XC.HLAVY NEBO OCASY

„De balena vero sufficit, si rex habeat caput, et regina caudam.“

de Bracton, l. 3, c. 3.

Tento latinský citát z anglického zákoníku znamená v souvislosti s ostatním textem, že ze všech velryb, chycených kýmkoli u pobřeží oné země, musí hlavu dostat král jakožto čestný Velký harpunář a královně má být uctivě nabídnut ocas. Rozdělení, které se u velryby hodně podobá rozpůlení jablka; mezi těmi dvěma částmi uprostřed už nic nezbývá. Poněvadž tento zákon v pozměněné formě dosud v Anglii platí a poněvadž je po některých stránkách podivnou odchylkou od všeobecného zákona o rybě připoutané a volné, promluvíme o něm ve zvláštní kapitole podle téže zásady zdvořilosti, s níž anglické železnice vydržují na vlastní náklad zvláštní vůz, vyhrazený jedině pro královskou rodinu. Abych především dokázal, že zmíněný zákon dosud platí, vylíčím vám jednu příhodu, která se udála v posledních dvou letech.

Nějací počestní námořníci z Doveru nebo ze Sandwiche nebo z některého ze Cinque Ports zabili po úporné honbě a vytáhli na břeh krásnou velrybu, kterou původně spatřili daleko od pobřeží. Ale Cinque Ports jsou částečně nebo vůbec pod pravomocí jakéhosi strážníka nebo dozorce, nazvaného nejvyšší strážce. Poněvadž je mu jeho úřad svěřen přímo korunou, myslím, že všechna královská práva v území Cinque Ports přecházejí na tohoto nejvyššího strážce. Někteří pisatelé označují tento úřad za sinekuru, ale není tomu tak. Nejvyšší strážce je občas pilně zaměstnán šizením, aby získal své vzatky, které jsou jeho hlavně proto, že je získal šizením.

Když tito chudí, sluncem osmahlí námořníci, bosí a s kalhotami vysoko vyhrnutými na úhořovitých nohou, namáhavě vytáhli tučnou velrybu do bezpečí na souš a těšili se, že vydělají na drahém oleji a kosticích dobrých sto padesát liber šterlinků, a v duchu si již představovali, jak za podíly z výtěžku popíjejí s manželkami vzácný čaj a se starými přáteli dobré pivo, přišel velmi učený a nejvýš křesťanský a dobrotivý pán s Blackstonovým výkladem zákonů pod paží, položil knihu na hlavu velryby a řekl: „Ruce pryč, panstvo! Tato ryba je připoutaná ryba. Já ji zabavuji jakožto majetek nejvyššího strážce.“ Chudáci velrybáři, plni uctivého zděšení – tak čistě anglického – nevěděli, co na to říci, začali se tedy prudce škrábat po celé hlavě a mezitím smutně těkali pohledem z velryby na neznámého. Ale to věc nijak nezlepšilo a nijak neobměkčilo tvrdé srdce učeného pána s Blackstonovými komentáři. Konečně jeden muž, když se dlouho poškraboval, lově myšlenky, osmělil se promluvit.

„Prosím, pane, a kdo je ten nejvyšší strážce?“

„Vévoda.“

„Ale vévoda přece nic neudělal, aby chytil tuhle rybu?“

„Patří jemu.“

„Dalo nám to velikou práci, byli jsme v nebezpečí a vynaložili jsme peníze, než jsme se zmocnili ryby, a to všechno má jít ve prospěch vévody? My nedostaneme za všechnu svou námahu nic než puchýře?“

„Patří jemu.“

„Je vévoda tak chudý, že opravdu musí postupovat tak bezohledně, aby si sehnal živobytí?“

„Patří jemu.“

„Chtěl jsem svým podílem z téhle velryby pomoci své staré nemocné matce, upoutané na lůžko.“

„Patří jemu.“

„Nespokojil by se vévoda čtvrtinou nebo polovinou?“

„Patří jemu.“

Zkrátka, velrybu zabavil a prodal a Jeho Milost vévoda z Wellingtonu dostal peníze. Jeden poctivý kněz v městě, domnívaje se, že ten případ je z určitého hlediska za těchto okolností trochu příliš krutý, obrátil se zdvořilým dopisem na Jeho Milost se žádostí, aby plně uvážila případ oněch nešťastných rybářů. Na to náš pan vévoda odpověděl (oba dopisy byly uveřejněny) v podstatě asi toto: Že věc již uvážil a peníze přijal a že by byl důstojnému pánu zavázán, kdyby se napříště nepletl do věcí jiných lidí. Je tohle onen dosud výbojný starý muž, který stojí na nárožích tří království a na všech stranách vymáhá žebráckou almužnu?

Snadno poznáme, že v tomto případě právo na velrybu, jehož se vévoda dovolával, na něj přenesl panovník. Musíme se tedy ptát, z jakého důvodu panovník původně ono právo dostal. O zákonu samém jsme se již zmínili. Plowdon nám však podává důvody, proč se tak stalo. Podle něho velryba takto chycená patří králi a královně, „protože jest nanejvýš znamenitá“. A podle nejlepších znalců zákona byl tento důvod v takových případech vždy uznán za platný.

Ale proč má mít král hlavu a královna ocas? Nuže, právníci, nějaký důvod pro tohle!

V pojednání o „královnině zlatě neboli královnině kapesném“ vykládá starý královský soudce, jakýsi William Prynne, toto: „Ocas patří královně, protože šatna královnina musí být zásobena kosticemi.“ To ovšem psal v době, kdy se na dámské šněrovačky hojně používalo černých ohebných kostic z velryb grónských neboli pravých. Ale kostice není v ocase, což je žalostný omyl u takového bystrého právníka jako Prynne. Či je snad královna mořskou pannou, aby jí dávali velrybí ocas? V tom se bude možná skrývat nějaký jinotaj.

Podle anglických zákonodárců jsou dvě královské ryby – velryba a jeseter. Obě jsou královským vlastnictvím s určitými výhradami a podle jména tvoří desáté odvětví řádných korunních příjmů. Nevím, že by se toho byl dotkl některý jiný autor, ale domnívám se podle obdoby, že jeseter musí být rozdělen stejně jako velryba, takže král obdrží neobyčejně pevnou a elastickou hlavu této ryby, což snad, symbolicky vzato, může být žertovně odůvodněno předpokladem nějaké spřízněnosti. A tak se zdá, že je důvod ve všem, i v zákoně.