XXXII.CETOLOGIE

Již jsme odvážně daleko nad hlubinami oceánu, ale brzy budeme ztraceni v jeho nesmírnosti bez břehů a přístavů. Než se tak stane, nežli se trup Pequody, ověšený řasami, požene podle trupu leviatana pokrytého vilejši, je třeba hned na začátku důkladně probrat látku téměř nezbytnou, máme-li dokonale pochopit všemožné odbornější narážky a výklady o leviatanech, které se později vyskytnou.

Nyní bych vám rád systematicky předvedl velrybu, její hlavní druhy. Není to snadný úkol. Nejde o nic menšího než o pokus roztřídit chaos. Poslechněte si, co soudí nejlepší a nejnovější znalci.

„Žádné odvětví zoologie není tak spletité jako odvětví nazvané cetologie,“ praví kapitán Scoresby roku 1820.

„Není mým úmyslem, i kdyby to bylo v mých silách, pokoušet se najít pravou metodu, jak roztřídit kytovce ve skupiny a rody. U badatelů vládne naprostý zmatek, pokud jde o toto zvíře (vorvaně),“ praví lékař Beale roku 1839.

„Nemožnost konat zkoumání v nezbadatelných hlubinách mořských.“ – „Neproniknutelný závoj, bránící nám poznat kytovce.“ –

„Pole pokryté trním.“ – „Všechny tyto neúplné údaje jen mučí nás přírodopisce.“

Tak mluví o velrybě slavný Cuvier, John Hunter a Lesson, tato světla zoologie a anatomie. I když je skutečných vědomostí málo, přece knih máme mnoho a to platí, i když v menší míře, také o cetologii neboli vědě o velrybách. Mnoho mužů, malých i velkých, starých i mladých, suchozemců i mořeplavců, hodně nebo málo psalo o velrybě. Uvedeme jich několik: pisatelé bible, Aristoteles, Plinius, Aldrovandi, sir Thomas Browne, Gesner, Ray, Linné, Rondeletius, Willoughby, Green, Artedi, Sibbald, Brisson, Marten, Lacépѐde, Bonneterre, Desmarest, baron Cuvier, Frederick Cuvier, John Hunter, Owen, Scoresby, Beale, Bennet, J. Ross Browne, autor Miriama Coffina, Olmstead a dp. T. Cheever. Uvedené již citáty ukazují, k jakému konečnému úsudku povšechně dospěli.

Z autorů tady vyjmenovaných jen ti, kteří jsou uvedeni za Owe­nem, viděli živé velryby, a jen jeden byl opravdovým harpunářem a lovcem velryb z povolání. Míním kapitána Scoresbyho. Je nejlepším odborníkem vůbec, pokud jde o grónskou neboli pravou velrybu. Scoresby však nevěděl nic a také nic neříká o velkém vorvaňovi; vedle něho grónská velryba téměř nestojí za zmínku. Budiž tady řečeno, že grónská velryba neprávem uchvátila mořský trůn. Není dokonce ani největší z velryb. Jenže její nároky mají dávné přednostní právo a o vorvaňovi se ještě před nějakými sedmdesáti lety dohromady nic nevědělo – považovali ho tenkrát za tvora vybájeného nebo ho vůbec neznali – a tato nevědomost celkem ještě trvá do dneška; výjimkou je několik odloučených vědeckých pracoven a velrybářských přístavů; proto byla vláda grónské velryby absolutní. Téměř všechny zmínky o leviatanech u slavných básníků minulých dob nás přesvědčují, že jen grónskou velrybu pokládali za vládkyni moře. Konečně přišel čas pro nové prohlášení. Zde je ta velká křižovatka; slyšte, všichni dobří lidé – grónská velryba je sesazena – nyní vládne vorvaň!

Existují jen dvě knihy, které se vůbec snaží ukázat živého vorvaně, a jakž takž se jim to daří. Je to kniha Bealova a Bennetova. Oba byli kdysi lékaři na anglických velrybářských lodích v Jihomoří a oba byli lidé přesní a spolehliví. Původního materiálu o vorvaňovi najdeme v jejich svazcích jen málo, ale zato je výborný, i když se omezuje většinou jen na vědecký popis. Až dosud však vorvaň nežije vědecky ani básnicky v žádné literatuře. Jeho život je popsán ještě daleko méně než život všech ostatních lovených velryb.

Různé druhy velryb potřebují určité, obecně srozumitelné roztřídění, i když prozatím jen lehce načrtnuté, které by ve všech svých odvětvích mohlo být později doplněno dalšími pracovníky. Poněvadž se o tento úkol nehlásí nikdo lepší, nabízím své chabé síly. Neslibuji nic dokonalého; vždyť každá lidská věc, považovaná za dokonalou, musí být právě z toho důvodu nezbytně pochybená. Nebudu se ani pokoušet o podrobný anatomický popis různých druhů a nebudu – na tomto místě aspoň – vůbec mnoho popisovat. Mým úkolem tady je pouze načrtnout roztřídění kytovců. Jsem architektem, ne stavitelem.

Ale je to namáhavá práce; žádný obyčejný třídič dopisů na poště by ji nezmohl. Tápat po nich na dně mořském, hrabat se v chaotických základech, v žebrech a samé pánvi světa – to je hrozná práce. Kdo jsem, že se chci pokusit vbodnout hák do chřípí leviatana! Hrozné posměšky v Jobovi mě mohou snadno zastrašit. „Učiní-liž (leviatan) smlouvu s tebou? Aj, naděje o polapení jeho mylná jest!“ Ale proplaval jsem knihovnami a plul po oceánech. Měl jsem s velrybami co dělat těmato viditelnýma rukama. Myslím to vážně. Pokusím se o to. Nejprve je nutno vyřídit několik předběžných věcí.

Především: Tento nejistý, neurovnaný stav vědy o kytovcích již na samém okraji prokazuje skutečnost, že v některých pramenech je dosud věcí sporu, zdali velryba je ryba. Ve své „Soustavě přírody“ z roku 1776 Linné prohlašuje: „Tímto odlučuji velryby od ryb.“ Ale pokud sám vím, až do roku 1850 proti výslovnému ustanovení Linnéovu žraloci a placky, makrely a sledi se ještě podíleli s leviatanem o stejná moře.

Linné stanoví důvody, proč by byl rád vypověděl velryby z vod, takto: „Poněvadž mají teplé dvoukomorové srdce, plíce, pohyblivá oční víčka, duté uši, penem intrantem feminam mammis lactantem“, a konečně „ex lege naturae iure meritoque“. To vše jsem předložil svým přátelům Simeonovi Maceyovi a Charleyovi Coffinovi z Nantucketu, kteří byli mými druhy na jedné plavbě, a oba se shodovali v úsudku, že uvedené důvody jsou zcela nedostatečné. Charley neuctivě podotkl, že je to pitomost.

Prohlašuji, že přes všechny námitky se přidržuji starodávného názoru, že velryba je ryba, a žádám svatého Jonáše, aby se mne zastal. Po urovnání této základní věci je další otázkou, v čem se velryba vnitřně liší od jiné ryby. Linné to uvedl. Krátce jsou to tyto rozdíly: plíce a teplá krev, kdežto všechny ostatní ryby jsou bez plic a mají studenou krev.

Dále: Jak máme definovat velrybu podle viditelného zevnějšku, abychom ji provždy řádně označili? Tedy stručně, velryba je ryba, která chrlí vodu a má vodorovný ocas. Tak, tady ji máte. Tato definice, třeba stručná, je výsledkem dlouhého přemýšlení. Mrož chrlí vodu dosti podobným způsobem jako velryba, ale mrož není ryba, protože je obojživelník. Ale druhá část definice jest ještě závažnější, když je spojena s první částí. Téměř každý člověk si jistě všiml, že žádná ryba známá obyvatelům pevniny nemá ležatý, nýbrž svislý, stojatý ocas. Kdežto u ryb chrlících vodu mívá sice ocas podobný tvar, ale má vždy polohu vodorovnou.

Avšak svou definicí velryby nevylučuji z bratrstva leviatanů žádného mořského živočicha, který byl až dosud považován za velrybu Nantuckeťany nejlépe informovanými. Naproti tomu zase nechci k nim připojovat žádnou rybu považovanou dosud autoritami za jiný druh.¹ Proto všechny menší ryby chrlící vodu a mající vodorovný ocas musí být zařazeny do tohoto základního plánu kytovců. Nuže, tady jest velké rozdělení všech velryb.

Předně: Podle velikosti rozděluji velryby na tři základní KNIHY (dělitelné na kapitoly) a v těch budou zahrnuty všechny, jak malé, tak velké.

I. velryba FOLIO; II. velryba OCTAVO; III. velryba DUODECIMO.

Jako typ foliový představuji vorvaně; jako typ oktávový grampuse a jako typ duodecimový delfína.

FOLIA. Do nich tu zahrnuji tyto kapitoly: I. Vorva__ň; II. Velryba grónská nebo pravá; III. Velryba s hřbetní ploutví; IV. Velryba hrbatá; V. Velryba se hřbetem jako břitva; VI. Velryba se sírovým podbřiškem.

KNIHA I. (Folio), kapitola I. (Vorvaň – velryba spermová). Tato velryba, známá starým Angličanům pod neurčitým jménem velryba trumpa a physeter nebo velryba s kovadlinovou hlavou, je dnešní cachalot ve Francii, Pottfisch v Německu a macrocephalus v učeném světě. Není pochyby, že to je největší obyvatel zeměkoule, nejstrašnější velryba, s kterou se člověk může potkat, nejmajestátnější zjev; a konečně daleko nejcennější z obchodního hlediska, neboť je to jediný tvor, z kterého se získává ta cenná látka, vorvanina neboli spermacet. O všech jeho zvláštnostech se rozhovoříme na mnoha jiných místech. Teď se zabýváme hlavně jeho jménem. Z hlediska filologického je nesmyslné. Před několika stoletími, kdy vlastní hodnota vorvaně byla téměř naprosto neznáma a kdy se jeho tuk získával jen náhodou z ryby vyvržené na břeh, tehdy bylo patrně všeobecně usuzováno, že vorvaninu lze vytěžit z tvora totožného s velrybou grónskou neboli pravou, v Anglii už známou. Dále převládal názor, že tato vorvanina neboli spermacet je sražená šťáva grónské velryby, ta, kterou označuje první půlka cizího slova. V oněch dobách bývala vorvanina nesmírně vzácná a neužívalo se jí k svícení, nýbrž jen jako masti a léku. Kupovala se jen v lékárně, jako tam dnes kupujeme unci reveně. Když pak byla, jak se domnívám, postupem doby objevena pravá podstata vorvaniny, obchodníci nezměnili její jméno, nepochybně proto, aby zvýšili její cenu tak podivným náznakem její vzácnosti. A tak to pojmenování posléze musí být dáno velrybě, z které spermacet skutečně pochází.

KNIHA I. (Folio), kapitola II. (Velryba grónská nebo pravá). Po jedné stránce je nejctihodnější z leviatanů, poněvadž ji člověk první pravidelně lovil. Poskytuje surovinu obecně známou jako kostice nebo „fišpan“ a tuk, známý v obchodě jako „rybí tuk“, méně hodnotné zboží. Rybáři ji označují bez rozdílu těmito různými jmény: velryba, grónská velryba, černá velryba, obrovská velryba, skutečná velryba, pravá velryba. Ta mnohost jmen ukazuje, jak těžko se dá určit tento druh. Jaká je tedy velryba, kterou zahrnuji do druhého oddílu svých folií? Je to velká záhada anglických přírodopisců, grónská velryba anglických velrybářů, baleine ordinaire francouzských velrybářů a valfisk švédských velrybolovců. Je to velryba, kterou víc než po dvě století lovili Holanďané a Angličané v arktických mořích; je to velryba, kterou američtí rybáři dávno pronásledovali v Indickém oceánu, u brazilského pobřeží, u severozápadního pobřeží a v různých částech světa, označených jimi za loviště grónské velryby.

Někteří badatelé se snaží najít nějaký rozdíl mezi grónskou velrybou Angličanů a pravou velrybou Američanů. Obě se však ve všech hlavních rysech přesně shodují. Dodnes nebyl uveden jediný rozhodující fakt, který by zdůvodňoval podstatné rozlišování. Právě proto jsou některé obory přírodních věd tak odpudivě spletité, že mají nekonečné množství podskupin, založených na rozdílech zcela nepřesvědčivých. O pravé velrybě bude obšírnější zmínka jinde, až budeme vykládat o rozdílu mezi ní a vorvaněm.

KNIHA I. (Folio), kapitola III. (Velryba s hřbetní ploutví). Pod tímto titulem uvádím nestvůru rozmanitě jmenovanou, jako velryba s hřbetní ploutví, velryba vysoko chrlící a Dlouhý John, která byla spatřena téměř v každém moři a obyčejně bývá tou velrybou, jejíž vzdálenou fontánu často líčí cestující plující přes Atlantik na newyorských poštovních lodích. Svou délkou a kosticemi se tato velryba s hřbetní ploutví podobá velrybě grónské, ale není tak objemná v pase a má světlejší barvu, skoro olivovou. Její pysky se podobají lanu, neboť jsou křížem krážem zbrázděny změtí nesčetných vrásek. Hřbetní ploutev, její hlavní význak, který jí také dal jméno, bývá často velmi nápadná. Tato ploutev je tři až čtyři stopy dlouhá, vyrůstá kolmo ze zadní části hřbetu, má podobu trojúhelníku a velmi ostrý, zašpičatělý konec. I když není z celé velryby vidět pranic, tato osamělá ploutev se někdy jasně rýsuje nad hladinou. Je-li moře mírně klidné a lehce zčeřené kruhovými vlnami a tato ploutev, vypadající jako pidimužík, vyčnívá nad zvlněnou hladinu a vrhá na ni stín, může vás snadno napadnout, že se vodní kruh kolem ní trochu podobá slunečním hodinám s ručičkou, na kterých je ciferník vyryt vlnami. Na těchto slunečních hodinách Achazových se stín často vrací. Velryba se hřbetní ploutví nežije ve stádech. Zdá se, že zanevřela na velryby, tak jako někteří lidé zanevřeli na lidi. Je velmi plachá, pluje vždy o samotě a neočekávaně se vynořuje na hladině nejvzdálenějších a nejchmurnějších vod. Její přímá, jediná fontána se zdvíhá nad pustou plání jako štíhlý samotářský oštěp. Je obdařena tak podivuhodnou silou a rychlostí při plavbě, že ji člověk posud vždy pronásledoval marně. Tento leviatan se podobá vyhoštěnému a nepřemožitelnému Kainovi své rasy, který jako své znamení nosí na hřbetě onen bodec. Poněvadž má v tlamě kostice, bývá velryba s hřbetní ploutví často teoreticky zařazována s grónskou velrybou do skupiny nazvané kosticové velryby. Těchto tak zvaných kosticových velryb jest patrně mnoho odrůd, jež jsou však většinou málo známy. Velryby s tlamou tupou a velryby s tlamou zobákovitou, velryby se špičatou hlavou, velryby hrbaté, velryby se zakrnělou spodní čelistí, velryby s rypákem, to jsou jména, která rybáři dali několika druhům.

Při tomto názvu „velryby kosticové“ je nutno zvláště připomenout, že takové pojmenování sice může přispět, abychom se dorozuměli o nějakém druhu velryb, přece však je marné pokoušet se o jasné roztřídění leviatanů založené buď na kosticích nebo hrbu, na ploutvi nebo na zubech, přestože se zdá, jako by tyto nápadné části těla či znaky zjevně poskytovaly pro řádnou soustavu kytovců základ mnohem lepší než kterékoli jiné jednotlivé tělesné rysy, kterými se vyznačují různé druhy velryb. Jak to? Kostice, hrb, hřbetní ploutev a zuby se najdou porůznu u všech druhů velryb, bez zřetele k tomu, jaká je jejich stavba v jiných a důležitějších jednotlivostech. Tak vorvaň a hrbatá velryba mají oba hrb; ale dál podobnost nejde. Hrbatá velryba a velryba grónská mají obě kostice, ale opět jiné podobnosti není. Podobně tomu je i s ostatními částmi výše uvedenými. Tvoří tak nepravidelné kombinace u různých druhů velryb, anebo tam, kde jde o části ojedinělé, tak výjimečný samostatný znak, že se naprosto vymykají jakémukoli všeobecnému třídění, založenému na takové základně. Každý badatel o velrybách ztroskotal na tomto úskalí.

Můžeme se však domnívat, že alespoň útroby velryby, její anatomie – ta že nám poskytne něco, co umožní správné roztřídění? Není tomu tak. Co je například v anatomii grónské velryby nápadnější než její kostice? A přece jsme viděli, že podle kostic nelze grónskou velrybu správně zařadit. A sestoupíme-li do útrob různých leviatanů, nenajdeme tam rozdílů, jež by pořadateli byly jen z padesátiny tak prospěšné, jako jsou ony vnější znaky již vyjmenované. Co tedy zbývá? Nic než přidržet se tělesné velikosti velryb, jejich celkového objemu, a tak je odvážně třídit. Takovou bibliografickou soustavu jsme přijali my. Ta jediná má totiž naději na úspěch, poněvadž je jediná praktická. Pokračujme.

KNIHA I. (Folio), kapitola IV. (Velryba hrbatá). Tuto velrybu vídáme často na pobřeží Severní Ameriky. Tady byla nejčastěji chycena a dovlečena do přístavu. Má na sobě velký ranec jako podomní obchodník; také jí můžeme říkat velryba sloní nebo velryba s věží. Buď jak buď, její lidové jméno ji dosti dobře nevymezuje, poněvadž vorvaň má také hrb, třeba menší. Její olej nemá valné ceny. Má kostice. Je to nejhravější a nejlehkomyslnější ze všech velryb, neboť vytváří více bujaré pěny a zčeřené vody než kterákoli jiná velryba.

KNIHA I. (Folio), kapitola V. (Velryba se hřbetem jako břitva).

O této velrybě je kromě jejího jména málo známo. Viděl jsem ji zdáli u mysu Hornu. Je samotářské povahy a vyhýbá se jak lovcům, tak filozofům. I když není zbabělá, přece neukázala dosud jiné části svého těla než záda, z nichž vystupuje dlouhý, ostrý hřeben. Nechme ji. Nevím o ní o mnoho víc, a jiní také ne.

KNIHA I. (Folio), kapitola VI. (Velryba se sírovým podbřiškem). Jiná samotářská dáma, která nepochybně nabyla sírového podbřišku, když se otírala o střechy Tartaru, potápějíc se ve velkých hloubkách. Člověk ji zřídkakdy spatří. Já alespoň jsem ji nikde jinde neviděl než v nejodlehlejších jižních mořích, a to vždy ze vzdálenosti příliš veliké, abych snad mohl pozorovat její zevnějšek. Nikdy se neloví. Vždy by utekla s vrženými harpunami. Vypravují se o ní pravé divy. Sbohem, velrybo se sírovým podbřiškem! Pravdivého o tobě nemohu říci už nic víc – a ani nejstarší Nantuckeťan ne.

Tím končí KNIHA I. (Folio) a začíná KNIHA II. (Octavo).

OKTÁVY² zahrnují velryby střední velikosti, mezi něž se dnes může počítat: I. velryba grampus, II. velryba černá, III. narval, IV. velryba zabiják, V. velryba mlatec.

KNIHA II. (Octavo), kapitola I. (Grampus). Ačkoli tato ryba, jejíž hlasité a zvučné dýchání či spíše funění se stalo obyvatelům pevniny příslovečným, je tak dobře známou občankou hlubin, přece není obecně uváděna mezi velrybami. Ale poněvadž má všechny hlavní význačné rysy leviatana, většina přírodopisců ji uznala za velrybu. Je střední oktávové velikosti, dlouhá patnáct až pětadvacet stop, a délce odpovídá míra kolem pasu. Plove ve stádech. Velrybáři ji nikdy pravidelně neloví, třebas mívá hodně tuku dost vhodného k svícení. Někteří rybáři považují její příchod za předzvěst, že se blíží velký vorvaň.

KNIHA II. (Octavo), kapitola II. (Velryba černá). Uvádím u všech těchto ryb lidová jména, daná jim rybáři, protože jsou obyčejně nejlepší. Tam, kde některé jméno je snad neurčité nebo nevýrazné, řeknu to a navrhnu jiné. Činím tak právě u této tak řečené velryby černé, protože černá barva se pravidelně vyskytuje téměř u všech velryb. Chcete-li, říkejte jí tedy velryba hyení. Její dravost je dobře známa, a poněvadž jsou koutky její tlamy obráceny nahoru, má na tváři věčný mefistofelský úšklebek. Tato velryba bývá dlouhá průměrně šestnáct až osmnáct stop. Vyskytuje se téměř ve všech zeměpisných šířkách. Mívá ve zvyku ukazovat při plování zahnutou hřbetní ploutev, která se dost podobá římskému nosu. Nemají-li lovci vorvaňů na práci nic výnosnějšího, chytí někdy velrybu hye­ní, aby si udělali zásoby horšího tuku pro domácí potřebu – jako některé šetrné hospodyně, nemají-li návštěvu a jsou-li samy doma, svítí nepříjemnou lojovkou místo vonnou voskovicí. Ačkoli vrstva tuku je u těchto velryb velmi tenká, přece některé dají víc než třicet galonů oleje.

KNIHA II. (Octavo), kapitola III. (Narval), to jest velryba chřípatá. Jiný příklad podivně pojmenované velryby, nazvané tak nejspíš podle zvláštního rohu, jenž byl původně omylem považován za špičatý nos. Ten tvor bývá dlouhý asi šestnáct stop, jeho roh mívá průměrně pět stop, třebaže některé jsou delší než deset stop, ba dokonce dosáhnou i patnácti. Přesně řečeno, tento roh je jenom prodloužený kel, vyrůstající z čelisti v poloze poněkud odkloněné od směru vodorovného. Ale najdeme jej pouze na levé straně, takže tvor se na pohled podobá nemotornému levákovi. Těžko říci, k čemu je tento kostěný roh nebo kopí. Nezdá se, že by ho užíval tak, jako mečoun a jeho příbuzní užívají své čepele. Někteří námořníci tvrdí, že narval rohem hrabe a ryje na mořském dně, když hledá potravu. Charley Coffin říkal, že ryba užívá rohu k rozrážení ledu – když se vynoří k povrchu Polárního moře a shledá, že je zamrzlé, vrazí do ledu svůj roh, a tak se proláme ven. Ale pravdivost žádné z těchto domněnek se nedá dokázat. Ať už narval užívá rohu k čemukoli, podle mého názoru by se mu znamenitě hodil k rozřezávání, čte-li brožované knihy. Slyšel jsem nazývat narvala velrybou s klem, velrybou s rohem a velrybou jednorožcem. Je zajisté podivným příkladem jednorožectví, které nacházíme téměř v každém kmenu živočišné přírody. U některých starých klášterních spisovatelů jsem našel, že tento roh mořského jednorožce byl za starých časů pokládán za skvělý protijed a platily se zaň obrovské peníze. Také se z něho vyráběly silné voňavky pro omdlévající dámy, jako se z jeleních parohů vyrábí silice čpavková. Původně byl považován za velkou zvláštnost. Ve starobylé knize jsem se dočetl, že sir Martin Frobisher po návratu z oné cesty, na kterou mu královna Alžběta milostivě mávala rukou ozdobenou šperky z okna greenwichského paláce, když jeho statečná loď plula dolů po Temži, že „po návratu z této plavby“, jak praví staré frakturové písmo, „sir Martin na kolenou nabídl Jejímu Veličenstvu zázračně dlouhý roh z narvala, roh, který potom po dlouhou dobu visel v zámku windsorském“. Jeden irský spisovatel tvrdí, že hrabě z Leicestru podobně na kolenou nabídl Jejímu Veličenstvu jiný roh, patřící pozemnímu zvířeti z rodu jednorožců.

Narval je na pohled velmi malebný, podobný leopardu, poněvadž má základní barvu bílou jako mléko a po ní rozseté kulaté a obdélníkové skvrny. Jeho tuk je znamenitý, jasný a čistý, ale je ho málo, a tak velrybáři zřídka narvala loví. Většinou se vyskytuje v mořích kolem točny.

KNIHA II. (Octavo), kapitola IV. (Velryba zabiják). O této velrybě Nantuckeťané vědí jen málo a odborní přírodopisci vůbec nic. Podle toho, co jsem z dálky viděl, řekl bych, že je asi tak velká jako grampus. Je nesmírně dravá – jakýsi druh ryby fidžijské. Někdy chytne velkou foliovou velrybu za pysk a visí na ní jako klíště, až je mohutný tvor utýrán k smrti. Zabiják se nikdy neloví. Vůbec jsem neslyšel, jaký má tuk. Můžeme se pozastavit nad jménem, kterého se této velrybě dostalo, poněvadž je tak neurčité. Zabijáky jsme všichni, na zemi i na moři – Bonapartové stejně jako žraloci.

KNIHA II. (Octavo), kapitola V. (Mlatec). Tento pán je proslulý svým ocasem, jehož užívá jako rákosky, když vyplácí své nepřátele. Vymrští se na hřbet velryby foliové, a jak pluje, veze se na ní a platí za svezení tím, že ji mrská. Někteří učitelé si na tomto světě podobně pomáhají k úspěchu. O mlatci je známo ještě méně než o zabijáku. Oba jsou mimo zákon i v mořích, kde není zákona.

Tím končí KNIHA II. (Octavo) a začíná KNIHA III. (Duodecimo).

DUODECIMY. – K nim patří menší velryby. I. Delfín hravý, II. Delfín pirátský, III. Delfín moučnohubý.

Kdo neměl dosud příležitost věnovat se tomuto tvorstvu, bude asi překvapen, že ryby, nepřesahující obyčejně čtyři nebo pět stop, jsou zahrnovány mezi VELRYBY – jejichž jméno v běžné mluvě vždy znamená něco ohromného. Avšak tvorové uvedení jako duodecimy jsou naprosto jistě velryby podle definice, kterou jsem pro velrybu stanovil – to jest, jsou to chrlící ryby s vodorovným ocasem.

KNIHA III. (Duodecimo), kapitola I. (Delfín hravý). Je to obyčejný delfín, s kterým se setkáváme téměř na celé zeměkouli. Jméno jsem mu dal sám; je totiž několik druhů delfínů a nutno je nějak rozlišit. Nazývám ho tak, poněvadž plave vždycky ve veselých skupinách a na širém moři neustále vyskakuje k obloze, jako když Čtvrtého července lidé vyhazují do výšky čepice. Námořník obyčejně radostně vítá, když se objeví. Překypujíce dobrou náladou, připlouvají pokaždé z větrných brázd k návětří. Jsou to braši, kteří se stále pohybují před větrem. Jsou považováni za dobré znamení. Dovedete-li odolat a sami nezvoláte třikrát hurá při pohledu na tyto rozpustilé ryby, tedy vám pomoz Pánbůh: nemáte v sobě ani jiskru božské hravosti. Dobře živený tlustý delfín vydá plný galon dobrého tuku. Ale ne­obyčejnou cenu má jemná a lahodná tekutina, která se získá z jeho čelisti. Zvláště klenotníci a hodináři ji shánějí. Námořníci si jí potírají tenké krajíčky sušeného chleba. Maso delfínů se také dá dobře jíst, to víte. Možná že vás nikdy nenapadlo, že delfín také chrlí. Opravdu, jeho vodotrysk je tak malý, že ho dost zřetelně nerozeznáte. Ale až se vám opět naskytne příležitost, pozorujte delfína, a uvidíte samého velkého vorvaně ve zmenšeném měřítku.

KNIHA III. (Duodecimo), kapitola II. (Delfín pirátský). Pirát. Velmi dravý. Vyskytuje se tuším jen v Tichém oceánu. Je o něco větší než delfín hravý, ale je mu dost podobný. Dráždíme-li ho, vypne hřbet jako žralok. Mnohokrát jsem se za ním pustil, ale jakživ jsem ho neviděl chyceného.

KNIHA III. (Duodecimo), kapitola III. (Delfín moučnohubý). Největší druh delfínů, pokud je známo, vyskytuje se pouze v Tichém oceánu. Jediné anglické jméno, pod nímž byl až dosud znám, mu dali rybáři; ti mu říkají delfín grónské velryby, a to proto, že ho nacházíme hlavně v blízkosti onoho folia. Tvarem se poněkud liší od delfína hravého, je méně oblý a blahobytný, opravdu, má pěknou a elegantní postavu. Na hřbetě nemá ploutev (u ostatních delfínů se většinou vyskytuje), má roztomilý ocas a sentimentální indiánské oči hnědé barvy. Ale pomoučená tlama jej hyzdí. Ačkoli celá jeho záda až k postranním ploutvím jsou úplně černá, přece hraniční čára, zřetelná jako ponorová čára u lodí, zvaná ‚bílý pás‘, dělí jej od přídě až k zádi ve dvě různobarevné části, černou nahoře, bílou dole. Bílá barva zasahuje část hlavy a celou tlamu, takže delfín vypadá, jako by se vrátil z loupežné návštěvy v moučnici. Velmi žalostné na pohled! Jeho olej je velice podoben oleji obyčejného delfína.

Za DUODECIMU již tato soustava nejde, poněvadž delfín je nejmenší velryba. Tady máte všechny významné leviatany. Ale ještě existuje spousta neurčitých, nestálých a zpola vybájených velryb, které znám jako americký velrybář z doslechu, ale ne osobně. Vyjmenuji je podle toho, jak jim říká mužstvo na lodní přídi. Možná že se takový seznam dobře hodí budoucím badatelům, kteří snad doplní, co jsem jen začal. Budou-li některé z těchto velryb později chyceny a popsány, mohou být snadno zařazeny do naší soustavy podle velikosti jako folio, octavo nebo duodecimo: velryba s pijáckým nosem, velryba džunka, velryba pitomá, velryba kapská, velryba velitelská, velryba dělová, velryba kostnatá, velryba mědibarvá, velryba sloní, velryba ledovcová, velryba mušlová, velryba modrá atd. Z pramenů islandských, holandských a starých anglických lze uvést další seznam nejistých velryb, obdařených všemožnými podivínskými jmény. Vynechám je jako zcela zastaralé. Stěží se mohu ubránit podezření, že jsou to pouhé zvuky plné leviatanismu, ale nic neznamenající.

Konečně: Na začátku bylo řečeno, že tato soustava nemůže být vytvořena hned napoprvé a hned dokonale. Vidíte docela jasně, že jsem splnil slovo. Nyní opustím svou soustavu kytovců takto nedokončenou – stejně jako nechali velkou katedrálu kolínskou, na jejíž nedokončené věži dosud stojí jeřáby. Malé stavby mohou být dokončeny prvními jejich staviteli; avšak stavby velké a spolehlivé odkazují vždy budoucnosti, aby zasadila vrcholný kámen. Bůh chraň, abych někdy něco dokončil! Tato celá kniha je pouhý náčrtek – ne, pouhý náčrtek k náčrtku. Ach, mít tak čas, sílu, peníze a trpělivost!