CVI.ACHABOVA NOHA

Ukvapenost, s jakou kapitán Achab opustil Samuela Enderbyho z Londýna, přivodila jemu samému malý úraz. Achab se spustil tak energicky na jedno sedadlo v člunu, že se mu noha ze slonoviny napolo rozštípla. A když se potom octl na palubě u své točné díry, obrátil se s naléhavým rozkazem tak prudce ke kormidelníkovi (bylo to jako obyčejně něco o tom, že neřídí loď dost rovně), že prasklá již kost se poznovu stočila a zkroutila; zůstávala sice ještě celá a na pohled pevná, ale Achabovi se už nezdála zcela spolehlivá.

A opravdu nebylo divu, že při vší převládající šílené bezohlednosti občas zkoumal velmi pečlivě, v jakém stavu je mrtvá kost, na níž zčásti stál. Vždyť nedlouho předtím, než Pequod vyplula z Nantucketu, byl jedné noci nalezen na zemi v bezvědomí – jakousi neznámou a zdánlivě nevysvětlitelnou náhodou se jeho kostěná končetina vymkla tak prudce, že se rozštípla jako tyčka a div mu neprorazila slabiny. Jen s nesmírnou námahou se podařilo tuto bolestivou ránu zcela zahojit.

Tehdy v jeho mozku monomana vznikla myšlenka, že všechna muka jeho nynějšího utrpení jsou jen přímým následkem dřívější trýzně. Zdálo se mu také zcela samozřejmé, že rozmnožuje-li se nezbytně nejjedovatější had z bažin jako nejmilejší zpěvný pták z háje, musí i každá radost a každá bolest nezbytně plodit potomstvo sobě podobné. A ovšem, bolest se množí víc než radost, říkal si Achab. Vždyť zármutek má delší rodokmen a víc potomků než radost. Ostatně i z mnoha církevních učení vyplývá, že některé přirozené vezdejší radosti nezrodí děti pro onen svět a že po nich naopak přijde neplodná bezradostnost pekelného zoufalství, kdežto některá bolestná, smrtelná neštěstí budou stále hojně plodit věčně přibývající potomstvo zármutků, sahajících až za hrob, a vůbec se zdá, že je tu nerovnost rázu mnohem hlubšího. Vždyť, uvažoval Achab, nejvyšší pozemské blaženosti v sobě vždy skrývají jistou bezvýznamnou malichernost, kdežto na dně všech žalů je utajena mystická závažnost a u některých lidí velkolepost archandělská; a tak stopujeme-li je svědomitě, uvidíme, že nevyvracejí závěr. Sledujeme-li rodokmen velkých, smrtelných strastí, dospějeme nakonec k jejich odvěkému božskému původu, proto i tváří v tvář každému slunci, které suší seno, i okrouhlému podletnímu úplňku, který zvučí jako cimbál, musíme připustit, že bohové sami nejsou vždy veselí. Nesmazatelné, smutné mateřské znamení na čele člověka je jenom pečeť strasti původců.

Bezděčně jsme tu prozradili jedno tajemství, které snad mělo být mnohem vhodněji odhaleno dříve. Při mnoha jiných zvláštnostech Achabových zůstávalo vždy pro mnohé tajemstvím, proč se po jistou dobu před vyplutím i po vyplutí Pequody skrýval v ústraní nepřístupně jako dalajlama a v té době mlčení hledal útočiště, abychom tak řekli, v mramorovém senátě smrti. Vysvětlení kapitána Pelega se nezdálo nijak dostatečné, ač ovšem, pokud šlo o hlubiny Achabovy duše, každé vysvětlování přinášelo více významné temnoty než osvětlujícího jasu. Ale nakonec všechno vyšlo najevo, nebo aspoň tato jedna okolnost. Na dně dočasného odloučení byl jeho hrozný úraz. A nejen to; ale pro úzký, stále řidnoucí kruh přátel na pevnině, kteří měli z nějakého důvodu tu výsadu, že se k němu směli přiblížit, pro tento bojácný kruh byla zmíněná již nehoda – kterou Achab v své chmurné náladě nevysvětlil – plna hrůzy, dotýkající se bezmála oblasti duchů a nářků. Z vřelé náklonnosti k němu se proto všichni smluvili, že tu věc před ostatními utají, pokud to bude v jejich moci, a tak se stalo, že teprve po delší době se to začalo proslýchat na palubě Pequody.

Ale ať už je tomu jakkoli; ať už neviditelný, nejasný synod ve vzduchu nebo mstivá knížata a vládcové ohně mají nebo nemají co dělat s pozemským Achabem, přece Achab, když to s jeho nohou takto vypadalo, podnikl praktické kroky – zavolal tesaře.

Když se před ním onen řemeslník objevil, požádal ho, aby mu bez prodlení zhotovil novou nohu, a důstojníkům nařídil, aby tesaři vydali všechny sloupky a trámce z vorvaní čelisti, které se nahromadily za plavby, aby si tesař mohl pečlivě vybrat materiál nejpevnější, nejčistšího zrna. Potom dostal tesař rozkaz, aby nohu dohotovil ještě téže noci a opatřil ji vším potřebným, nepoužívaje součástek z nohy nespolehlivé. Dále bylo nařízeno vytáhnout lodní kovadlinu, která dočasně zahálela ve skladišti, a aby se věc uspíšila, dostal kovář rozkaz, aby ihned ukoval železné součástky, kterých bude zapotřebí.