XVI.LOĎ

V posteli jsme si umlouvali plány na zítřek. K mému překvapení a nemalé starosti mi teď Kvíkveg najednou naznačil, že se pilně radil s Jojem – tak se jmenoval jeho černý malý bůžek – a Jojo mu dvakrát nebo třikrát opakoval a důrazně na tom trval, abychom k velrybářské flotile v přístavu nechodili společně a nehledali loď oba dva. Jojo výslovně přikazoval, abych loď vybral já sám; Jojo prý zamýšlí být nám nápomocen, a proto nám už vybral loď, kterou já, Izmael, neomylně najdu, neboť je mi jakoby určena osudem. Na tuto loď se musím dát okamžitě najmout a o Kvíkvega se zatím nestarat.

Zapomněl jsem se zmínit, že v mnohých věcech Kvíkveg nesmírně důvěřoval Jojovu dobrému úsudku a překvapujícímu předvídání budoucnosti. Choval k Jojovi značnou úctu jako k dobrosrdečnému bůžkovi, který to možná myslí celkem dobře, ale nemá ve všech případech štěstí se svými blahovolnými úmysly.

Nuže, tento plán Kvíkvegův, či spíše Jojův, týkající se výběru lodi, se mi vůbec nezamlouval. Nemálo jsem spoléhal na Kvíkvegovu zkušenost při vybírání velrybářské lodi nejlépe způsobilé, abychom jí bezpečně svěřili sebe a své osudy. Když však žádná z mých námitek na Kvíkvega nepůsobila, musel jsem se podrobit, a byl jsem tedy ochoten pustit se do toho úkolu s rozhodnou, překypující energií a silou, abych tu maličkost vyřídil co nejrychleji. Nazítří časně zrána jsem nechal Kvíkvega zamknutého s Jojem v naší malé ložnici – zdálo se, že má jakýsi půst nebo ramadán (den postu, pokory a modliteb pro Kvíkvega a Joja), podrobnosti jsem nikdy nezjistil, neboť jsem nikdy nedovedl zvládnout jeho bohoslužebné obřady, ani 39 artikulů, ač jsem se tomu věnoval několikrát. Nechal jsem tedy Kvíkvega, aby se postil, odpíraje si tomahavkovou dýmku, a Joja, aby se ohříval u posvátného ohně z hoblovaček, a vydal jsem se k lodím. Po zdlouhavém bloudění a hojném náhodném vyptávání jsem se dověděl, že jsou tady tři lodi chystající se na tříletou plavbu – Čertova hráz, Mlsek a Pequod. Proč se loď jmenovala Čertova hráz, to nevím. Mlsek nepotřebuje vysvětlení. Pequod, jak si nepochybně vzpomenete, bylo jméno proslulého kmene massachusettských indiánů, nyní vymřelých jako staří Médové. Prohlížel jsem si a okukoval Čertovu hráz; od ní jsem přešel k Mlsku a konečně vstoupil na palubu Pequody; chvilku jsem se rozhlížel a potom rozhodl, že právě toto je loď pro nás.

Snad jste viděli mnoho pěkných lodí za svého života – co já vím; pobřežní plachetníky se širokým zobcem, japonské džunky vysoké jako hora, lehké galioty podobné bednám na máslo a kdovíco ještě, ale zaručuji se vám svým slovem, jakživi jste neviděli takové vzácné staré plavidlo, jako byla tato vzácná stará loď Pequod. Byla to loď ze staré školy, spíše malá, vypadající starosvětsky jako kus nábytku, jehož nohy končí dole prackami. Byla ošlehaná a poznamenaná nečasem ve větrných smrštích i bezvětřím všech čtyř oceánů. Barva jejího trupu byla ztmavělá jako tvář francouzského granátníka, který bojoval v Egyptě i na Sibiři. Ctihodná příď vypadala, jako by měla vousy. Její stěžně – uříznuté kdesi na pobřeží Japonska, kde původní stěžně byly sraženy vichřicí přes palubu – její stěžně stály strnule jako tři staří kolínští králové. Její starodávné paluby byly opotřebované a hrbolaté jako kámen, uctívaný poutníky v katedrále canterburské, na kterém vykrvácel Beckett. Ale ke všem těmto starožitnostem jí přibyly nové podivuhodné rysy, vyplývající z divokého zaměstnání, kterému se loď věnovala víc než půl století. Starý kapitán Peleg, po mnoho let její velící důstojník, než začal velet jiné lodi, své vlastní, a teď námořník na odpočinku a jeden z hlavních majitelů Pequody, tento starý Peleg, pokud byl velitelem, budoval na její grotesknosti, kterou všude ještě podivínsky zvýšil, ať už šlo o materiál či o důmyslný nápad, takže se jí nic nevyrovnalo, leda snad vyřezávaný štít nebo postel od Thorkill-Hakea. Loď byla vyšňořena jako nějaký divoký etiopský císař, jehož šíji tíží přívěsky z leštěné slonové kosti. Byla plná trofejí. Loď podobná lidojedu, ozdobená ukořistěnými kostmi svých nepřátel. Její zábradlí s nekrytými plaňkami, bez deštění, bylo kolem dokola vybaveno jako jediná velká tlama dlouhými, ostrými zuby vorvaně; byly tam zaraženy místo kolíků k uvazování jejích starých konopných šlach a žil. Tyto šlachy však neběžely přes obyčejné kladky z prostého pevninského dřeva, nýbrž vinuly se úhledně kolem kladek z mořské slonoviny. Pohrdnuvši otáčivým kolem u ctihodného kormidla, měla tu držadlo, a to držadlo bylo z jednoho kusu, z úzké spodní čelisti jejího dědičného nepřítele, pozoruhodně vyřezávané. Kormidelník, který za prudké bouře řídil loď tímto držadlem, musel si připadat jako Tatar, který zadržuje svého ohnivého oře tím, že mu svírá čelist. Vznešená loď, ale nějak nadmíru zasmušilá! Všechny vznešené věci působí takovým dojmem.

Když jsem se na horní palubě vzadu rozhlížel po některém veliteli, abych se přihlásil jako kandidát plavby, neviděl jsem zpočátku nikoho, avšak mé pozornosti nemohl ujít podivný stan nebo spíše vigvam, postavený nedaleko hlavního stěžně. Zdálo se, že je to stan zřízený jen na čas, dokud je loď v přístavu. Měl tvar kuželovitý, byl asi deset stop vysoký a skládal se z dlouhých, velkých plátů ohebné černé kostice, pocházející z prostřední a nejvyšší části čelisti grónské velryby. Desky byly postaveny do kruhu, širšími konci na palubu, svázány šňůrou, navzájem o sebe opřeny a na vrcholku se spojovaly ve špici s chocholem, kde uvolněná třásnitá vlákna povívala jako chomáč vlasů na lebce pottowotamského náčelníka. Trojúhelníkovitý vchod vedl na příď lodi, takže kdo byl uvnitř, mohl dokonale přehlédnout všechno vpředu.

V tom zvláštním příbytku jsem konečně objevil muže zpola ukrytého, který vypadal jako velitel; bylo teď poledne, námořníci přerušili práci a muž odpočíval od břemene dohlížení. Seděl na starodávné dubové židli, celé zajímavě vyřezávané; sedadlo bylo vypleteno z téhož pružného pevného materiálu, z kterého byl udělán i vigvam.

Starší muž, kterého jsem uviděl, nevypadal nijak neobvykle; byl osmahlý a svalnatý jako většina starých námořníků a důkladně obalen modrým hrubým suknem, střiženým podle kvakerské módy. Jen kolem očí měl jemnou, téměř drobnohlednou síť vrásek, jež mu patrně vyryly ustavičné plavby v mnoha prudkých vichřicích a stálé zírání proti větru – neboť to zaviňuje, že se svaly kolem očí stahují. Takové vrásky kolem očí jsou působivé, když se mračíme.

„Je tu kapitán Pequody?“ otázal jsem se, přistoupiv ke dveřím stanu. „A kdyby tu kapitán Pequody byl, co mu chceš?“ řekl.

„Zamýšlím se dát najmout na loď.“

„Ty zamýšlíš, opravdu? Vidím, že nejsi Nantuckeťan – byls už někdy na velrybářské lodi?“

„Ne, pane, nikdy.“

„Tak bych řekl, že o velrybaření nevíš vůbec nic – co?“

„Nic, pane, ale nepochybuji, že se to brzo naučím. Prodělal jsem několik plaveb na obchodních lodích a myslím, že –“

„Obchodní lodi mohou jít k čertu. Takové žvásty mi tu nepovídej. Vidíš tuhle nohu? Urazím ti ji, jestli mi ještě cekneš o obchodních lodích. Obchodní lodi, to tak! Nejspíš jsi na to náramně pyšný, že jsi sloužil na těch obchodních lodích. Ale čerta! člověče, proč se chceš pustit na lov velryb, co? Vypadá to trochu podezřele, ne? Nebyls pirátem? Neokradl jsi svého posledního kapitána, co? Nemáš v úmyslu povraždit důstojníky, až se dostaneš na moře?“

Bránil jsem se, že nic takového nemám na svědomí. Viděl jsem pod masku těchto zpola žertovných narážek: tento starý mořeplavec je kvaker a pravý ostrovní Nantuckeťan, proto má plno svých ostrovanských předsudků a je poněkud nedůvěřivý ke všem cizincům, nepocházejí-li od mysu Cod nebo z Vineyardu.

„Proč se chceš dát na velrybaření? Musím to vědět, než o tobě začnu vůbec uvažovat.“

„Víte, pane, chci poznat, co je to vlastně velrybaření. Chci uvidět kus světa.“

„Chceš poznat, co je to velrybaření, viď? Viděls už kapitána Achaba?“

„Kdo je to kapitán Achab, pane?“

„Ano, ano, to jsem si myslil. Kapitán Achab je velitel této lodi.“

„Tedy jsem se zmýlil. Myslil jsem, že mluvím s kapitánem osobně.“

„Mluvíš s kapitánem Pelegem – s tím mluvíš, mladíku. Já a kapitán Bildad máme na starosti vybavit Pequod na plavbu, opatřit jí všecko, čeho potřebuje, posádku v to počítajíc. Jsme částečně majiteli a také jiné zastupujeme. Ale jak už jsem o tom začal, chceš-li vědět, co je velrybářství, a říkáš, že chceš, mohu ti zařídit, abys to poznal, dřív než se k tomu zavážeš a než nebudeš moci couvnout. Mrkni okem na kapitána Achaba, mladíku, a uvidíš, že má jen jednu nohu.“

„Co to znamená, pane? Připravila ho o druhou velryba?“

„Připravila velryba! Mladíku, pojď ke mně blíž: tu nohu sežral, rozžvýkal, rozchroustal nejpříšernější vorvaň, jaký kdy roztříštil člun! Ach jo!“

Byl jsem poněkud poplašen jeho výbuchem, snad i trochu dojat upřímným zármutkem jeho závěrečného zvolání, ale řekl jsem co možná klidně: „Pane, co říkáte, je nepochybně pravda, ale jak jsem mohl předpokládat nějakou zvláštní zuřivost u té neobyčejné velryby, třebaže jsem si to mohl vyvodit už z nehody samé!“

„Poslechni, mladíku, mluvíš trochu moc jemně; vůbec nemluvíš dost ostře. Opravdu jsi byl už předtím na moři? Nemýlíš se?“

„Pane,“ odpověděl jsem, „myslím, že jsem vám řekl, že jsem prodělal čtyři plavby na obchodních –“

„Dost! Pamatuj si, co jsem ti řekl o obchodních lodích – nedopaluj mě – nestrpím to! Ale abychom si rozuměli. Naznačil jsem ti, co je velrybaření. Ještě k tomu máš chuť?“

„Ano, pane.“

„Velmi dobře. Ale jsi člověk, který dovede vrazit harpunu živé velrybě do chřtánu a pak za ní skočit? Odpověz mi rychle.“

„Jsem, pane, když by to bylo naprosto nutné, ale ne proto, aby se člověk odpravil, to asi není cílem.“

„Zase dobře. Jenže ty chceš jít nejen velrybařit, abys poznal velrybářství z vlastní zkušenosti – ty chceš také uvidět kus světa. Neřekls to tak? Myslím, že ano. Tak tedy jdi tamhle dopředu a nakoukni přes zábradlí, vrať se ke mně a povíš mi, cos tam viděl.“

Na okamžik jsem byl poněkud zmaten tímto podivným příkazem, nevěda přesně, jak to přijmout, zda vážně či jako vtip. Ale kapitán Peleg zhustil všechny své vrásky v jediné zamračení a donutil mě uposlechnout.

Postoupil jsem vpřed a nahlédl přes zábradlí; shledal jsem, že zakotvená loď, houpající se pod nárazy přílivu, míří šikmo na širé moře. Rozhled byl neomezený, ale nesmírně jednotvárný a odpudivý; nikde ani stopy po nějaké rozmanitosti.

„Nu tak, jaké máš hlášení?“ řekl Peleg, když jsem se vrátil. „Cos tam viděl?“

„Mnoho ne,“ odpověděl jsem. „Nic než vodu. Pořádný kus obzoru – a myslím, že se žene vichřice.“

„Dobře, a co si myslíš o tom svém přání uvidět kus světa? Chceš jet kolem mysu Hornu, abys ho viděl větší kus, že? Což nevidíš svět z místa, kde stojíš?“

Byl jsem poněkud zaražen, ale řekl jsem si, že s velrybářskou výpravou jet musím a také pojedu; Pequod se vyrovná kterékoli jiné lodi – považoval jsem ji za nejlepší – a tohle všechno jsem teď opakoval Pelegovi. Vida moje odhodlání, vyslovil se, že je ochoten mě přijmout.

„Můžeš hned podepsat listiny,“ dodal, „pojď se mnou.“ Po těch slovech mě vedl dolů pod palubu do kajuty.

Na palubním nosníku seděla osoba, která mi připadala nesmírně zvláštní a překvapující. Ukázalo se, že je to kapitán Bildad, který je spolu s kapitánem Pelegem největším podílníkem na lodi. Ostatní podíly, jako to někdy bývá v těchto přístavech, měli v rukou různí staří důchodci, vdovy, děti bez otců a nezletilí sirotci; každému patřil podíl v ceně jednoho kolíku nebo stopy prkna nebo několika hřebíků. Nantuckeťané ukládají peníze do velrybářských lodí právě tak, jako vy je ukládáte do spolehlivých státních papírů, jež nesou dobré úroky.

Bildad stejně jako Peleg a ovšem i jiní Nantuckeťané byl kvaker, poněvadž ostrov byl původně osídlen touto sektou. A dodnes obyvatelé celkem zachovávají v neobvyklé míře zvláštnosti kvakerů, jen rozmanitě a nestejně pozměněné prvky naprosto cizími a různorodými. Někteří z těchto kvakerů jsou nejkrvelačnější ze všech plavců a lovců velryb. Jsou to kvakeři bojovní; jsou to kvakeři jaksepatří.

Vyskytují se mezi nimi lidé, kteří dostali biblická jména – což je na tomto ostrově běžným zvykem – a v dětství si ovšem osvojili dramaticky okázalé tykání podle kvakerského zvyku, a přece za výbojných, odvážných a nespoutaných dobrodružství svého pozdějšího života získávají vlastnosti, jež se podivuhodně mísí s vlastnostmi z mládí, tisíceré smělé povahové rysy, hodné skandinávského námořního krále nebo poetického římského pohana. A když se tyto vlastnosti spojují v člověku, kterému je dána velká vrozená síla, přemítavý mozek a vážné srdce a který se také naučil myslit za tiché osamělosti mnoha dlouhých nočních hlídek v odlehlých vodách a pod souhvězdími tady na severu nikdy neviděnými, myslit bez ohledu na tradici a samostatně; v člověku, který přijímal všechny lahodné nebo divoké dojmy přímo z panenských prsou přírody, štědrých a důvěřivých, a hlavně proto se naučil, ovšem přálo-li mu trochu jaké štěstí, používat řeči smělé a drsně výbojné – potom je takový muž jedincem vynikajícím v celém národě, mohutnou, okázalou postavou, stvořenou pro vznešené tragédie. Z hlediska dramatického mu také nijak neuškodí, když v hlubinách jeho povahy objevíme vrozené či získané chorobné sklony, kterými se dá zpola dobrovolně ovládat. Vždyť všichni lidé tragicky velcí se stávají velikými jen vlivem jakési chorobnosti. Věř tomu, mladistvá ctižádosti, všechna lidská velikost je jen choroba! Až dosud však nemáme co dělat s takovýmto člověkem, ale s někým docela jiným; a přece také s mužem, jehož podivínství vzešlo zase jen z jiného kvakerského stadia, pozměněného osobitými okolnostmi.

Stejně jako kapitán Peleg byl i kapitán Bildad zámožný velrybář na odpočinku. Ale na rozdíl od kapitána Pelega, který se vůbec nestaral o tak zvané vážné věci a pokládal je za největší malichernosti – kapitán Bildad byl nejen v dětství vychován v duchu nejpřísnější sekty nantucketských kvakerů, ale ani celý jeho pozdější život na moři, ani pohled na mnohé neoděné krasavice z ostrovů ležících kolem mysu Hornu, nic, pranic nepohnulo tímto rozeným kvakerem sebeméně, ba nezměnilo to ani jediný záhyb na jeho kabátě. Jenže přes všechnu neměnnost byl tento vážený kapitán Bildad trochu nedůsledný. Náboženské ohledy mu bránily chopit se zbraně proti pozemním vetřelcům, a přece sám bez omezení přepadal Atlantický i Tichý oceán; jakkoli byl zapřisáhlým nepřítelem prolévání lidské krve, přece sám v svém přiléhavém kabátě prolil celé jezero krve leviatanů. Jak se teď v rozjímavém soumraku svého života mohl nábožný Bildad vyrovnat s těmito skutky ve vzpomínkách, to nevím, ale nezdálo se, že ho to příliš trápí, a podle všeho již dávno dospěl k moudrému a rozumnému úsudku, že náboženství člověka je jedna věc a tento praktický svět zase věc druhá. Tento svět platí dividendy. Vyšvihl se z malého plavčíka v krátkých kalhotkách z nejhrubší látky na harpunáře ve volné vestě, dole sestřižené do kulata; potom se stal velitelem člunu, prvním důstojníkem, kapitánem a konečně majitelem lodi; jak už jsem naznačil, Bildad uzavřel dobrodružnou životní kariéru odchodem z činného života v krásném věku šedesáti let a zbytek svých dnů zasvětil klidnému pobírání příjmu těžce zaslouženého.

Lituji, že to musím říci, ale Bildad si získal pověst nenapravitelného držgrešle, a pokud jezdil po moři, byl krutým a nemilosrdným velitelem. Vypravovali mi v Nantucketu, ač se to jistě zdá podivné, že když velel staré velrybářské lodi Categut, musela být jeho posádka po návratu domů většinou dopravena z mola rovnou do nemocnice, tak byla vysílená a zedřená. Na zbožného muže, a zvláště na kvakera, měl jistě tvrdé srdce, neřekneme-li o něm už nic horšího. Svým lidem prý sice nikdy nenadával, ale nějak se mu podařilo vyždímat z nich nesmírné množství strašně namáhavé, kruté práce. Když byl Bildad prvním důstojníkem, upíral na vás soustředěně své žlutošedé oči, takže se člověk cítil nesvůj, dokud něco nepopadl – kladivo nebo kolík na splétání lan – a nedal se zuřivě do nějaké práce, ať už to bylo cokoli. Před ním mizela netečnost a zahálka. Jeho vlastní osoba byla přesným ztělesněním jeho prospěchářského charakteru. Na dlouhém, vyzáblém těle neměl ani kousek přebytečného masa, ani přebytečný vous; bradu mu vroubila jemná úsporná bradka, podobná ošoupanému okraji širokého klobouku.

Taková tedy byla osoba, kterou jsem viděl sedět na palubním nosníku, když jsem kráčel za kapitánem Pelegem dolů do kajuty. Prostora mezi palubami byla malá; a tady vzpřímeně seděl starý Bildad, který tak vždycky sedával a nikdy se neopíral, to aby šetřil šosy kabátu. Širák ležel vedle něho, nohy měl ztuhle zkříženy, hnědý kabát upjatý až pod bradu. Na nose měl brýle a byl, jak se zdálo, ponořen do čtení ve velké knize.

„Bildade,“ zvolal kapitán Peleg, „už jsi v tom zase, co? Ty už to Písmo studuješ aspoň třicet let, pokud vím. Jak jsi daleko, Bildade?“

Jako kdyby byl dávno zvyklý slýchat takové rouhavé řeči od starého námořníka, Bildad klidně vzhlédl, nevšímaje si ani nynější jeho neuctivosti, a spatřiv mě, podíval se opět tázavě na Pelega.

„Říká, že je náš člověk, Bildade,“ řekl Peleg, „chce se dát najmout na loď.“

„Chceš?“ řekl Bildad dutým hlasem a obrátil se ke mně.

„Chceš,“ opakoval jsem bezděčně, tak na mne působil tento kvaker.

„Co o něm soudíš, Bildade?“ zeptal se Peleg.

„Ujde to,“ řekl Bildad, prohlížeje si mě, a potom začal znovu slabikovat v knize, mumlaje přitom docela slyšitelně.

Měl jsem dojem, že je to nejpodivnější starý kvaker, jakého jsem kdy spatřil, zvláště když jeho přítel a starý druh na moři Peleg byl takový mluvka. Nic jsem neříkal, jen jsem se pozorně rozhlížel. Peleg teď otevřel truhlu, vytáhl z ní smlouvy, položil přede mne pero a inkoust a usadil se u stolku. Napadlo mě, že mám svrchovaný čas rozhodnout se, za jakých podmínek se chci dát najmout na výpravu. Bylo mi už známo, že se při velrybářské živnosti neplatí mzdy; všichni pracovníci včetně kapitána dostávají určité podíly ze zisku, zvané vklady, a tyto podíly jsou odstupňovány podle toho, jak důležitou práci kdo vykonává. Rovněž jsem věděl, že nováček ve velrybaření, jako jsem já, nemůže očekávat velký podíl, uvážíme-li však, že jsem byl již na moře zvyklý, dovedl řídit kormidlo, spravovat lana a podobné práce, mohl jsem přece doufat, podle toho, co jsem slyšel, že mi bude nabídnuta nejméně dvěstěpětasedmdesátina vkladu – to je dvěstěpětasedmdesátý díl čistého výdělku výpravy, ať už bude jakýkoli. A třebas dvěstěpětasedmdesátý díl byl už tak zvaný daleký vklad, přece to bylo lepší než nic. Bude-li naše plavba úspěšná, mohu tím skoro zaplatit šaty, které na výpravě roztrhám, nemluvě o tom, že po tři léta nebudu musit pranic platit za stravu a byt.

Snad někdo namítne, že tohle byla špatná cesta k nahromadění královského jmění – a to je pravda, byla to velmi špatná cesta. Patřím však k lidem, kteří se nikdy nepachtí za královským jměním, a jsem docela spokojen, je-li někdo ochoten dávat mi stravu a byt, když se ubytuji pod tímto chmurným štítem „U bouřlivého mraku“. Vcelku jsem považoval dvěstěpětasedmdesátý díl za docela spravedlivý, ale nebylo by mě nijak překvapilo, kdyby mi nabídli díl dvoustý – vždyť jsem v ramenou hezky široký!

Přesto jsem příliš nevěřil v nějakou velkomyslnost při určování podílu ze zisku: na břehu jsem totiž zaslechl cosi o kapitánu Pelegovi a také o jeho nevypočitatelném druhu Bildadovi. Ti byli hlavními majiteli Pequody, proto jim ostatní rozptýlení a méně významní majitelé svěřili téměř zcela správu lodních záležitostí. Ale nevěděl jsem, zda ten starý skrblík Bildad nemá hlavní slovo při najímání námořníků, zvláště když jsem ho teď zastihl na Pequodě, jak se v kajutě po domácku zařídil a čte si v bibli, jako by seděl u vlastního krbu. Ve chvíli, kdy se Peleg marně pokoušel upravit pero velkým zavírákem, starý Bildad si nás nevšímal; nemálo mě to překvapilo, když přece byl tak důležitou stranou v tomto jednání; nevšímal si nás ani trochu, nýbrž jen dále hučel pro sebe z knihy: „Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdež mol –“

„Nuže, kapitáne Bildade,“ přerušil ho Peleg, „co říkáš, jaký vklad dáme tomuhle mládenci?“

„Sám nejlépe víš,“ zněla hrobová odpověď, „sedmsetsedma­sedmdesátina by nebyla příliš mnoho, že? – ‚kdež mol a rez kazí, ale skládejte‘ –“

Skládejte, toť se rozumí, řekl jsem si, a takovýhle vklad! Sedmsetsedmasedmdesátina! Nu, starý Bildade, tys rozhodnut, že aspoň já nenaskládám mnoho vkladů tady na zemi, kde mol a rez je kazí. Tohle byl věru nesmírně daleký vklad! Velikost číslice mohla by snad na první pohled oklamat obyvatele pevniny, jenže už nejprostší úvaha ukáže, že sedm set sedmdesát sedm je sice číslice vysoká, ale když udává pouze počet dílů, shledáme, že sedmistý sedmdesátý sedmý díl ze čtvrtpeníku je mnohem méně než sedm set sedmdesát sedm zlatých dublonů. To jsem si tenkrát také myslil.

„Bodejž jsi oslepl, Bildade!“ zvolal Peleg. „Přece nechceš toho mládence ošidit! Musí dostat víc než to.“

„Sedmistý sedmdesátý sedmý podíl,“ řekl opět Bildad, aniž pozvedl oči, a potom dále mumlal: „Neboť kdež jest poklad váš, tuť jest i srdce vaše.“

„Napíšu mu třístý díl,“ řekl Peleg, „slyšíš to, Bildade! Třístý vklad, povídám.“

Bildad odložil knihu, obrátil se vážně k němu a řekl: „Kapitáne Pelegu, ty máš štědré srdce. Musíš však myslit na svou povinnost k ostatním majitelům této lodi – vdovám a sirotkům, mnoho jich jest – a kdybychom příliš hojně odměnili práci tohoto mladíka, okrádali bychom ony vdovy a sirotky o chléb. Sedmistý sedmdesátý sedmý vklad, kapitáne Pelegu!“

„Ty, Bildade!“ zahřměl Peleg, vyskočil a pobíhal po kajutě. „Hrom tě zab, kapitáne Bildade! Kdybych byl v těchto věcech poslouchal tebe, byl bych už měl svědomí tak obtížené, že by potopilo největší loď, jaká kdy obeplula mys Horn.“

„Kapitáne Pelegu,“ řekl Bildad klidně, „tvé svědomí může mít ponor deset palců či deset sáhů, to nemohu říci; ale ty jsi stále ještě člověk zatvrzelý, proto se tuze obávám, že máš svědomí děravé, a to tě nakonec strhne do horoucích pekel, kapitáne Pelegu!“

„Do pekel! Do horoucích pekel! Člověče, ty mě urážíš! Nesnesitelně mě urážíš. To je zatracená troufalost říci člověku, že přijde do pekla. Hrom a blesky! Bildade, řekni mi to ještě jednou a je konec mé trpělivosti, ale já – já – ano, spolknu živou kozu i s chlupy a rohy. Ven z kajuty, ty darebný, špinavý synu dřevěného děla – ať už jsi pryč!“ Když tohle vychrlil, vyrazil proti Bildadovi, který se však kupodivu svižně uhnul.

Polekán tímto hrozným výbuchem mezi dvěma hlavními a odpovědnými majiteli lodi, začal jsem kolísat: nemám se raději vzdát zamýšlené plavby na lodi, která má vlastníky tak povážlivé a velení tak dočasné? Ustoupil jsem stranou ode dveří, abych uvolnil cestu Bildadovi, o němž jsem nepochyboval, že touží zmizet před vzplanuvším hněvem Pelegovým. Ale k mému úžasu Bildad zase klidně usedl na nosník a nezdálo se ani v nejmenším, že by chtěl utéci. Byl patrně zvyklý způsobům zatvrzelého Pelega. A Peleg? Když se takto vyzuřil, jeho zlost zřejmě nadobro vyprchala, takže i on usedl jako jehňátko, třeba sebou trochu škubal, jako by měl nervy ještě rozehrané. „Hola!“ zahvízdl konečně, „myslím, že náhlá bouře odešla s větrem. Bildade, tys dovedl dobře přiostřovat kopí, oprav to pero, ano? Tenhle můj zavírák už potřebuje přibrousit. Tak vidíš, děkuji ti, Bildade. Tak tedy, mládenče, řekl jsi, že se jmenuješ Izmael, ano? Nuže, Izmaeli, popluješ tedy za třístý díl.“

„Kapitáne Pelegu,“ řekl jsem, „mám s sebou přítele, který chce také na loď – mám ho zítra vzít s sebou?“

„Toť se rozumí,“ odpověděl Peleg, „jen ho přiveď, podíváme se na něho.“

„Jaký chce vklad?“ zabručel Bildad, vzhlédnuv od knihy, do níž byl zase už zabrán.

„Ach, nestarej se o to, Bildade,“ řekl Peleg. „Byl už někdy na lovu velryb?“ obrátil se ke mně.

„Zabil víc velryb, než bych dovedl spočítat, kapitáne Pelegu.“

„Dobrá, tak ho přiveď.“

Podepsal jsem listinu a šel. Nepochyboval jsem, že jsem za dopoledne vykonal kus dobré práce a že právě Pequod je ta loď, kterou vybral Jojo pro mou a Kvíkvegovu plavbu kolem mysu Horn.

Ale ještě jsem nedošel daleko a už jsem se rozpomněl, že se mi kapitán, s kterým mám vyplout, dosud neukázal. Stává se to ovšem, že velrybářská loď je dokonale vybavena a má všechno mužstvo na palubě, dříve než přijde kapitán, aby se ujal velení. Někdy se totiž tyto plavby protáhnou a pobyt doma na pevnině je tak nesmírně krátký, že když má kapitán rodinu nebo nějakou starost, nevšímá si příliš lodi v přístavu, nýbrž ponechává ji majitelům až do chvíle, kdy je připravena vyplout. Ale přece jen bývá vždycky dobře podívat se na něho, dřív než se člověk neodvolatelně svěří jeho rukám. Vrátil jsem se tedy, vyhledal kapitána Pelega a zeptal se ho, kde bych našel kapitána Achaba.

„A co chceš od kapitána Achaba? Už je všecko v pořádku, jsi přijat.“

„Ano, ale rád bych ho viděl.“

„Myslím, že to teď zatím nepůjde. Nevím přesně, co s ním je. Pořád se drží stranou, doma. Snad nějaká nemoc, a přece na to nevypadá. Vlastně není nemocen; ale ne, dobře mu také není. Ostatně, mládenče, nechce vidět ani mne, a pochybuji tedy, že by chtěl vidět tebe. Je to divný pavouk, ten kapitán Achab – říkají někteří lidé – ale dobrák. Ach, bude se ti moc líbit; žádné strachy, žádné strachy. Ten kapitán Achab je skvělý, bohorovný neznaboh, moc toho nenamluví, ale když promluví, hleď dobře natahovat uši. Pamatuj si to, dej si pozor už napřed. Achab není jen tak ledaskdo, Achab byl na univerzitě, ale také mezi lidojedy; je zvyklý na větší divy, než jaké skýtají vlny, a zatkl své ohnivé kopí do mocnějších a podivnějších nepřátel, než jsou velryby. Jeho kopí! Věru, nejostřejší a nejjistější z celého našeho ostrova! Ach, to není kapitán Bildad, kdepak! A kapitán Peleg taky ne! Je to Achab, hochu, a víš přece, že Achab za starodávna byl korunovaný král!“

„A velmi zkažený! Když byl ten zlotřilý král zabit, což neolizovali psi jeho krev?“

„Pojď blíž, sem ke mně – sem, sem,“ řekl Peleg s pohledem tak významným, že mě div nepolekal. „Poslechni, chlapče, tohle nikdy na lodi neříkej. Vůbec to nikde neříkej. Kapitán Achab si to jméno sám nedal. Byl to bláhový, neuvědomělý rozmar jeho bláznivé ovdovělé matky, která zemřela, když mu bylo sotva dvanáct měsíců. A přece stará indiánka Tistig v Gayheadu řekla, že to jméno bude do jisté míry prorocké. A jiní hlupáci, jí podobní, řeknou ti možná totéž. Chci tě varovat. Je to lež. Znám dobře kapitána Achaba; před lety jsem s ním plul jako první důstojník; vím, že je to dobrý člověk – není to sice nábožný dobrák jako Bildad, ale dobrák, který kleje – asi jako já – jenže ve větším měřítku. Ano, ano, vím, že nikdy nebyl opravdu veselý; také vím, že na zpáteční cestě byl po nějaký čas trochu pomatený; ale to zavinily prudké bodavé bolesti v jeho pahýlu, jak mohl každý vidět. Také vím, že od té doby, co ho za poslední plavby připravila o nohu ta prokletá velryba, byl trochu trudnomyslný – zoufale trudnomyslný a někdy až zuřivý, ale to všecko přejde. Jednou provždy ti musím říci a musím tě ujistit, mládenče, že je lepší plout s trudnomyslným dobrým kapitánem nežli s usměvavým špatným kapitánem. Tak tedy sbohem – a nehovoř špatně o kapitánu Achabovi, protože má náhodou nedobré jméno. Ostatně, hochu, má manželku – ani tři plavby není ženat – roztomilé, oddané děvče. A představ si: s onou milou dívkou má ten starý kapitán dítě; myslil bys tedy, že Achab je zlý, beznadějně špatný člověk? Ne, ne, hochu. Achab je snad postižený, poznamenaný, ale přece jen je to člověk!“

Odcházel jsem zabrán v myšlenky. Co jsem se náhodou dověděl o kapitánu Achabovi, naplňovalo mě zvláštním trapným neklidem. Cítil jsem zároveň účast a soucit k tomuto muži, ale proč, to nevím, leda snad, že tak krutým způsobem ztratil nohu. Také jsem měl z něho podivný strach, jenže strach takového rázu, že jej ani nedovedu popsat; vlastně to strach ani nebyl; nevím, co to bylo. Ale cítil jsem to – a nepopouzelo mě to proti němu; cítil jsem jen, že mě horečně vzrušuje to, co se mi u něho zdálo záhadné, přestože jsem ho tehdy znal tak nedokonale. Posléze se mé myšlenky zatoulaly jiným směrem a záhadný Achab mi prozatím zmizel z mysli.