XXII.VESELÉ VÁNOCE

Konečně k polednímu, když přístavní dělníci byli propuštěni a Pequod odtažena z přístaviště a když věčně starostlivá Charita připlula k lodi v jednom velrybářském člunu, aby odevzdala poslední dárek – noční čepici pro svého švagra Stubba, druhého důstojníka, a náhradní bibli pro stewarda – po tom po všem oba kapitáni, Peleg a Bildad, vyšli z kajuty. Peleg se obrátil k prvnímu důstojníkovi:

„Nuže, pane Starbucku, jste si jist, že je všechno v pořádku? Kapitán Achab je připraven – právě jsem s ním mluvil – nepotřebujeme už nic z města, co? Dobře, tak tedy svolejte mužstvo. Ať se shromáždí tamhle na zádi, aby je kat spral!“

„Netřeba klít, ani když je sebevětší spěch, Pelegu,“ poznamenal Bildad, „ale už utíkej, příteli Starbucku, a vykonej náš příkaz.“

Podívejme se! Dokonce i ve chvíli, kdy se loď chystá vyrazit na výpravu, kapitán Peleg a kapitán Bildad si na palubě počínají tak, jako by měli být i na moři spoluveliteli, jimiž podle všech známek byli v přístavu. Po kapitánu Achabovi nebylo ještě ani stopy, jen říkali, že je v kajutě. To ostatně mělo ukázat, že naprosto není nutno, aby byl při tom, když loď zvedá kotvy a je vedena na širé moře. To vlastně není starost kapitánova, nýbrž lodivodova, a protože kapitán Achab nebyl ještě zplna zotaven – jak říkali – zůstával tedy ve své kajutě. A všechno to vypadalo docela přirozeně, vždyť na obchodních lodích se mnozí kapitáni objeví na palubě teprve dlouho po tom, co loď zdvihla kotvu; setrvávají u stolu v kajutě a vesele se loučí se svými přáteli z pevniny, dokud hosté neopustí loď spolu s lodivodem.

Jenže na takové myšlenky nezbývalo mnoho času, poněvadž kapitán Peleg byl teď ve svém živlu. Zdálo se, že hlavně on mluví a poroučí, a ne Bildad.

„Sem dozadu, vy pancharti,“ křičel, když námořníci okouněli u hlavního stožáru. „Pane Starbucku, žeňte je dozadu.“

„Strhněte tady ten stan!“ – zněl další rozkaz. Jak jsem už dříve podotkl, stával tento stan z velrybích kostí jenom v přístavu; na palubě Pequody byl rozkaz k stržení stanu po třicet let dobře znám jakožto druhý povel hned po zdvižení kotvy.

„Mužstvo k vratidlu! Hrom a blesky! – Hněte sebou!“ zněl další rozkaz a mužstvo utíkalo k vratidlovým držadlům.

Jakmile se loď začne hýbat, lodivod obyčejně bývá na přední části lodi. A tady to byl Bildad, který s Pelegem – budiž to zde řečeno – měl vedle jiných funkcí také lodivodskou koncesi pro přístav. Podezírali ho, že se stal sám lodivodem jen proto, aby ušetřil poplatek za nantucketského lodivoda na všech lodích, na kterých měl podíl – poněvadž jinou loď nikdy neřídil při vyplouvání z přístavu. Nuže, Bildad se teď pilně díval přes bok lodi na zvedání kotvy a občas ho bylo slyšet, jak zpívá jakýsi smutný úryvek žalmu, aby svým příkladem povzbudil muže u rumpálu, kteří vesele hulákali sborem něco o dívkách ze Ztracené uličky. Před třemi dny jim Bildad řekl, že se na Pequodě nesmějí zpívat žádné světské písně, zvláště ne ve chvíli, kdy loď zvedá kotvy, a jeho sestra Charita vložila každému námořníkovi do lůžka Wattsův malý zpěvník nábožných písní.

Kapitán Peleg mezitím přehlížel ostatní části lodi a zuřil a hrozně klel na zádi. Myslil jsem si téměř, že potopí loď, než bude kotva vyzdvižena, a tak jsem bezděky přestal otáčet kolem a řekl jsem Kvíkvegovi, aby udělal totéž, uvažuje o nebezpečí, do kterého se oba vrháme, vydáváme-li se na cestu s takovým ďábelským lodivodem. Utěšoval jsem se však myšlenkou, že snad najdeme nějakou spásu ve zbožném Bildadovi, přes ten jeho sedmistý sedmdesátý sedmý vklad. Náhle jsem ucítil ostrou ránu v zádech a obrátiv se spatřil jsem s hrůzou kapitána Pelega, jak odtahuje nohu z přímé blízkosti mého těla. To byl můj první kopanec.

„Takhle zvedají kotvu na obchodní lodi?“ řval. „Mrskni sebou, ty beraní hlavo! Mrskni sebou a zlom si páteř! Proč si nepospíšíte, povídám, vy všichni – honem! Kvohoku! Hoď sebou, ty chlape se zrzavými vousy, skoč tam, ty s tou skotskou čepicí, mrskni sebou, ty v těch zelených kalhotách! Tak rychle, povídám, a hýbejte kostrou, až vám polezou oči z důlků!“ To vykřikuje, chodil kolem rumpálu a tu a tam používal věru vydatně své nohy, zatímco nevyrušitelný Bildad předzpěvoval žalmy. Napadlo mě, že si dnes kapitán Peleg asi trochu přihnul.

Konečně byla kotva vyzdvižena, plachty napjaty a loď se hnula. Byl krátký, studený vánoční den, a když se ten krátký severní den ponořoval do noci, byli jsme již téměř na širém zimním oceánu, jehož mrazivá pěna nás pokrývala ledem jako leštěným brněním. Dlouhé zuby na zábradlí se třpytily v měsíčním světle a jako bílé kly nějakého obrovského slona visely z přídě velké, zahnuté střechýle.

Vyzáblý Bildad měl jako lodivod první hlídku. A zatímco se stará loď ponořovala do zeleného moře a zaplavovala palubu pronikavou zimou, zatímco větry skučely a lanoví skřípalo, ustavičně bylo slyšet pevný hlas lodivodův:

Za prudkou řekou samý sladký lán,
zelení svěží oděná zem.
Tak před Židy stál starý Kanaán,
oddělen valícím se Jordánem.

Nikdy mi tato lahodná slova nezněla lahodněji než tehdy. Byla plna naděje a pohody. Přestože byla chladná zimní noc na burácejícím Atlantiku, přestože jsem měl nohy mokré a kabát by se byl dal ždímat, přece se mi zdálo, že na mne čekají mnohé rozkošné přístavy a lučiny a palouky tak věčně zelené, že tráva vyrostlá na jaře zůstane nepošlapána a nezvadne až do pozdního léta.

Konečně jsme se dostali tak daleko na širé moře, že jsme obou lodivodů již nepotřebovali. Statný plachetní člun, který nás doprovázel, popojel k boku naší lodi.

Bylo to zajímavé a docela milé, jak byli Peleg a Bildad v této chvíli dojati, zvláště kapitán Bildad. Dlouho odkládal loučení; věru, nikterak se mu nechtělo nadobro opustit loď, vydávající se na cestu tak dlouhou a nebezpečnou – za oba bouřlivé mysy – loď, v níž měl uloženo několik tisíc svých těžce vydělaných dolarů, loď, které velel jako kapitán jeho starý spoluplavec – muž bezmála tak starý, jako byl on, a znovu se vydával na cestu, aby se utkal se všemi hrůzami té nelítostné tlamy. Nerad dával sbohem lodi, která po každé stránce byla pro něho plna zajímavých věcí – chudák starý Bildad dlouho otálel, přecházel po palubě starostlivým krokem, seběhl do kajuty, aby ještě něco řekl na rozloučenou, a opět přišel na palubu a díval se proti větru. Rozhlížel se po širých, nekonečných vodách, ohraničených jen dalekými, neviditelnými východními světadíly, díval se k pevnině, díval se nahoru, díval se vpravo a vlevo, díval se všude a nikam. Konečně navinul mechanicky nějaké lano na naviják, křečovitě sevřel ruku rázného Pelega, a pozvednuv lucernu, chvíli stál a díval se mu hrdinsky do tváře, jako by chtěl říci: „Nic naplat, příteli Pelegu, vydržím to; ano, vydržím.“ Peleg se na to díval mnohem filozofičtěji, ale přes všechnu filozofii se mu v oku zatřpytila slza, když se lucerna příliš přiblížila. I on se nemálo naběhal z kajuty na palubu – něco řekl dole a teď zase rozmlouval se Starbuckem, prvním důstojníkem.

Konečně se obrátil k příteli a rozhlédl se naposledy kolem sebe. „Kapitáne Bildade – pojď, starý brachu, musíme jít. Utáhněte hlavní ráhno. Ahoj, člun! Přirazte až k lodi. Opatrně! Opatrně! Pojď, Bildade, hochu – rozluč se naposled. Mnoho štěstí, Starbucku – mnoho štěstí vám, pane Stubbe – mnoho štěstí vám, pane Flasku – sbohem a mnoho štěstí vám všem – a ode dneška za tři roky budu mít pro vás připravenou teplou večeři ve starém Nantucketu. Hurá a sbohem!“

„Bůh vám žehnej a provázej vás svou milostí, mužové!“ zamumlal starý Bildad téměř zajíkavě. „Doufám, že teď budete mít pěkné počasí, aby kapitán Achab mohl mezi vás brzy přijít. Jen sluníčko potřebuje, ano, a toho bude mít dost, když máte namířeno do tropů. Důstojníci, buďte opatrní při lovu! Harpunáři, nerozbíjejte zbytečně čluny, cena dobrého prkna z bílého cedru stoupla za rok o plná tři procenta. A nezapomeňte se také modlit! Pane Starbucku, dbejte, ať bednář neplýtvá náhradními obručemi. Ach! Ty jehly na plachty jsou v zelené zásuvce. V den Páně, muži, moc nelovte velryby, ale abyste zas nepropásli dobrou příležitost – to by bylo opovrhování dary Hospodinovými. Pane Stubbe, dejte pozor na sud s melasou, myslím, že je trochu děravý. Dostanete-li se na ostrovy, pane Flasku, nezapomeňte, že jste ženat! Sbohem! Sbohem! Ten sýr nenechávejte dlouho ve skladišti, pane Starbucku, zkazil by se. Neplýtvejte máslem – stojí dvacet centů jedna libra, a nezapomeňte, že –“

„Pojď, pojď, kapitáne Bildade, přestaň řečnit! Pojď – půjdeme!“ S těmi slovy ho Peleg tlačil k okraji lodi a oba se spustili do člunu.

Loď a člun se od sebe vzdalovaly. Studený, vlhký noční vítr fičel mezi nimi. Skřehotající racek letěl na hlavami. Oba lodní trupy se divoce zmítaly. Zvolali jsme třikrát s těžkým srdcem hurá a ponořili se slepě jako osud do osamělého Atlantiku.