LXXVII.VELIKÝ SUD HEIDELBERSKÝ

Nyní přijde stáčení sudu. Abychom je správně pochopili, musíme se dovědět něco o zvláštní vnitřní stavbě oné věci.

Považujeme-li vorvaňovu hlavu za pravoúhlý plný hranol, můžeme ji šikmou rovinou rozdělit ve dva klíny1, z nichž spodní tvoří kostěná stavba lebky a čelisti, kdežto vrchní klín je z tukové hmoty naprosto bez kostí a jeho široký přední konec tvoří rozšířené, svislé zdánlivé čelo velryby. Rozdělte tento vrchní klín vodorovně uprostřed čela, a dostanete dvě skoro stejné části, které už příroda rozdělila vnitřní stěnou z tuhé, šlachovité látky.

Takto oddělená spodní část, zvaná džunka, je jedinou obrovskou pláství oleje, vytvořenou mnohonásobným překřížením tuhých, pružných bílých vláken, která v celém jejím prostoru utvářejí desetitisíce naplněných buněk. Horní část, známou jménem nádrž, můžeme pokládat za proslulý heidelberský sud vorvaně. A jako je ona pověstná ohromná bečka vpředu mysticky vyřezávaná, tak i obrovské zploštělé čelo této velryby tvoří nesčetné zvláštní vzorky, okrašlující různými symboly její podivuhodnou nádrž. A jako býval heidelberský sud vždy naplněn nejlepšími víny z rýnského údolí, tak i tento velrybí sud obsahuje nejdrahocennější ze všech jejích olejnatých sklizní: totiž onen velmi drahý olej, vorvaninu, ve stavu naprosto čistém, průzračném a vonném. V jiných částech vorvaního těla nenajdeme už onu vzácnou látku v čistém stavu. Pokud je zvíře naživu, zůstává sice olej dokonale tekutý, ale jakmile je po jeho smrti vystaven působení vzduchu, začíná brzy tuhnout a vyráží krásné krystalové výhonky, jako když se na vodě tvoří první tenký povlak ledový. Nádrž velké velryby dává obyčejně asi pět set galonů vorvaniny, ačkoli se jí značná část nevyhnutelně vyšplíchá, hodně se jí vylije, vykape nebo se jinak nenahraditelně ztratí při ožehavém zabezpečování toho, co se dá.

Nevím, jakým jemným a drahým materiálem byl uvnitř potažen heidelberský sud, ale nechť byl vyložen jakkoli drahocenně, nikdy se ten potah nemohl vyrovnat hedvábné bláně perlové barvy, podobné podšívce krásného roucha, jíž je uvnitř povlečena vorvaňova nádrž.

Viděli jsme, že heidelberský sud vorvaně zabírá celou délku povrchu hlavy. A poněvadž – jak jsme jinde poznamenali – hlava zabírá jednu třetinu celé délky toho tvora, tedy považujeme-li osmdesát stop za slušnou délku velryby, máme více než šestadvacet stop na hloubku nádrže, když je zvednuta nadél k lodnímu boku.

Poněvadž se při odsekávání hlavy dostává námořníkův nástroj blízko k místu, kde se později vysekává otvor do skladiště vorvaniny, musí být námořník nesmírně opatrný, aby neopatrným předčasným seknutím nevnikl do svatyně a nenechal marnotratně uniknout její drahocenný obsah. Právě tento odseknutý konec hlavy se vytáhne nakonec z vody a udržuje se nahoře obrovskými kladkostroji, jejichž konopné spoje na jedné straně tvoří pravou divočinu provazů.

Když jsem tohle všechno uvedl, zvu vás teď k účasti na této báječné – a v našem zvláštním případě – téměř osudné operaci, totiž na narážení velkého heidelberského sudu vorvaního.


  1. Klín tu není termín euklidovský. Patří do matematiky čistě námořnické. Nevím, že by byl už definován. Tento klín je těleso, jehož jedna stěna svírá se základnou úhel ostrý, druha úhel pravý. Tím se liší od jiných klínů, jejichž obě stěny svírají stejný úhel ostrý. ↩︎