XCII.AMBRA

Tato ambra je velmi zvláštní látka a tak důležitý obchodní artikl, že roku 1791 byl jistý kapitán Coffin, narozený v Nantucketu, vyslýchán o této věci v anglické dolní sněmovně. V oné době totiž, a vlastně až donedávna, nebyl přesně znám původ ambry ani jantaru. Ačkoli anglické označení ambry, ambergris, je francouzská složenina, znamenající šedý jantar, přece jsou to dvě věci zcela odlišné. Jantar se sice někdy najde na pobřeží moře, ale také jej vykopávají z některých půd daleko ve vnitrozemí, kdežto ambru najdete jen v moři. Mimoto je jantar látka tvrdá, průsvitná, křehká a bez vůně a užívá se jí k zhotovování náústků k dýmkám, na korále a ozdoby. Ambra je měkká, voskovitá a tolik libovonná a aromatická, že se jí hojně užívá ve voňavkářství na vonná vykuřovadla, do drahých svíček, do pudru na vlasy a do pomád. Turci ji užívají při vaření a také ji nosí do Mekky, jako se nosí kadidlo do chrámu svatého Petra v Římě. Někteří vinaři dávají pár zrníček do klaretu, aby mu dodali vůně.

Kdo by si proto pomyslil, že elegantní dámy a páni mají zalíbení v parfému, který se vyskytuje v neslavných útrobách nemocné velryby! A přece je tomu tak. Někteří pokládají ambru za příčinu, jiní za následek zažívacích poruch u velryby. Těžko říci, jak takovou dyspepsii léčit. Nanejvýš dát velrybě tři nebo čtyři plné čluny Brand­rethových pilulek a potom hned utéci z dosahu, jako když lamači v lomech trhají třaskavinami skály.

Zapomněl jsem říci, že v naší ambře byly nalezeny tvrdé, kulaté kostěné plátky, které Stubb z počátku považoval za knoflíky k námořnickým podvlečkám, ale později se ukázalo, že to jsou jen úlomky kostí z malých chobotnic, takto balzamované.

Není to zvláštní, že se tato velice libovonná ambra vyskytuje neporušená uprostřed takové hniloby? Vzpomeňme na slova svatého Pavla ke Korintským o porušitelnosti a neporušitelnosti, jak jsme sice rozsíváni nesliční, ale vstaneme slavní! Podobně si připomeňme výrok Paracelsův o tom, co vytváří nejlepší vůni pižma. Nezapomínejme ani na podivný zjev, že nejhorší ze všech ohavně páchnoucích věcí je kolínská vodička v počátečním období výroby.

Rád bych skončil tuto kapitolu výzvou právě vyřčenou, ale nemohu, poněvadž bych rád vyvrátil obvinění, často vznášené proti velrybářům, které by některé nepředpojaté mysli mohly mít za nepřímo potvrzené tím, co bylo řečeno o dvou velrybách u francouzské lodi. Už jinde v této knize jsem odmítl urážlivé nařčení, že velrybářské povolání je živnost veskrze odporná a špinavá. Je však třeba odmítnout ještě jednu věc. Poukazuje se na to, že všechny velryby vždy odporně páchnou. Jaký je asi původ tohoto nenávistného cejchu?

Domnívám se, že jej lze zřetelně sledovat až k prvnímu příjezdu grónských velrybářských lodí do Londýna víc než před dvěma sty lety. Tehdy velrybáři nevyškvařovali tuk na moři, jako to vždy dělaly lodi jihomořské, nýbrž ho jen rozsekávali na kousky, cpali je otvory do sudů, a tak syrový tuk dopravovali domů. Ani dnes tomu není jinak. Krátká sezona v oněch ledových mořích a náhlé a prudké bouře, kterým jsou vystaveni, nedovolí jim jednat jinak. Následek toho je, že po otevření skladiště lodi a při vyprazdňování těch velrybích hřbitovů se šíří v grónských docích vůně podobná trochu vůni z rozkopaného starého městského hřbitova, na němž se má postavit porodnice.

Také se domnívám, že toto zlomyslné očernění velrybářů zčásti snad zavinila existence holandské vesnice, která kdysi stála na pobřeží Grónska a jmenovala se Schmerenburgh nebo Smeerenberg; toho druhého jména užívá učený Fogo von Slack v své slavné knize o vůních, učebnici tohoto předmětu. Jak už jméno naznačuje (smeer – tuk; bergen – ukládati), byla ta vesnice postavena k vyškvařování tuku přivezeného holandským velrybářským loďstvem, aby se nemusel vozit domů do Holandska. Bylo tu množství pecí, kotlů na škvaření a skladišť na tuk. Když všechna zařízení pracovala naplno, jistě nešířila libou vůni. Ale u jihomořských velrybářských lodí lovících vorvaně je to všechno docela jiné. Když taková loď vrchovatě naplní své skladiště tukem, stráví na plavbě asi čtyřleté snad ani ne padesát dní vyškvařováním, a tuk v tom stavu, v jakém se dává do sudů, je téměř bez vůně. Je také pravda, že živé ani mrtvé velryby, zachází-li se s nimi slušně, nepatří k tvorům, kteří by nepříjemně páchli. Ani velrybáře nepoznáte čichem, jak se ve středověku tvrdilo o židovi, že ho tak lidé ve společnosti poznají. Velryba nemůže vlastně být jiná než vonná, když je obvykle tak dokonale zdravá, poněvadž má hojnost pohybu a je stále venku, třebaže, pravda, jen málokdy na volném vzduchu. Říkám, že pohyb vorvaních ocasních ploutví šíří nad vodou takovou vůni, jako když v teplém salonu zašustí šaty dáma navoněná pižmem. K čemu mám tedy přirovnat vorvaně, pokud jde o vůni, přihlížíme-li k jeho velikosti? Snad k onomu pověstnému slonovi s kly zdobenými šperky, navoněnému myrhou, který byl vyveden z indického města, aby se poklonil Alexandru Velikému?