožci, v kánoích na honbu za leviatanem? A odkud, ne-li právě z Nantucketu, vyrazila první dobrodružná malá šalupa, zčásti naložená dovezenými oblázky – tak se alespoň vypráví – jimiž námořníci házeli na velryby, aby zjistili, jsou-li dosti blízko, aby se mohli odvážit vrhnout harpunu z čelenu?

Když jsem tedy měl před sebou noc a den a ještě jednu noc v New Bedfordu, než se budu moci vydat k svému vyvolenému přístavu, musil jsem se starat, kde bych se zatím najedl a vyspal. Noc byla velmi nejasná, ba velmi tmavá a smutná, řezavě ledová a nepříjemná. Neznal jsem tam nikoho. Starostlivě jsem si prozkoumal kapsu a vylovil jen několik stříbrňáků. Nuže, Izmaeli, řekl jsem si, jak jsem tak stál uprostřed pusté ulice, svíraje tlumok a srovnávaje temnotu severu s temnotou jižní – kamkoli se ve své moudrosti rozhodneš jít na noc, můj drahý Izmaeli, nezapomeň se tam zeptat na cenu a nebuď příliš vyběračný!

Loudavě jsem procházel ulicemi a minul štít „U zkřížených harpun“: zdálo se to tam příliš drahé a pěkné. Kousek dál – z jasně rudých oken hospody „U mečouna“ – vycházely paprsky tak zářivé, že jako by rozpouštěly navátý sníh a led před domem, kdežto všude jinde zmrzlé náledí pokrývalo chodník a tvořilo desetipalcovou vrstvu, podobnou tvrdému asfaltu. To mě ovšem dost unavovalo, když jsem našlapoval na ostré výčnělky, protože podrážky mých bot byly po dlouhé a bezohledné službě velmi chatrné. Příliš drahé a pěkné, pomyslil jsem si, stanuv na okamžik, abych se podíval na proud světla, štědře dopadající na ulici, a naslouchal cinkotu sklenic uvnitř. Jdi jen dál, Izmaeli, řekl jsem si posléze; neslyšíš? Odejdi od těchto dveří. Příštipky na botách ti zahrazují cestu. Šel jsem dál. Instinktivně jsem se teď držel ulic vedoucích k vodě, kde bezpochyby jsou hostince nejlacinější, i když ne právě nejlákavější.

Takové chmurné ulice! Vpravo i vlevo bloky temnoty, ne domů, tu a tam svíčka, jako světýlko pohybující se v hrobce. V tu noční hodinu posledního dne v týdnu byla tato městská čtvrť zcela opuštěna. Konečně jsem však přišel k čadivému světlu, vycházejícímu z nízké, široké budovy, jejíž dveře byly vybízivě dokořán. Vypadala zanedbaně jako veřejný útulek. Vstoupil jsem a ze všeho nejdřív klopýtl přes bednu s popelem. Ha, napadlo mi, když mě zvířený popel dusil, je to popel ze zničeného města Gomory? Když se dřívější hostince jmenovaly „U zkřížených harpun“ a „U mečouna“, to se tady musí říkat „V pasti“. Ale sebral jsem se, a uslyšev zevnitř silný hlas, šel jsem dál a otevřel druhé dveře, vnitřní.

Zdálo se mi, že je to zasedání velkého Černého sněmu v Molochově chrámu. Sto černých tváří se zvědavě obrátilo v lavicích. Za nimi černý anděl zkázy bušil do knihy na kazatelně. Byl to černošský kostel; kazatel kázal o temnotě pekla, kde je pláč, nářek a skřípění zubů. Hola, Izmaeli, zabručel jsem couvaje, v „Pasti“ se baví bídně!

Ubíraje se dále, přišel jsem konečně poblíž doků k slabému světélku a zaslechl žalostné skřípání někde nad hlavou; když jsem se podíval vzhůru, spatřil jsem, jak se nade dveřmi houpá štít bíle pomalovaný. Mělo to být něco jako vysoký vodotrysk s mlhavou vodní tříští a pod tím nápis: „Hostinec U velryby – Petr Rakev, majitel.“

Rakev? – Velryba? – V tom zvláštním spojení to zní dost zlověstně, říkal jsem si. Ale v Nantucketu je to prý běžné jméno a tenhle Petr se podle všeho přistěhoval z Nantucketu. Světlo bylo tak mdlé a hostinec se zdál v tu chvíli docela klidný: malé, sešlé dřevěné stavení vypadalo, jako by sem bylo přitaženo odněkud z vyhořelé čtvrti, a poněvadž houpající se štít žebrácky skřípal, pomyslil jsem si, že právě tady budou mít laciné noclehy a nejlepší hrachovou polévku.

Byl to podivný starý dům se štítem, z jedné strany jakoby ochromený a smutně se naklánějící. Stál na ostrém, sychravém nároží, kde burácející vichr Euroclydon skučel hůř než kolem zmítané kocábky ubohého Pavla. Euroclydon jest nicméně vítr nesmírně příjemný pro každého, kdo si v pokoji u krbu klidně ohřívá nohy. „Posuzujeme-li onen bouřlivácký vítr zvaný Euroclydon,“ praví jeden starý spisovatel – jehož dílo mám jen já v posledním exempláři – „je v tom veliký rozdíl, díváme-li se naň skleněným oknem, které všechen mráz zadržuje venku, nebo pozorujeme-li jej z neorámovaného okna, v němž je mráz po obou stranách a které zasklívá jen kmotra Smrt.“ Opravdu, pomyslil jsem si, když se mi tato věta vynořila v mysli – ve starém frakturovém písmu – uvažovals dobře. Ano, oči jsou okna a mé tělo je dům. Jaká škoda, že štěrbiny a trhliny místy trochu neucpali cupaninou! Ale teď už je pozdě na nějaké opravy. Vesmír je dokončen, svorník v klenbě zasazen a odřezky byly odvezeny před milionem let. Chudák Lazar, drkotající zuby u patníku, který je mu polštářem, a setřásající chvěním své hadry, ten si může obě uši ucpávat cáry a do úst strkat kukuřičnou šišku – pronikání bouřlivého Euroclydonu přece nezabrání. Euroclydon! praví starý bohatec v červeném hedvábném županu (později měl rudější), ale, ale! Jaká krásná mrazivá noc! Jak se třpytí Orion! Jaká severní záře! Nechť si jiní mluví o svém orientálním letním podnebí věčných skleníků; mně buď dána výsada, abych si sám vytvořil léto svým uhlím.

Co však soudí Lazar? Může si ohřát zmodralé ruce od nádherné severní záře? Nedal by Lazar přednost Sumatře před tímto místem? Nechtěl by si raději lehnout podél rovníku? Ach, vy bohové! Nechtěl by raději táhnout do horoucích pekel, jen aby unikl tomuto mrazu?

Že má Lazar ležet opuštěn na kameni přede dveřmi boháčovými, to je věru mnohem podivnější, než kdyby ledovec zakotvil u některého ostrova Moluckého. Ale boháč přece také žije jako car v ledovém paláci, zbudovaném ze zmrzlých vzdechů, a jako předseda abstinentního spolku pije jenom vlahé slzy sirotků.

Ale dost již toho nářku, jedeme na lov velryb a na něco podobného budeme mít ještě dost času. Oškrabme led z promrzlých nohou a podívejme se, jak to vlastně vypadá v hostinci „U velryby“.