III.HOSTINEC „U VELRYBY“

Když člověk vešel do onoho štítnatého hostince „U velryby“, octl se v široké, nízké, rozlehlé předsíni se starosvětským pažením, které připomínalo zábradlí nad horní palubou na staré vyřazené lodi. Na jedné straně visela velká olejová malba, tak dokonale zakouřená a po všech stránkách zničená, že díval-li se na ni člověk v tom nevhodném a neklidném osvětlení, mohl smyslu obrazu trochu porozumět, teprve když ho bedlivě prostudoval, když se na něj přišel podívat několikrát a vyptal se obezřetně sousedů. Na obraze byla taková spousta záhadných světel a stínů, až zprvu skoro vzbuzoval dojem, že se nějaký ctižádostivý mladý umělec v dobách novoang­lických čarodějnic pokusil zachytit čarovný chaos. Člověk musel nejdřív mnoho a hluboce přemítat a vždy znovu rozvažovat a hlavně otevřít si okénko vzadu proti vchodu; nakonec došel k přesvědčení, že taková myšlenka, třebas fantastická, přece jen není zcela ne­oprávněna.

Z celého obrazu vám ovšem nejvíc vrtalo mozkem a mátlo vás dlouhé, pružné těleso, cosi zlověstně černého, co se vznášelo uprostřed obrazu nad třemi modrými, neurčitými svislými čarami, plujícími v nevylíčitelném vření. Bahnitý, parnatý, rozpitý obraz, který stačil dohnat nervózního člověka k zuřivosti. A přece v něm byla jakási zvláštní vznešenost, polojasná, nepostižná, která vás na místě přimrazila, až jste se bezděky zapřísáhl, že vypátráte, co tato podivná malba představuje. Tu a tam vám probleskla myšlenka jasná, ale žel klamná. Snad je to Černé moře v půlnoční vichřici. – Snad nepřirozený zápas čtyř hlavních živlů. – Pošlapané vřesoviště. – Je to arktický zimní výjev. – Je to pukání ledu na řece času. Ale všechny ty nápady konečně ustoupily tomu zlověstnému tělesu uprostřed obrazu. Jen zjistit, co je tohle, a všechno ostatní bude snadné. Počkat, nepodobá se to trochu obrovské rybě? Snad samému velkému leviatanu?

Umělec opravdu zamýšlel něco takového; to byl můj konečný úsudek, jejž zčásti podpíralo společné mínění mnoha starších osob, s kterými jsem o věci mluvil. Obraz představoval obchodní loď, plující kolem mysu Horn za prudkého hurikánu. Loď zpola ztroskotaná, z níž je vidět jen tři stožáry zbavené lanoví a plachet, kymácí se na vodě. Rozzuřená velryba zamýšlí přeskočit plavidlo a malíř ji zachytil právě v okamžiku, kdy se chce s nesmírným úsilím nabodnout na špice tří stěžňů.

Protější stěna předsíně byla ověšena pohanským souborem obludných kyjů a kopí. Některé byly hustě posázeny blýskavými zuby, podobnými pilám ze slonoviny; jiné byly ozdobeny chomáči lidských vlasů; jedno kopí vypadalo jako srp s velkým držadlem, připomínajíc rýhu v trávě právě pokosené dlouhorukým sekáčem. Člověk se zachvěl při pohledu na tyto zbraně a uvažoval, který strašlivý lidožrout a divoch mohl kdy vyjít na žeň smrti s takovým příšerným sekacím nástrojem. K tomu se družily staré zrezavělé velrybářské oštěpy a harpuny, všechny polámané a znetvořené. Některé zbraně měly historickou cenu. Tímto dlouhým kopím, dnes notně zohýbaným, před padesáti lety Nathan Swain zabil padesát velryb od slunce východu do slunce západu. A tamhleta harpuna – nyní tak podobná vývrtce – byla vržena v Javanském moři; velryba s ní uprchla a byla zabita teprve po letech u mysu Blanco. Původní železo vniklo do těla u ocasu a jako neklidná jehla, cestující v těle člověka, harpuna ulezla plných čtyřicet stop a byla nakonec nalezena zarostlá ve hřbetu.

Když člověk prošel temnou předsíní a ještě nízkou klenutou chodbičkou – probouranou v místě, kde asi za starých časů býval ústřední komín s ohništi kolem dokola – octl se v nálevně. Byla ještě zasmušilejší a měla nahoře trámy tak ohromné a dole prkna tak stará a zborcená, že si bezmála připadal jako v podpalubí staré lodi, zvláště za noci tak větrné, jako byla dnes, kdy se tato stará archa, zakotvená na nároží, divoce otřásala. Na jedné straně stál dlouhý, nízký stůl, spíš jako police, na něm samé skleněné skřínky z popraskaného skla a v nich plno zaprášených vzácností z nejvzdálenějších končin světa. V odlehlém koutě místnosti stojí tmavá bouda – nálevní stůl – pokoušející se nemotorně napodobit skutečnou velrybí hlavu. Ať už se to povedlo či ne, stojí tam obrovská vyklenutá kost z velrybí čelisti, tak široká, že by pod ní mohl téměř kočár projet. Uvnitř jsou špinavé poličky, zaplněné starými džbánky, lahvemi a skleničkami; a v těchto čelistech rychlé zkázy šuká sešlý stařík jako nový proklatec Jonáš (tak mu také říkali) a prodává námořníkům za drahé peníze delirium a smrt.

Sklenice, do kterých nalévá svůj jed, jsou ohavné. Zvenčí sice vypadají jako pravé válce, ale uvnitř se tyto darebácké zelené šilhavé sklenice zužují ošidně ke dnu. Vodorovné rovnoběžky, hrubě vyryté do skla, ovíjejí poháry tohoto darebáka. Je-li nalito po tuto čáru, platíte jeden cent; k této zde o cent více a tak dále, až je sklenice plná – té míře se říká mys Horn a prolejete ji hrdlem za šilink.

Vstoupil jsem do místnosti a našel tam několik mladých námořníků; seskupeni kolem stolu, prohlíželi si v kalném světle rozmanité ukázky řezbářských prací z velrybích zubů, ze slonoviny a mušlí. Vyhledal jsem hostinského a řekl mu, že bych chtěl světnici; on na to, že má všude plno – ani jedno lůžko není volné. „Ale počkat,“ ťukl se do čela, „neměl byste nic proti tomu, kdybyste spal pod jednou přikrývkou s jistým harpunářem, což? Jedete, se mi zdá, na velryby, tak tedy si na tohle začněte zvykat radši hned.“

Řekl jsem mu, že nerad spím ještě s někým v jedné posteli, a když už by to muselo být, že by záleželo na tom, co je to zač, ten harpunář, a konečně, jestli on (hostinský) opravdu pro mne jiné lůžko nemá a není-li harpunář něčím odporný, to že se raději podělím o přikrývku se slušným člověkem, než bych se dál potloukal po neznámém městě za mrazivé noci.

„To jsem si myslil. Dobrá. Sedněte si. Večeři? – Chcete večeřet? Hned to bude.“

Usedl jsem na starou dřevěnou lavičku, plnou vyřezávání – docela jako lavička v parku Na bateriích. Na jednom konci ji ještě vyzdoboval svým zavírákem zahloubaný námořník, shýbaje se a svědomitě zpracovávaje plošku prkna, kterou měl mezi nohama. Pokoušel se vyřezat loď s napjatými plachtami, ale moc se mu to, myslím, nedařilo.

Konečně asi tak čtyři pět z nás zavolali k jídlu do sousední světnice. Bylo tam zima jako na Islandu – oheň žádný – hostinský řekl, že si to nemůže dovolit. Nic než dvě blikající lojové svíčky, které se roztékaly. Museli jsme si zapnout přiléhavé námořnické kazajky a přidržovat hrnky vřelého čaje u úst prsty napolo zmrzlými. Jídlo však bylo dost vydatné – nejen maso a brambory, ale také knedlíky; nebesa! knedlíky k večeři! Jeden mladík v zeleném kabátě se do nich zuřivě pustil.

„Hochu,“ řekl hostinský, „budeš mít hrozné sny, to je jisté.“

„Pane hostinský,“ zašeptal jsem, „není to ten harpunář?“

„Ale kde,“ odpověděl hostinský s ďábelským posměškem, „harpunář je chlapík s tmavou pletí. Jakživ nejí knedlíky, kdepak – ten nejí nic jiného než bifteky a chce je napolo syrové.“

„Hrome,“ řekl jsem, „kde je ten harpunář? Je tady?“

„Brzo tady bude,“ zněla odpověď.

Nemohl jsem si pomoci, ten harpunář „s tmavou pletí“ mi začínal být podezřelý. Umínil jsem si, bude-li naprosto nutné, abychom spali pohromadě, musí se on svléknout a vlézt do postele dřív než já.

Po večeři se společnost vrátila do nálevny. Nevěda, co dělat, rozhodl jsem se, že strávím zbytek večera pozorováním.

Za chvíli bylo venku slyšet povyk výtržníků. Hostinský vyskočil a zvolal: „To je posádka z Grampuse. Slyšel jsem, že loď byla dnes ráno hlášena na obzoru. Po tříleté plavbě, a plná loď! Hurá, hoši, teď se dovíme nejnovější zprávy z Fidži!“

Dusot námořnických bot bylo už slyšet v předsíni. Dveře se rozletěly a dovnitř vpadla divoká skupina námořníků. Zabaleni do huňatých námořnických plášťů, vlněné šály kolem hlavy, všichni samá záplata a otrhaní, s plnovousy samý rampouch – jako kdyby se vyřítili medvědi z Labradoru. Před chvílí vystoupili z přistávacího člunu a tohle byl první dům, do kterého vstoupili. Není proto divu, že zamířili rovnou k velrybí tlamě – k výčepu – kde vrásčitý stařík Jonáš čepoval a brzo všem nalil plné sklenice. Jeden si stěžoval na hroznou rýmu, a Jonáš mu tedy namíchal nápoj jako smůla, z džinu a z melasy, a zaklínal se, že je to nejlepší medicína na všechny rýmy a katary, nechť jsou sebevíc zastaralé a nechť si je člověk ulovil u pobřeží Labradoru či na návětrné straně plujícího ledového ostrova.

Alkohol jim brzo stoupl do hlavy, jak se obvykle stává i nejotrlejším mazavkům, když přejdou z moře na pevninu, a muži začali vyprávět.

Všiml jsem si, že se jeden drží trochu zpátky, a třebas neměl v úmyslu kazit svou střízlivostí kamarádům bujarou náladu, přece celkem netropil takový hluk jako ostatní. Tento muž ihned vzbudil můj zájem; a protože mořští bohové předurčili, aby se brzo stal mým druhem na moři (třebas jen v podpalubí, pokud jde o toto vyprávění), trochu jej tady vylíčím. Byl vysoký šest stop, měl skvělá ramena a hruď jako vlnolam. Málokdy jsem viděl člověka tak svalnatého. Od obličeje temně hnědého a osmahlého se oslnivě odrážela bělost jeho zubů, v hlubokých stínech očí mu pluly vzpomínky, jež asi nebyly právě radostné. Jeho hlas hned prozradil, že je původem z Jihu. Podle jeho pěkné postavy jsem soudil, že pochází z rodu štíhlých horalů z Alleghanského pohoří ve Virginii. Když hlučná veselost jeho kamarádů dosáhla vrcholu, muž se nepozorovaně vytratil a už jsem ho nespatřil, až když se stal mým druhem na moři. Jeho společníci v několika minutách zpozorovali, že tam není, a protože byl z nějakého důvodu nesmírně oblíben, začali křičet: „Bulkingtone! Bulkingtone! Kde je Bulkington?“ a vyběhli z domu, aby ho hledali.

Bylo teď asi devět hodin a po nedávných orgiích se náhlé ticho v nálevně zdálo nadpřirozené, takže jsem si bezmála začal blahopřát: právě předtím, než námořníci vešli, jsem dostal důmyslný nápad.

Nikdo nespí rád s druhým v posteli. Opravdu, člověk nespí rád ani s vlastním bratrem. Nevím, čím to je, ale lidé jsou rádi sami, když spí. A kdybyste měli spát s neznámým cizincem v cizí hospodě cizího města a kdyby ten cizinec byl harpunář, to byste pak měli námitek ještě nekonečně víc. Ani to, že jsem námořník, mě nijak nepřesvědčovalo, že bych měl spát ve dvou právě já, a ne někdo jiný; vždyť na moři námořníci nespí v posteli po dvou, stejně jako na souši nespí ve dvou neženatí králové. Je pravda, že spí v jedné místnosti, ale každý má své visuté lůžko, přikrývá se svou přikrývkou a spí ve své kůži.

Čím víc jsem o harpunáři uvažoval, tím víc se mi protivilo pomyšlení, že bych s ním měl spát. Když je to harpunář, je možno očekávat, že jeho plátěné nebo vlněné prádlo nebude právě nejčistší a rozhodně ne nejjemnější. Celé tělo mě začalo svědět. A pak – bylo již dost pozdě a můj slušný harpunář měl být dávno doma a pomýšlet na spaní. Což kdyby se ke mně do postele svalil o půlnoci – poznám snad, z jaké hnusné díry přichází?

„Hostinský! Rozmyslil jsem si to s tím harpunářem. – Nebudu s ním spát. Zkusím to tady na lavici.“

„Jak je libo. Lituji, že vám nemohu dát ubrus místo matrace, to prkno tady je zatraceně hrbolaté –“ říkal, ohmatávaje suky a zářezy. „Ale počkejte, vy hrdino. Mám za výčepem hoblík – počkejte, povídám, já vám udělám trochu pohodlí.“ Přinesl hoblík, a oprášiv lavici starým hedvábným kapesníkem, začal mou postel usilovně hoblovat, zubě se přitom jako opice. Hoblovačky odletovaly vpravo vlevo, až konečně želízko hoblíku narazilo na nezničitelný suk. Hostinský si div nevykloubil zápěstí – poprosil jsem ho, aby toho proboha nechal – že postel je už hladká a že stejně nevím, jak by všechny hoblíky světa mohly proměnit jedlové dřevo v prachovou peřinu. S novým úšklebkem shrábl hostinský hoblovačky se země, hodil je do velkých kamen uprostřed nálevny a šel si po své práci; mne ponechal mému přemítání.

Nyní jsem změřil lavici a shledal, že je o stopu kratší, než potřebuji; ale to by se dalo napravit židlí. Lavice byla také o stopu užší a druhá lavice v nálevně byla asi o čtyři palce vyšší než lavice ohoblovaná – takže se nijak nedaly spřáhnout. Potom jsem první lavici postavil na jediné volné místo podél stěny a při zdi nechal malou mezeru – útulek pro svá záda. Brzo jsem však shledal, že tam na mne táhne od okna tak studeně, že tam nemohu zůstat. Nadto se ještě se vzdušným proudem zpod okna potkával jiný proud zpode dveří, které nedoléhaly, a oba společně vytvářely řadu malých větrných vírů právě poblíž místa, kde jsem chtěl strávit noc.

Čert aby vzal toho harpunáře, říkal jsem si; ale počkejme, nemohl bych ho předběhnout? Zastrčit dveře zevnitř, vskočit do jeho postele a nedat se vyburcovat ani nejprudším bušením? Myšlenka to nebyla špatná; ale když jsem o ní znova uvažoval, zavrhl jsem ji. Kdo mi může zaručit, že jakmile nazítří vystrčím hlavu ze světnice, nebude stát harpunář v předsíni, připraven srazit mě k zemi?

Rozhlížel jsem se kolkolem a shledal, že nemohu jinam než do cizí postele, mám-li se jakž takž vyspat. Uvažoval jsem tedy, nejsem-li proti tomu neznámému harpunáři zaujat neprávem. Raději snad ještě chvíli počkám; musí už brzo přijít. Potom se na něj důkladně podívám, a možná že se nám bude konec konců příjemně a dobře spolu spát.

Ač se ostatní nocležníci trousili po jednom, po dvou, po třech domů a šli spat, po mém harpunáři nebylo vidu ani slechu.

„Pane hostinský,“ řekl jsem, „co je to zač, ten chlapík? Přichází vždycky tak pozdě?“ Do dvanácti už mnoho nescházelo.

Hostinský se opět zachechtal svým suchým smíchem, jako by se nesmírně bavil něčím, čemu já nerozumím. „To ne,“ odpověděl, „obyčejně přichází brzy – včas do postele, včas z postele – to víte, ranní ptáče dál doskáče. Dnes šel prodávat, víte, ale nechápu, proč se tak opozdil, možná že svou hlavu nemůže prodat.“

„Nemůže prodat svou hlavu? Nepovídejte! Co mi to chcete namluvit?“ začal jsem se vztekat. „Chcete říci, hostinský, že se váš harpunář v tuto požehnanou sobotní noc či spíše za nedělního rána zabývá opravdu tím, že nabízí svou hlavu po městě ke koupi?“

„Docela tak,“ přisvědčil hostinský, „a já mu říkal, že ji tady neprodá, protože už není poptávka.“

„Po čem?“

„Inu po hlavách přece! Což není na světě hlav nadbytek?“

„Poslechněte, hostinský,“ řekl jsem klidně, „přestaňte mě bavit tou povídačkou – nejsem přece zelenáč.“

„Snad ne,“ vzal polínko a přiřezával si párátko, „ale myslím, že budete pěkně zmodřený, uslyší-li ten harpunář, jak pomlouváte jeho hlavu.“

„Rozbiju mu ji,“ zvolal jsem nyní, dopálen opět nesvědomitým tlacháním hostinského.

„Už je rozbitá,“ řekl.

„Rozbitá?“ opakoval jsem, „opravdu rozbitá?“

„Toť se rozumí, a právě proto ji, myslím, nemůže prodat.“

„Pane hostinský,“ řekl jsem, přistupuje k němu, chladný jako sopka Hekla za sněhové vánice, „pane hostinský, přestaňte žvanit. Vy a já si musíme navzájem porozumět, a to bez otálení. Přišel jsem do vašeho domu a požádal o nocleh; řekl jste mi, že mi můžete poskytnout jen půl postele, poněvadž druhá polovina patří nějakému harpunáři. A o tomhle harpunáři, kterého jsem ještě neviděl, stále vyprávíte bláznivé historky, mně na zlost, a snažíte se, abych měl nepříjemný pocit, když pomyslím, že ten muž má, jak jste určil, se mnou spát – a to je, pane hostinský, sousedství nadmíru intimní a vyžaduje svrchované důvěry. Žádám vás nyní, abyste se vyjádřil a pověděl mi, co je zač ten harpunář a bude-li pro mne naprosto bezpečné strávit s ním noc. A především, buďte tak laskav a odvolejte tvrzení, že prodává svou hlavu. Kdyby to bylo pravda, svědčilo by to jen o tom, že harpunář je úplný blázen, a mně ani nenapadne spát se šílencem. A vy, pane, míním vás, pane hostinský, vy, pane, poněvadž jste mě k tomu vědomě přemlouval, vydáváte se v nebezpečí, že budete stíhán pro zločin.“

„Nu,“ řekl hostinský a zhluboka nabral dech, „to je hezky dlouhé kázání na chlapíka, který toho mnoho nenamluví. Ale jen klid, hochu! Tenhle harpunář, o kterém jsem vám povídal, se právě vrátil z jižních moří, kde nakoupil několik balzamovaných novozélandských hlav (to je velká zvláštnost, víte) a všechny prodal, až na jednu. Dnes večer se pokouší prodat tu poslední, poněvadž zítra je neděle a nehodilo by se, aby běhal po ulicích a prodával lidské hlavy, když lidé chodí do kostela. Minulou neděli to chtěl udělat, ale zarazil jsem ho, právě když vycházel ze dveří – měl čtyři hlavy přivázané na provázku, jako by nesl jen pletenec cibule.“

Toto vyprávění vysvětlilo záhadu jinak nepochopitelnou a ukázalo, že hostinský přece jen neměl v úmyslu tropit si ze mne žerty – ale co jsem si přitom měl myslit o harpunáři, který zůstal venku po celý sobotní večer až do té boží neděle a zabýval se kanibalským kšeftováním, totiž prodáváním hlav mrtvých modloslužebníků?

„Pane hostinský, ten harpunář je zaručeně nebezpečný člověk.“

„Platí řádně,“ zněla odpověď. „Ale dejte si říci, už je moc pozdě, sviňte plachty. Je to krásná postel, Sally a já jsme v ní strávili svatební noc. Pro dva je v ní místa habaděj, mohou kolem sebe i kopat; je to nesmírně velká postel. Než jsme ji přenechali hostům, Sally dávala Sama a malého Johna do nohou. Ale jednou v noci se mi něco zdálo, a jak jsem sebou házel, Sam se najednou octl na podlaze a div si nezlomil ruku. Sally potom řekla, že to takhle dál nejde. Pojďte se mnou, hned vám ji ukáži.“ Při těchto slovech zapálil svíčku a držel ji přede mnou, aby mi posvítil na cestu. Ale já jsem ještě váhal. Hostinský se podíval na hodiny v koutě a zvolal: „Už je neděle – to už dnes harpunáře neuvidíte. Jistě zakotvil někde jinde – tak jen pojďte; pojďte. Nebo nechcete?“

Chvíli jsem se rozmýšlel a potom jsme šli po schodech nahoru. Uvedl mě do pokojíka studeného jako škeble. Byla tam opravdu ohromná postel, skoro tak velká, že by v ní mohli spát čtyři harpunáři vedle sebe.

„Tak,“ řekl hostinský, postaviv svíčku na starou zborcenou námořnickou truhlu, jež tu byla podstavcem pro umyvadlo i stolem. „Tak si udělejte pohodlí a dobrou noc vám přeju.“ Já zatím prohlížel postel, a když jsem se otočil, hostinský byl už pryč.

Odhrnul jsem přikrývku a naklonil se nad lůžko. Nebylo sice elegantní, ale zřejmě docela slušné. Potom jsem se rozhlédl po ložnici. Kromě postele a stolu jsem neviděl jiný nábytek, jenom hrubou polici, čtyři stěny a před krbem lepenkovou zástěnu s obrazem muže zasahujícího velrybu. Pak tu byly ještě nějaké věci, které zřejmě nepatřily k zařízení; síťové lůžko, svinuté a hozené do kouta na podlahu; dále velký námořnický vak s harpunářovým prádlem, patrně místo kufru, užívaného na souši. Na polici nad ohništěm byl mimoto balíček nevídaných kostěných háčků na ryby a v hlavách postele stála dlouhá harpuna.

Ale co to tu leží na truhle? Zvedl jsem to a přidržel až ke světlu, ohmatával jsem to, očichával a vůbec jsem se všemožně pokoušel uspokojit svou zvědavost. Vypadalo to ještě nejspíš jako velká rohožka přede dveřmi, na okrajích ozdobená malými zvonivými přívěsky, jež připomínaly ozdoby z bodlin dikobraza na indiánských mokasínech. Uprostřed rohožky byla díra nebo rozparek jako u jihoamerických plášťů ponchos. Je možné, aby si jen trochu rozumný harpunář oblékl rohožku a procházel se takto vyšňořen ulicemi některého křesťanského města? Navlékl jsem si to, abych to zkusil, a táhlo mě to dolů jako rybářský koš, neboť to bylo neobyčejně huňaté a tlusté a myslím i trochu vlhké, jako kdyby to onen tajemný harpunář nosil v dešti. Šel jsem s tím ke střepu zrcadla, připevněnému na stěnu – ne, něco takového jsem jakživ neviděl. Strhl jsem to se sebe tak rychle, že jsem si odřel krk.

Usedl jsem na pelest postele a přemýšlel o harpunáři, který prodává lidské hlavy, a o jeho rohožce. Když jsem se už dost napřemýšlel na pelesti, vstal jsem, svlékl námořnickou kazajku a stanul zamyšleně uprostřed místnosti. Potom jsem svlékl kabát a přemýšlel dál jen v košili. Jenže teď už mi bylo chladno, poněvadž jsem byl zpola odstrojen; také jsem si připomněl poznámku hostinského, že sem harpunář na noc nepřijde, když už je tak pozdě, a dál už jsem se nerozmýšlel: svléknuv kalhoty a boty, sfoukl jsem světlo, vskočil do postele a poručil se pod ochranu boží.

Nevím, nebyla-li matrace vycpána kukuřičnými košťály nebo střepy z nádobí, ale převaloval jsem se dosti dlouho a nemohl usnout. Konečně mě přemohla dřímota a byl jsem už na nejlepší cestě k hlubokému spánku; vtom jsem zaslechl těžké kroky na chodbě a viděl jsem, jak štěrbinou pode dveřmi proniká do ložnice záblesk světla.

Pánbůh s námi! řekl jsem si, to je jistě ten harpunář, ďábelský podomní obchodník s hlavami! Zůstal jsem však nehybně ležet, pevně rozhodnut, že ani nemuknu, dokud na mne nepromluví. Cizinec vešel, v jedné ruce světlo, v druhé tu novozélandskou hlavu, postavil svíčku na podlahu v koutě, hezký kousek ode mne, a začal rozvazovat zauzlené šňůry na velkém vaku, který, jak jsem už řekl, byl v místnosti. Dychtil jsem spatřit jeho obličej, ale muž měl tvář odvrácenou, pokud rozvazoval vak. Když byl hotov, obrátil se – pane Bože, jaký to pohled! Jaký to obličej! Tmavý, zarudlý, nažloutlý, tu a tam posázený velkými černavými čtverci. Ano, právě tak jsem si to představoval, je to strašný spoluspáč; byl ve rvačce hrozně pořezán a přichází rovnou od lékaře. V tu chvíli však obrátil obličej náhodou ke světlu a já jsem zřetelně viděl, že ty černé čtverce na jeho tvářích vůbec nejsou náplasti. Byly to jakési skvrny. Zpočátku jsem nevěděl, co si mám o tom myslit, ale brzy jsem začal tušit pravdu. Vzpomněl jsem si na vyprávění o jednom bělochovi – také velrybáři – který upadl do rukou lidojedů, a oni ho otetovali. Usoudil jsem, že tento harpunář za svých dalekých plaveb zažil podobné dobrodružství. Ostatně – co na tom záleží, řekl jsem si. Vždyť je to jenom jeho zevnějšek. Člověk může být poctivý, ať vězí v jakékoli kůži. Ale jak si potom vysvětlit nezvyklou barvu pleti kolem tetování, která nemá nic společného s vytetovanými čtverci? Zajisté to nebude nic než řádné tropické ožehnutí; ale nikdy jsem neslyšel, že by tropické slunce opálilo bělocha až do rudožluta. Nebyl jsem však nikdy v jižních mořích, kde slunce má snad takový zvláštní účinek na pleť. Zatímco se mi tyto myšlenky kmitaly hlavou jako blesky, harpunář mě ještě nezpozoroval. Když po některých obtížích rozvázal svůj vak, začal se v něm hrabat a posléze z něho vytáhl jakýsi tomahavk a sáček z tulení kůže se srstí. Položil tyto věci na starou truhlu uprostřed světnice, vzal do ruky novozélandskou hlavu – příšernou to věc – a vstrčil ji do vaku. Potom sňal klobouk – nový vysoký kastor – a já jsem div nevykřikl novým překvapením. Na hlavě neměl vlasy – aspoň ne tolik, aby to stálo za řeč – nic než slabý skalpový chomáč na temeni, zatočený k čelu. Jeho zarudlá hlava teď vypadala jako plesnivá lebka. Nebýt toho, že cizinec stál mezi mnou a dveřmi, byl bych z nich vyletěl rychleji, než jsem kdy zhltl večeři.

V této situaci mě napadlo, že bych mohl vyskočit oknem, ale bylo to první poschodí, do dvora. Nejsem zbabělec, ale co si myslit o tomhle ničemném rudochovi, který prodává hlavy? Na to můj rozum nestačil. Nevědomost je matkou strachu. Přiznám se, harpunáře jsem se v tu chvíli tolik bál, jako by to byl sám ďábel, který se za noční tmy vloupal do mého pokoje. Opravdu, tolik jsem se ho bál, že jsem ani neměl odvahu jej oslovit a požádat o uspokojivé vysvětlení toho, co mi u něho připadalo nevysvětlitelné.

Zatím se harpunář svlékal a ukázal konečně svou hruď a ramena. Jako že jsem živ, tyto části těla měl pokryty stejnými čtverci jako obličej. Rovněž po celých zádech samé tmavé čtverce. Jako kdyby byl prožil třicetiletou válku a utekl z ní v košili z náplatí. Dokonce nohy byly otetovány, jako by hejno tmavozelených žab šplhalo po kmenech mladých palem. Teď bylo docela jasné, že je to nějaký odporný divoch, který připlul do této křesťanské země na velrybářské lodi z jižních moří. Mrazilo mě při tom pomyšlení. Podomní prodavač hlav – kdož ví, zda neprodával hlavy svých bratrů. Což kdyby dostal zálusk na moji – proboha! Jen se podívejte na ten tomahavk!

Nebylo ani kdy třást se hrůzou, protože divoch se teď dal do něčeho, co zplna upoutalo mou pozornost a přesvědčilo mě, že je to opravdu pohan. Přistoupil k svému těžkému krátkému kabátu s kápí, který měl pověšený na židli, hrabal v kapsách a konečně vytáhl podivnou znetvořenou sošku s hrbem na zádech, navlas stejné barvy jako třídenní novorozeně v Kongu. Vzpomenuv na balzamovanou hlavu, myslil jsem nejdřív, že tento černý panák je opravdové dítě, uchované nějakým podobným způsobem. Ale když jsem viděl, že to není nijak ohebné a že se to leskne bezmála jako leštěný eben, usoudil jsem, že to nebude nic jiného než dřevěný bůžek, a měl jsem pravdu. Divoch teď přistoupil k prázdnému krbu, odstranil lepenkovou zástěnu a postavil hrbatou loutku jako kuželku mezi železné kozlíky. Postranice krbu a všechny cihly uvnitř byly pokryty sazemi, takže jsem si pomyslil, že krb je velmi vhodným oltáříkem nebo kapličkou pro jeho konžského bůžka.

Upřel jsem tedy oči na sošku zpola zakrytou, ač mi přitom nebylo dvakrát dobře, abych viděl, co se bude dít. Cizinec nejdříve vytáhl z kapsy kabátu dvě hrsti hoblovaček a položil je opatrně před bůžka; navrch potom dal kousek námořnického sucharu, hoblovačky zapálil plamenem svíce a rozdmýchával ohníček v obětní plamen. Když několikrát spěšně sáhl do ohníčku a pak prsty ještě rychleji z plamene vytáhl (a jak se zdálo, řádně si je popálil), podařilo se mu vytáhnout suchar. Potom ofoukal spáleninu i popel a zdvořile nabídl suchar černouškovi. Ale ďáblíkovi se tato suchá strava asi vůbec nezamlouvala; ani nepohnul rty. Všechny ty divné kejkle byly doprovázeny ještě podivnějšími hrdelními zvuky – modloslužebník se podle všeho zpěvavě modlil nebo zpíval nějaký pohanský žalm; pitvořil se přitom nadmíru nepřirozeně. Konečně uhasil oheň, docela neobřadně sebral bůžka a vstrčil ho opět do kapsy kabátu, jako když lovec zastrkuje mrtvou sluku.

Všechny ty podivné obřady jen stupňovaly mou stísněnost. A když jsem viděl, že teď doopravdy míní skončit přípravy a hupnout ke mně do postele, měl jsem za to, že je svrchovaný čas, abych zlomil kouzlo, které mě tak dlouho svíralo – teď nebo nikdy, ještě než zhasí světlo.

Ale ta chvíle, kdy jsem uvažoval, co říci, byla osudná. Harpunář zvedl z truhly tomahavk, chvilku zkoumal jeho hlavici, potom jej přiblížil k světlu, a přiloživ ústa k držadlu, vyfoukl mračno tabákového kouře. Hned potom zhaslo světlo a ten divoký lidojed s tomahavkem v zubech skočil ke mně do postele. Bezděčně jsem vykřikl. Harpunář zařval úžasem a začal po mně hmatat.

Vykoktal jsem, ani nevím co, odvalil jsem se od něho co nejdále ke stěně a zapřísahal ho, ať už je kdo chce, aby byl klidný a nechal mě vstát a opět rozsvítit. Ale jeho hrdelní odpověď mě rázem přesvědčila, že smysl mých slov chápe špatně.

„Kdo čerta ty?“ – řekl konečně – „ty mluvit ne – zatraceně, já zabít.“ Po těchto slovech začal nade mnou poletovat tomahavk, v temnu svítící.

„Hostinský, proboha, Petře Rakvi!“ křičel jsem. „Hostinský! Stráž! Pane Rakvi! Andělé, zachraňte mě!“

„Mluvit, říkat, kdo ty, nebo zatraceně, já zabít!“ opět zavrčel lidojed, a jak hrozivě mával tomahavkem, rozhazoval kolem mne horký tabákový popel, takže jsem se obával, že mi chytne prádlo. Díky Bohu, v tom okamžiku vešel do pokoje hostinský se světlem v ruce. Vyskočil jsem z postele a utíkal k němu.

„Už se nebojte,“ řekl, opět se zubě, „tady Kvíkveg by vám nezkřivil ani vlásek na hlavě.“

„Nechte toho šklebení,“ vzkřikl jsem. „Pročpak jste mi neřekl, že ten ďábelský harpunář je lidožrout?“

„Myslil jsem, že to víte; neříkal jsem vám, že prodává hlavy po městě? Jen zas vlezte do postele a spěte. Kvíkvegu, koukej – ty rozumět mně, já rozumět tobě – tenhle muž spát tady – ty rozumět?“

„Já rozumět moc,“ zabručel Kvíkveg, dýmaje ze své dýmky a sedě zpříma na posteli.

„Ty vleze tam,“ dodal a mávl na mne svým tomahavkem. Odhodil pokrývku stranou. Učinil to nejen slušně, ale i laskavě a příjemně. Chvíli jsem stál a díval se na něho. Byl sice tetován, ale celkem to bylo stvoření čisté a příjemné. Proč jsem se tolik rozčiloval, myslil jsem si – vždyť je to člověk zrovna jako já. Má stejný důvod, aby se bál mne jako já jeho. Raději spát se střízlivým lidojedem než s opilým křesťanem.

„Pane hostinský,“ řekl jsem, „požádejte ho, aby odložil svůj tomahavk nebo dýmku či jak tomu říkáte; zkrátka, řekněte mu, aby přestal kouřit, a já s ním budu spát. Nemám rád, když někdo vedle mne v posteli kouří. Je to nebezpečné. Ostatně, nejsem ani pojištěn.“

Když to bylo řečeno Kvíkvegovi, okamžitě uposlechl a znovu mi zdvořile pokynul, abych šel do postele – odvaliv se na stranu, jako by chtěl říci – nedotknu se ani tvé nohy.

„Dobrou noc, pane hostinský,“ řekl jsem, „můžete jít.“

Odebral jsem se na lůžko a nikdy v životě jsem nespal lépe.