XXXV.VRCHOL STOŽÁRU

Bylo už příjemnější počasí, když na mne došlo v povinném střídání s ostatními námořníky, abych konal hlídku na vrcholu stožáru.

U většiny amerických velrybářských lodí bývá zvykem, že se téměř hned při vyplutí lodi z přístavu stavějí na vrchol stožáru hlídky, třebaže loď má před sebou patnáct tisíc mil i víc, než dospěje k vlastnímu lovišti. A když se po třech, čtyřech nebo pěti letech plavby blíží k domovu a má někde ještě něco prázdného, řekněme jen prázdnou láhev – tedy jsou vrcholky jejích stožárů obsazeny hlídkami do poslední chvíle, a teprve když se její nejvyšší plachty ztrácejí mezi věžemi přístavu, vzdává se zcela naděje, že chytne ještě jednu velrybu.

Protože stráž na vrcholku stožáru, ať už u břehu či na moři, je povinnost velmi stará a zajímavá, věnujme jí trochu víc pozornosti. Myslím, že první hlídky na vrcholky stožárů stavěli staří Egypťané, poněvadž při veškerém pátrání nenacházím žádné jejich předchůdce. Třebaže praotcové Egypťanů, stavitelé babylonské věže, nepochybně chtěli touto věží vztyčit nejvyšší stožár v celé Asii nebo i v Africe, přece (než na vrchol nasadili poslední kotouč) ten jejich velký kamenný stožár zmizel přes palubu za hrozné bouře božího hněvu; proto nemůžeme stavitelům babylonské věže přiznat prvenství před Egypťany. A že Egypťané byli národem stožárních hlídek, to dokládá obecný názor archeologů, že první pyramidy byly postaveny k účelům hvězdářským. Tuto teorii jedinečně potvrzuje zvláštní tvar oněch staveb: všechny čtyři stěny jsou uzpůsobeny jako schodiště, aby po nich, zvedajíce nohy podivuhodně vysoko, mohli ti staří astronomové vystupovat na vrcholek a hlasitě oznamovat nové hvězdy – stejně jako hlídky na dnešních lodích ohlašují voláním plachetnici nebo velrybu, když se zjeví na obzoru. Za starých dob si svatý Simeon, proslulý křesťanský poustevník, postavil vysoký kamenný sloup v poušti a strávil na jeho vrcholku celý pozdější život, vytahuje si potravu zdola provazem. To je pozoruhodný příklad neúnavného hlídače v stožárovém koši, neboť se nedal zahnat ze svého místa ani mlhami, mrazem, deštěm, krupobitím ani plískanicí, hrdinně všechno snášel do poslední chvíle a doslovně zemřel na svém stanovišti. Dnešní strážcové na vrcholcích stožárů – ti nejsou z rodu živých: samí muži z kamene, železa a bronzu. I když jsou zcela schopni odolávat prudké bouři – jsou naprosto neschopni zavolat, objeví-li se na obzoru něco nápadného. Například Napoleon, jenž stojí se založenýma rukama na vrcholku vendômského sloupu nějakých sto padesát stop nad zemí – nedbá nyní o to, kdo panuje nad palubami dole, ať je to Ludvík Filip, Ludvík Bourbon nebo Ludvík Ďábel. Rovněž velký Washington stojí na vysokém stožáru v Baltimore a jeho sloup označuje jako jeden ze sloupů Herkulových onu hranici lidské velikosti, za niž dospěje jen málo smrtelníků. Admirál Nelson na vratidle z děloviny stojí na vrcholku stožáru na Trafalgarském náměstí; i když je sebevíce zahalen londýnským kouřem, přece to znamená, že se zde skrývá hrdina, neboť tam, kde je kouř, musí být i oheň. Ale ani velký Washington, ani Napoleon, ani Nelson neodpovědí na jediné zvolání zdola, i kdyby byli sebevášnivěji žádáni o radu zmatenými palubami, na něž upírají svůj pohled, jakkoli lze mít za to, že jejich duch proniká hustou mlhou budoucnosti a zvídá, kterých mělčin a úskalí nutno se varovat.

Snad by se zdálo nevhodné přidružovat jakkoli stožárové hlídky na pevnině k hlídkám na moři, ale že to nevhodné není, vysvítá jasně z okolnosti, za kterou je odpovědný Obed Macy, jediný dějepisec Nantucketu. Ctihodný Obed nám vypráví, že v raných dobách velrybářství, dříve než byly lodi pravidelně vysílány na lov, obyvatelé tohoto ostrova postavili podél pobřeží vysoké stožáry, na něž hlídky vystupovaly po přibitých kolících, asi jako když leze drůbež do kurníka. Tentýž způsob byl před několika lety zaveden velrybáři v zálivu na Novém Zélandu; jakmile hlídka spatřila velrybu, oznámila to mužům v připravených člunech u pobřeží. Ale tento zvyk se již přežil, a proto si všimněme vrcholku stožáru pravého, stožáru na velrybářské lodi na moři. Tři stožárové vrcholky jsou obsazeny od východu slunce do západu, námořníci se pravidelně střídají jako u kormidla a směna je vždy po dvou hodinách. V lahodném podnebí tropů je hlídka na stožáru nesmírně příjemná, pro snílka a člověka dumavého dokonce rozkošná. Stojíte tam sto stop nad ztichlými palubami, pohybujete se nad hlubinou, jako kdyby stožáry byly obrovské chůdy, zatímco pod vámi a bezmála mezi vašima nohama plují největší mořské obludy, stejně jako kdysi lodi pluly mezi botami proslulého kolosa rhodského. Stojíte tam, ztraceni v nekonečnosti moře, zčeřeného jen vlnami. Loď se pohybuje líně, jako by spala, ospalý pasátní vítr pofukuje a všechno vás ukolébává v sladký klid. Za tohoto velrybářského života v tropech se vás většinou zmocní podivuhodné omámení z toho pokoje. Neslyšíte žádné zprávy. Nečtete noviny. Zvláštní vydání s úžasným líčením všedních událostí vás nikdy nesvede k zbytečnému rozčilování, neslyšíte o domácích tragédiích, o poklesu cenných papírů a akcií, nikdy se netrápíte myšlenkou, co seženete k večeři – protože všechno vaše jídlo na tři léta i déle je pečlivě uschováno v bednách a váš jídelní lístek se nedá měnit.

Plavíte-li se po dlouhá tři nebo čtyři léta na jedné z těch jihomořských velrybářských lodí, stává se, že součet hodin strávených na vrcholu stožáru by vydal za několik celých měsíců. Bohužel, ono místo, kterému věnujete tak značnou část celého období svého přírodního života, přežalostně postrádá všeho, co by aspoň trochu připomínalo pohodlné ubytování nebo dovedlo vzbudit pocit příjemné útulnosti, jako třeba postel, visuté lůžko, pohřební vůz, strážní budka, kazatelna, kočár nebo jiné malé a útulné zařízení, v jakém se lidé dočasně uzavírají. Nejobvyklejším místem hřadování jest vrchol nadkošové čnělky, kde stojíte na dvou tenkých rovnoběžných ráhnech (příznačných právě pro velrybářské lodi), zvaných nadkošový příčný můstek. Tady má začátečník, zmítaný mořem, asi takový pocit, jako kdyby stál býkovi na rozích. Ovšem za chladného počasí si s sebou můžete vzít nahoru svůj dům v podobě krátkého námořnického kabátu, ale upřímně řečeno, nejsilnější námořnický kabát se nepodobá domu o nic víc než neoděné tělo, neboť jako je duše přiklížena uvnitř svého tělesného svatostánku a nemůže se v něm volně pohybovat ani z něho vyjít, nemá-li se vystavit velikému nebezpečí, že zahyne (jako nezkušený poutník, přecházející zasněžené Alpy v zimě), tak ani námořnický kabát není domem, nýbrž pouhým obalem nebo další kůží na vašem těle. Do těla si nemůžete vestavět poličku nebo prádelník se zásuvkami, a právě tak si nemůžete z námořnického kabátu udělat pohodlnou komůrku.

Musíme tedy jen litovat, že vrcholky stožárů jihomořské velrybářské lodi nemají ty malé stany nebo kazatelny, zvané vraní hnízdo, v nichž jsou hlídky grónské velrybářské lodi chráněny před nevlídným počasím ledových moří. V nenáročném vyprávění kapitána Slee­ta, nazvaném „Plavba mezi ledovci za grónskou velrybou, při níž byly náhodou znovu objeveny ztracené islandské kolonie starého Grónska“, v tomto obdivuhodném svazku se líčí s půvabnými podrobnostmi, že všechny hlídky na stožárech jsou opatřeny vraním hnízdem, nedávnou novotou lodi Ledovec, jak se jmenovalo dobré plavidlo kapitána Sleeta. Na svou počest je nazval Sleetovo vraní hnízdo. Byl jeho původním vynálezcem, měl na ně patent, a nezatížen nijakým směšným falešným ostychem, tvrdil, že když své jméno dáváme dětem (my otcové jsme původními vynálezci a máme na ně patent), máme také po sobě pojmenovat každou jinou věc, kterou jsme vynalezli. Sleetovo vraní hnízdo se tvarem podobá velkému soudku nebo dýmce; nahoře je však otevřeno a opatřeno pohyblivou zástěnou, aby byla hlava chráněna před prudkým větrem. Je připevněno na vrcholek stožáru a vstupuje se do něho malým poklopem ve dně. Na zadní straně, čili na straně k lodní zádi, je pohodlné sedadlo, které má vespod skřínku pro deštníky, vlněné šály a pláště. Vpředu je kožený věšák, kde lze pověsit hlásnou troubu, dýmku, dalekohled a jiné námořní přístroje. Když kapitán Sleet sám hlídkoval v svém vraním hnízdě, míval prý s sebou pušku (také zavěšenou na věšáku), roh s prachem a broky, aby mohl střílet na zabloudilé narvaly nebo potulné mořské jednorožce, zamořující tyto vody. Z paluby na ně totiž nemůžete s úspěchem střílet pro odpor vody, ale střílet na ně shora, to je něco docela jiného. Kapitánu Sleetovi zřejmě působilo velkou radost, když mohl vylíčit všechny drobné příjemnosti vraního hnízda, ale přestože mnohé z nich tak obšírně rozvádí a přestože nás častuje opravdu vědeckou zprávou o svých pokusech ve vraním hnízdě, jak tam s malým kompasem opravoval chyby vznikající z toho, čemu říká „místní odchylka“ všech kompasnicových magnetů, úchylky, které nutno přičíst horizontálnímu sousedství železa v lodních prknech a u Ledovce snad i tomu, že v posádce bylo tolik zkrachovaných kovářů; jak říkám, třebaže kapitán byl v těchto věcech velmi rozšafný a vědecký, přece jen – přes všechny učené „místní odchylky kompasnicové“, „azimutální kompas a jeho pozorování“ a „přibližné omyly“ – a kapitán Sleet to jistě dobře ví –, nikdy nebyl tak dokonale zabrán do těchto hlubokých magnetických úvah, aby jej občas k sobě nepřitahovala malá bednička s lahvemi, dobře naplněná a příhodně umístěná po jedné straně jeho vraního hnízda, snadno na dosah. Ačkoli se mu celkem nesmírně obdivuji, a dokonce i miluji toho statečného, poctivého a učeného kapitána, přece jen mu velmi vyčítám, že tak naprosto opominul onu bedničku s lahvemi, která by mu jistě byla věrnou přítelkyní a utěšitelkou, když se jeho hlava zahalená v kapuci a ruce v palčákách obíraly matematikou v ptačím hnízdě vysoko na stožáru, padesát či šedesát stop nad palubou.

Nejsme-li my, jižní velrybáři, nahoře tak útulně ubytováni jako kapitán Sleet a jeho grónské mužstvo, přece tato nevýhoda je do značné míry vyvážena podnebím zcela opačným, neboť my jižní velrybáři se ponejvíc plavíme po mořích líbezně mírných. Já například jsem rád lelkoval v ráhnoví, odpočívaje nahoře, popovídal si s Kvíkvegem nebo s někým jiným, kdo měl službu a byl nablízku, a teprve potom, vystoupiv trochu výš a nedbale přehodiv nohu přes ráhno horní plachty, podíval jsem se předběžně na vodní pastviny, až jsem se konečně vyšplhal k určenému místu.

Musím zde otevřeně a upřímně přiznat, že jsem nijak dobře nehlídkoval. Jak jsem si mohl počínat jinak, když mi v hlavě vířila záhada vesmíru a já byl odkázán jen sám na sebe v takové výši, nutící k přemýšlení – jak jinak to mohlo dopadnout, nežli že jsem nedbale plnil základní pravidlo velrybářských lodí: „Buď na stráži a ustavičně hlas, co vidíš!“

Dovolte, majitelé lodí z Nantucketu, abych vás na tomto místě důtklivě varoval! Střežte se najímat do bdělých rybářských posádek mladíky s hubeným obličejem a vpadlýma očima, kteří se oddávají nevhodnému přemítání a nabízejí se k práci na lodi, ač mají v hlavě spíše Phaedona než Bowditche. Pravím, chraňte se takových mládenců; vaše velryby nemohou být chyceny, dokud je někdo nespatří, a tento mladý platonik se zapadlýma očima desetkrát zbrázdí moře kolem světa a neobohatí vás ani o jediný žejdlík vorvaniny. Tohle varování není nijak zbytečné. Vždyť velrybářství skýtá dnes útočiště mnoha romantickým, melancholickým a zapomnětlivým mladým mužům, kterým se znechutily trampoty na pevnině a kteří hledají smysl života v ovzduší dehtu a rybího ruku. Childe Harold vyleze často na vrchol stožáru některé nešťastné a smolařské velrybářské lodi a zádumčivě vykřikuje:

„Vzduj se, hluboké modré moře, vzduj!
Desetitisíce velrybářů tě brázdí marně.“

Kapitáni takových lodí velmi často vezmou roztržité mladé filozofy na paškál a vyčítají jim, že nemají dost „zájmu“ o plavbu; naznačují jim, že nikdy nepocítí čestnou ctižádost, poněvadž si v hloubi duše přejí velrybu raději nevidět nežli uvidět. Ale je to všechno marné. Tito mladí platonikové se domnívají, že jejich zrak je nedokonalý, jsou krátkozrací; proč by si tedy měli namáhat oční nerv? Divadelní kukátko nechali doma.

„Jak to, ty opičáku,“ řekl jeden harpunář takovému mladíkovi, „křižujeme už ve vodách poctivě na třetí rok, a tys ještě ani jednou neohlásil velrybu! Když jsi na stožáru ty, pak jsou velryby tak vzácné jako slepičí zuby!“ Možná že vzácné byly; ale možná že jich na vzdáleném obzoru plula celá stáda. Takový roztržitý mladík je však ukolébáván oslnivým splýváním myšlenek s vlnami do netečnosti tak opiově omamné, do snění tak čiře bezvědomého, že nakonec ztratí pocit své individuality, mystický oceán u svých nohou považuje za viditelný obraz té hluboké, modré, bezedné duše pronikající lidstvo a přírodu a každá nezvyklá krása jen zpola viditelná, která před ním uniká, každá vyčnívající ploutev, spíš tušená než spatřená, jejíž tvar nelze rozeznat – to všechno mu připadá jako ztělesnění prchavých myšlenek, které zabydlují duši jen tak, že jí ustavičně prokmitávají. V tomto okouzlení tvůj duch uniká tam, odkud přišel, rozplývá se v čase a v prostoru jako rozvátý panteistický popel Cranmerův, stávaje se nakonec součástí každého pobřeží kolem celé zeměkoule.

Není v tobě života kromě onoho kolébání, způsobeného mírným houpáním lodi, a loď má zase pohyb od moře, a tomu jej udílí nevyzpytatelný boží příliv a odliv. Ale ve chvíli, kdy tě ovládá toto snění, pohni nohou nebo hlavou jen nepatrně, přestaň se držet a s hrůzou si zas uvědomíš, kdo jsi. Vznášíš se nad descartovskými víry. A třeba uprostřed dne, za nejkrásnějšího počasí, propadneš se průzračným vzduchem s přidušeným výkřikem do letního moře a již se nikdy nevynoříš. Dejte si dobrý pozor, panteisté!