LXXIX.PRÉRIE

Zkoumat rysy v obličeji nebo vyhmatávat hrboly na hlavě tohoto leviatana, tím se nezabýval dosud žádný fyziognom ani frenolog. Takový podnik by měl asi stejnou naději na úspěch, jako kdyby byl Lavater zkoumal vrásky na skále gibraltarské nebo Gall vystoupil po žebříku a ohmatával kupoli Panteonu. Lavater však ve svém slavném díle pojednává nejen o různých lidských tvářích, nýbrž studuje pozorně také tváře koní, ptáků, hadů a ryb a zabývá se dopodrobna změnami, které lze pozorovat v jejich výrazu. Také Gallovi a jeho žáku Spurzheimovi se podařilo zjistit stopy frenologických význaků i u jiných tvorů než u člověka. Proto se přece jen pokusím aplikovat ty dvě polovědy na velrybu, i když na průkopníka mám špatnou kvalifikaci. Pokusím se o všechno a dosáhnu toho, co se dá.

Z hlediska fyziognomického je vorvaň tvor výjimečný. Nemá vlastně nos, a poněvadž nos je ústřední a nejnápadnější z rysů tváře a sám snad nejvíc pozměňuje a s konečnou platností určuje celý její výraz, zdálo by se, že naprostá neexistence tohoto vnějšího výčnělku musí velmi podstatně ovlivňovat výraz velryby. Jako při pohledu na krajinu považujeme kostelní věž, kupoli, pomník nebo nějaký hrad téměř za nepostradatelné doplňky scenérie, tak žádná tvář nemůže být fyziognomicky dokonalá bez vyvýšené zvonice volně stojící, bez nosu. Urazte nos mramorovému Diovi Feidiovu, a jaká ubohá troska z něho zbude! Jenže leviatan je zjev tak mohutný, všechny jeho rozměry jsou tak velkolepé, že mu nijak neškodí onen nedostatek, který by z Diovy sochy učinil obludu. Naopak, stupňuje to jeho vznešenost. Nos by byl u vorvaně nevhodný. Když na své fyziognomické výpravě plujete v lodičce kolem jeho obrovské hlavy, vaše vznešené představy o něm nikdy nemohou být uraženy pomyšlením, že by bylo možno zatahat ho za nos. Zatrachtilá představa, která se vám tak často neodbytně vtírá, pozorujete-li třebas i nejmocnějšího královského trubce na trůně.

V některých podrobnostech je snad nejnádhernější fyziognomický pohled na vorvaně zepředu, stojíme-li přímo proti jeho hlavě. Tento pohled je velebný.

Pěkné lidské čelo se v zamyšlení podobá východu, když je zčeřen svítáním. Kudrnaté čelo býka při odpočinku na pastvě má nádech velikosti. Čelo slona, tlačícího těžké dělo do horských úvozů, je majestátní. Mystické čelo, ať lidské či zvířecí, je jako velká zlatá pečeť, kterou připevňovali němečtí císařové k svým dekretům. Znamená – „Dokončeno dnes vlastní rukou. Bůh.“ Ale u většiny tvorů i u člověka samého bývá velmi často jen pouhým pruhem alpské země podél sněhové čáry. Jen málo je čel, která se zdvíhají jako čelo Shakespearovo nebo Melanchthonovo tak vysoko a sestupují tak nízko, že oči samy vypadají jako jasná, věčná, klidná horská jezera; a nad nimi všude ve vráskách čela stopujete mnohotvárné myšlenky, sestupující tam, aby se napily, jako horští lovci sledují ve sněhu stopy jelena. Ale tato urozená a mocná božská důstojnost, vepsaná na čelo, je u velkolepého vorvaně tak nesmírně umocněna, že díváte-li se mu na čelo přímo zpředu, cítíte božství a vznešené síly mnohem mocněji než při pohledu na kterýkoli jiný předmět v živé přírodě. Nevidíte totiž pranic přesného; žádný určitý rys nerozeznáte; žádný nos, oči, uši nebo ústa; žádný obličej; vorvaň vlastně nemá tvář. Má jen onu širokou klenbu čela zbrázděného záhadami, jež se němě sklání nad zkázou člunů, lodí a lidí. Ani z profilu toto podivuhodné čelo nic neztrácí, třeba vás jeho vznešenost při pohledu ze strany tak nepodmaňuje. Z profilu jasně postřehnete onu vodorovnou, mírně srpovitou proláklinu uprostřed čela, která podle Lavatera bývá u člověka známkou génia.

Ale jak to? Vorvaň géniem? Cožpak vorvaň někdy napsal knihu nebo pronesl přednášku? Ne. Jeho veliká genialita se projevuje v tom, že nedělá nic zvláštního, čím by ji dokazoval. Projevuje ji nadto svou nesmírnou mlčenlivostí. To mi připomíná, že kdyby byl vorvaň znám mladému východnímu světu, byly by ho představy jeho dětinské magie povýšily na božstvo. Zbožňovali nilského krokodýla, protože krokodýl nemá jazyk. Vorvaň také nemá jazyk; nebo je to aspoň jazyk tak nesmírně malý, že jej nemůže vysunout. Kdyby se ještě někdy některý vysoce kulturní a básnivý národ dal zlákat, aby se vrátil k svému rodnému právu, k pradávným radostným jarním bohům, a chtěl je oživené znovu nastolit v nebi nyní samoúčelném, na hoře nyní opuštěné — tehdy by jistě vládl Velký Vorvaň, povýšený na trůn Diův.

Champollion rozluštil oprýskané hieroglyfy v kameni. Ale není Champolliona, který by rozluštil Egypt na tváři každého člověka a každé bytosti. Jako každá jiná lidská věda je fyziognomie jenom přechodným výmyslem. Jestliže Sir William Jones, jenž četl ve třiceti řečech, nedovedl vyčíst z tváře nejprostšího venkovana hlubší a bystřejší soudnost, jak by mohl nevzdělaný Izmael doufat, že přečte strašnou chaldejštinu na čele vorvaně? Kladu prostě toto čelo před vás. Čtěte v něm, dovedete-li.