L.ACHABŮV ČLUN A POSÁDKA — FEDALLAH

„Kdo by si to byl pomyslil, Flasku,“ zvolal Stubb, „kdybych měl jen jednu nohu, nedostali byste mě do člunu, leda snad že bych tou dřevěnou nohou ucpával díru. Ach, on je báječný stařec!“

„Tohle se mi konec konců nezdá tak zvláštní,“ odpověděl Flask. „Kdyby měl nohu pryč v kyčli, to by pak bylo něco jiného. To by byl neschopný. Ale jak víš, jedno koleno má a z druhého mu pěkný kus zbývá.“

„O tom nevím, můj milý. Klečet jsem ho ještě nikdy neviděl.“

Mezi zkušenými lovci velryb se často debatovalo o tom, zda je správné, aby kapitán lodi, jenž je přece tak nesmírně důležitý pro úspěch plavby, dával svůj život v sázku tím, že se osobně vrhá do nebezpečí při lovu. Tamerlanovi vojáci také často se slzami v očích rokovali, je-li nutno, aby jeho neocenitelný život byl vystavován nejprudší bitevní vřavě.

Ale u Achaba nabývala tato otázka poněkud jiného odstínu. Uvážíme-li, že i člověk se dvěma nohama je v takovém nebezpečí jako pápěrka, že pronásledování velryb je vždy spojeno s velkými a mimořádnými nesnázemi a že opravdu každý okamžik přináší nebezpečí, je za těchto okolností moudré, aby zmrzačený člověk vstupoval do člunu na lov? Spolumajitelé Pequody by jistě usoudili, že ne.

Achab dobře věděl, že by jeho přátelé doma sice mnoho nenamítali, kdyby chtěl vstoupit do člunu za okolností, kdy je lov poměrně málo nebezpečný, jen aby byl blízko jevišti zápasu a mohl osobně dávat rozkazy; ale aby kapitán Achab měl člun jemu osobně přidělený jako skutečnému vůdci lovu – a nadto aby kapitán Achab měl ještě pět nadpočetných mužů jakožto posádku toho člunu, tak velkomyslné nápady se nerodily v hlavách majitelů Pequody, to věděl docela dobře. Proto od nich nežádal posádku pro člun, ani jim jinak nenaznačil, co by si v tom směru přál. Celou tu věc si však soukromě zařídil po svém. Dokud se nerozšířila zpráva o Cabacově objevu, námořníci pramálo tušili, co se děje, ač ovšem zakrátko po vyplutí, když všichni skončili obvyklé přípravy, aby velrybářské čluny byly pohotově, bylo Achaba občas vidět, jak se sám stará o různé drobnosti na člunu, o němž soudili, že je náhradní, ba dokonce vlastní rukou starostlivě přiřezával kolíky, které jsou zapichovány do otvo­rů v přídi, když tudy běží šňůra k velrybě. Při tom všem ho pozorovali a zejména si všimli jeho péče, aby člun měl na dně zvláštní plátování, snad aby lépe snášel ostrý tlak jeho kostěné nohy. Také jednou projevoval starost o to, aby byla přesně zhotovena opěrná deska na přídi člunu, vodorovné prkno, o které se opírá koleno při vrhu harpunou nebo při bodání do velryby; pozorovali také, jak si často stoupne do toho člunu a svým jediným kolenem zkouší půlkruhový výřez v desce a tesařským dlátem jej tu a tam trochu vyhlubuje a zarovnává. To všechno, pravím, vzbudilo tehdy velký zájem a zvědavost. Ale skoro každý se domníval, že Achabova zvláštní starost o přípravy se týká jedině závěrečného lovu na Moby Dicka, poněvadž sám už prozradil svůj úmysl osobně se pustit za touto vražednou obludou. Ale při takové domněnce ani v nejmenším netušili, jaka posádka je určena pro tento člun.

Když se služebné přízraky objevily, údiv brzy vyprchal; na velrybářské lodi každý div brzy zevšední. Ostatně takové nevídané ukázky divných národů se občas vynořují z různých neznámých koutů a děr světa a přidružují se k plujícím vyděděncům z velrybářských lodí, a lodi samy často vyloví takové zvláštní ztroskotance, zmítané po širém moři na prknech, vracích, veslech, velrybářských člunech, kánoích, na japonských džunkách, zahnaných větrem, a na podobných plavidlech, že by se mohl vyšplhat přes zábradlí sám Belzebub a sestoupit dolů do kajuty, aby si popovídal s kapitánem, a na přídi u mužstva by to nezpůsobilo žádné velké vzrušení.

Ale ať již je tomu jakkoli, jisté je, že i když si posádka brzo zvykla na podřízené přízraky, třeba se od ní ještě poněkud odlišovaly, přece onen Fedallah s turbanem na vlasech zůstal až do poslední chvíle zahalen tajemstvím. Odkud přišel do tohoto slušného světa, jakým nevysvětlitelným poutem se brzy svázal s Achabovým zvláštním osudem; proč dokonce měl i jakýsi nenápadný vliv, a kdož ví, zda vůbec neovládal Achaba – to všechno nikdo nevěděl, ale nikdo nemohl zůstat k Fedallahovi lhostejný. Byl to tvor, jakého civilizovaní, usedlí lidé v mírném pásmu vídají jenom ve svých snech, a to ještě mlhavě. Ale takoví tvorové se tu a tam vyskytnou v neměnných obcích asijských, zejména na ostrovech na východ od pevniny – v těch prastarých, nezměnitelných krajinách, od světa odloučených, které si dokonce i dnes ještě v mnohém zachovávají duchovou rázovitost praobyvatelů země, těch generací, kdy první člověk žil dosud v paměti jasnou vzpomínkou a všichni lidé se pokládali za jeho potomky, a poněvadž nevěděli, odkud přišel, dívali se na sebe jako na přeludy a ptali se slunce a měsíce, proč byli stvořeni a k jakému účelu: těch generací, kdy podle Geneze andělé vskutku vcházeli k dcerám lidským a ďáblové, jak připojují nekanoničtí rabíni, rovněž si dopřávali světských lásek.