XLV.OSVĚDČENÍ

Pokud snad má tato kniha nějaké dějové pásmo, je pro ně ze všech kapitol, co jich svazek má, nejdůležitější kapitola předchozí, neboť se v prvních svých odstavcích nepřímo dotýká několika velmi zajímavých a pozoruhodných zvláštností ve zvycích vorvaňů, ale její hlavní námět si žádá ještě dalšího a zasvěcenějšího zevrubného výkladu, má-li být dokonale pochopen a má-li být také odstraněna všecka nedůvěra, pokud jde o nelíčenou pravdivost hlavních bodů tohoto vyprávění, nedůvěra, kterou může u někoho vzbudit naprostá neznalost celé látky.

Nejde mi o to, abych se této části svého úkolu zhostil metodicky, spíše hodlám vzbudit žádoucí dojem tím, že uvedu jednotlivě několik případů, které jsem jako velrybář skutečně poznal v praxi nebo o nichž vím z hodnověrných pramenů, a z těchto případů, jak doufám, vyplyne potom závěr sám sebou.

Předně: Z vlastní zkušenosti znám tři případy, kdy se velrybě zasažené harpunou podařilo uniknout; po nějaké době (v jednom případě po třech letech) ji opět stejná ruka zasáhla, zabila a z jejího těla byla vyňata dvě železa, obě označená stejnou soukromou značkou. V tomto případě uplynula tři léta mezi oběma vrhy harpunou – myslím, že snad ještě o něco víc – a muž, který harpunu vrhl, vydal se v tom mezidobí na cestu do Afriky po obchodní lodi, vystoupil tam na břeh, připojil se k výzkumné výpravě a pronikl hluboko do vnitrozemí, kde cestoval asi dvě léta, často ohrožován hady, divochy, tygry, zhoubnými nákazami a všemi ostatními běžnými nebezpečími, s kterými je spojeno cestování v srdci neznámých krajin. Zatím velryba jím zasažená jistě také cestovala, nepochybně třikrát obeplula zeměkouli, otírajíc se boky o všechna pobřeží Afriky, ale nebylo to nic platné. Muž a velryba se opět setkali, jeden zvítězil nad druhým. Říkám, že jsem sám poznal tři podobné případy. Po dvakrát jsem viděl, jak byly velryby zasaženy a jak byla při druhém útoku dvě železa s příslušnými vyrytými značkami později vytažena z mrtvé velryby. V onom tříletém případě se stalo, že jsem byl poobakrát v člunu, poprvé i podruhé, a nakonec jsem pod velrybím okem docela zřetelně poznal zvláštní obrovskou bradavici, které jsem si všiml již před třemi lety. Říkám před třemi, ale jsem si jist, že to bylo mnohem déle. Nuže, to jsou tři případy, o kterých jsem se přesvědčil. Ale slyšel jsem o mnoha jiných případech od osob, o jejichž věrohodnosti v této věci není proč pochybovat.

Za druhé: Mezi lovci vorvaňů je velmi dobře známo – i když lidé na pevnině o tom pranic nevědí – že bylo několik památných historických případů, kdy zvláštní velrybu bylo možno v různých dobách a na různých místech snadno poznat. Proč ta velryba byla nápadná? Nikterak jen a jen svými tělesnými zvláštnostmi, kterými se liší od ostatních velryb. – Ať je velryba po této stránce jakkoli zvláštní, lidé brzy skoncují s jejími zvláštnostmi, když ji zabijí a vyškvaří na tuk zvláště cenný. Ne, příčina je jiná: taková velryba bývá po osudných zkušenostech velrybářů obestřena hrůznou pověstí jako třebas Rinaldo Rinaldini, takže většina velrybolovců na znamení, že ji poznali, raději jen zasalutuje, když ji spatří odpočívat na moři, a nesnaží se navázat s ní důvěrnější známost. Stejně si počínají někteří chudáci na pevnině, kteří náhodou znají popudlivého slavného muže; když ho potkají na ulici, pěkně ho jen zdáli skromně pozdraví, protože kdyby nějak usilovali o důvěrnější seznámení, mohli by za svou odvážlivost dostat pořádný štulec.

A nejenže každá z těchto pověstných velryb nabyla velké osobní proslulosti – ba možno mluvit o slávě hvězd se dotýkající – nejenže byla slavná zaživa a je teď po smrti nesmrtelná v historkách vyprávěných na přídi, ale dostalo se jí práv, výsad a vyznamenání slavné osobnosti; věru, získala jméno stejně jako Kambyses nebo Caesar. Viď, Timorský Tome, proslulý leviatane, kterého se báli jako ledovce, ty, který jsi tak dlouho číhal ve východních úžinách toho jména a jehož vodomet často viděli z palmového pobřeží v Ombay! Viď, Novozélandský Jacku, postrachu všech lodí křižujících nablízku země Tattoo! Viď, Morquane, králi Japonska, tvůj vysoký vodomet se prý podobal sněhobílému kříži na obloze! Nebylo tomu tak, ó done Migueli, ty chilský vorvani, poznamenaný jako stará želva mystickými hieroglyfy na zádech? Docela prozaicky řečeno, tady máte čtyři velryby, které znalci dějin kytovců znají tak dobře jako znalci starověku Maria a Sullu.

Ale to není všecko. Když Novozélandský Tom a don Miguel působili v různých dobách pravou spoušť mezi čluny z různých lodí, velrybáři na ně nakonec podnikli lov; soustavně po nich bylo pátráno a byli pronásledováni a zabiti chrabrými velrybářskými kapitány, kteří zvedali kotvy jen a jen s tímto úmyslem, stejně jako se za starých časů kapitán Butler vydal na pochod Narragansettskými lesy s odhodláním polapit pověstného vražedného divocha Annawona, čelného bojovníka indiánského krále Filipa.

Nevím, kde bych našel vhodnější příležitost než právě tady, abych se mohl zmínit o několika málo věcech, které považuji za důležité, neboť vytištěny potvrzují po všech stránkách pravděpodobnost celého vyprávění o bílé velrybě a zejména závěrečné katastrofy. Je to totiž jeden z těch skličujících případů, kdy je třeba pravdu podpírat stejnou měrou jako omyl. Obyvatelé pevniny jsou většinou tak neznalí některých nejprostších a nejhmatatelnějších divů světa, že nepodáme-li tu několik prostých pravdivých příběhů z dějin rybářství a jiné podrobnosti, budou považovat Moby Dicka za nestvůrnou bajku nebo, což je ještě horší a odpornější, za ošklivý a nesnesitelný jinotaj.

Předně: Třebas většina lidí má jakési neurčité, prchavé tušení o povšechných nebezpečích při velrybářství, přece jen nemá ustálenou a živou představu o těchto nebezpečích a o tom, jak často k nim dochází. Jedním důvodem snad je, že z nynějších velrybářských neštěstí a úmrtí po úrazu není snad ani padesátina doma veřejně oznámena, i když je i taková zpráva jen pomíjivá a brzy upadne v zapomenutí. Myslíte snad, že ten chudák, který byl v tuto chvíli možná zachycen provazcem harpuny někde u pobřeží Nové Guineje a kterého potápějící se velryba stahuje dolů, ke dnu moře – myslíte snad, že se jméno toho chudáka objeví ve sloupci úmrtí v novinách, které budete číst zítra při snídani? Neobjeví, poněvadž poštovní spojení mezi vaším městem a Novou Guinejí je velmi nepravidelné. Ostatně, slyšeli jste vůbec, že by se dalo mluvit přímo nebo nepřímo o pravidelných zprávách z Nové Guineje? A přece vám mohu říci, že při jedné výpravě v Tichém oceánu jsme mluvili mimo jiné také s třiceti loďmi, a na každé byl někdo usmrcen velrybou – na některé lodi měli víc než jedno úmrtí a tři lodi dokonce ztratily celou posádku jednoho člunu! Proboha, šetřte lampami a svíčkami! Vždyť nespálíte jediný galon tuku, aby proň nebyla prolita aspoň jedna kapka lidské krve.

Za druhé: Lidé na pevnině mají ovšem jakousi neurčitou představu o tom, že velryba je ohromný tvor ohromné síly, ale kdykoli jsem jim vyprávěl o nějaké zvlášť významné ukázce této dvojí ohromnosti, vždy jsem shledal, že mi významně blahopřejí k mé vtipnosti, a já přece na svou duši prohlašuji, že jsem neměl o nic větší chuť být vtipný nežli Mojžíš, když líčil egyptské rány.

Ale naštěstí tu speciální zvláštnost, kterou chci ukázat, lze potvrdit svědectvím, s nímž nemám nic společného. Ta zvláštnost záleží v tom, ze vorvaň je v některých případech až dost mohutný, rozumný a rozvážně zlomyslný, aby mohl i velkou loď přímo promyšleně překotit, naprosto zničit a potopit. A co víc, vorvaň to už dokázal.

Především: Roku 1820 křižovala v Tichém oceáně loď Essex, které velel kapitán Pollard z Nantucketu. Jednou spatřila vodomety, spustila čluny a pronásledovala stádo vorvaňů. Netrvalo dlouho a několik velryb bylo poraněno, náhle však neobyčejně velký vorvaň na útěku před čluny vyrazil ze stáda a zaútočil přímo na loď. Vrazil čelem do lodního boku tak silně, že proražená loď ani ne „v deseti minutách“ byla zaplavena vodou a překotila se. Nenašlo se z ní jediné prkno. Část posádky se po velkých útrapách dostala na pevninu v svých člunech. Po návratu domů kapitán Pollard vyplul znovu do Tichého oceánu jako velitel jiné lodi, ale z vůle bohů opět ztroskotal na neznámých úskalích a útesech a jeho loď byla podruhé nadobro zničena. Kapitán se ihned zapřísáhl, že už nikdy nepůjde na moře, a opravdu se o to již nepokusil. Žije ještě dnes v Nantucketu. Mluvil jsem s Owenem Chacem, jenž byl prvním důstojníkem na Essexu, když došlo k tragédii; četl jsem jeho prosté a pravdivé vyprávění, hovořil jsem s jeho synem, a to jen několik mil od místa katastrofy.¹

Za druhé: Loď Union, rovněž z Nantucketu, úplně zmizela roku 1807 při podobném útoku u Azorských ostrovů, ale nikdy se mi nepodařilo sehnat podrobnosti o této katastrofě, ačkoli jsem od velrybářů občas o ní slyšel nahodilé zmínky.

Za třetí: Před osmnácti nebo dvaceti lety obědval náhodou komodor J…, velící tehdy americké korvetě první třídy, se společností velrybářských kapitánů na nantucketské lodi v přístavu Oahu na ostrovech Sandwichských. Mluvilo se o velrybách. Komodor ráčil projevit nedůvěru, pokud jde o úžasnou sílu, kterou jim přisuzovali přítomní páni odborníci. Například rozhodně vylučoval, že by kterákoli velryba mohla jeho statnou korvetu zasáhnout tak, aby do ní vnikl třeba jen náprstek vody. Nu dobrá, ale pokračování teprve přijde. Za několik týdnů vyplul komodor se svou nezničitelnou lodí do Valparaisa. Na cestě ho zastavil statný vorvaň, který si s ním chtěl na chviličku důvěrně pohovořit. To pohovoření způsobilo v komodorově korvetě takovou trhlinu, že musel se všemi pumpami v činnosti zamířit rovnou do nejbližšího přístavu, aby tam korvetu obrátili kýlem vzhůru a opravili. Nejsem pověrčivý, ale komodorovo setkání s vorvaněm považuji za dílo Prozřetelnosti. Nebyl Saul z Tarsu obrácen na víru podobným úlekem? Říkám vám, vorvaň si nedá líbit žádné hloupé žerty.

Teď vás upozorním na drobnou zajímavost v Langsdorffových Cestách, pro autora zvlášť významnou. Podotýkám, že Langsdorff byl přidělen k pověstné výzkumné výpravě ruského admirála Krusensterna na počátku našeho století. Kapitán Langsdorff začíná kapitolu sedmnáctou takto:

„Třináctého května byla naše loď připravena k odplutí a příštího dne jsme už byli na širém moři na cestě do Ochotska. Počasí bylo velmi jasné a pěkné, ale tak nesnesitelně chladné, že jsme museli obléci kožichy. Po několik dní jsme měli velmi slabý vítr a teprve devatenáctého se zvedla prudká vichřice ze severozápadu. Ne­obyčejně mohutná velryba, jejíž trup byl větší než sama loď, ležela téměř na hladině vodní, ale nikdo na palubě ji nezpozoroval až do té chvíle, kdy loď, plující plnými plachtami, byla téměř u ní, takže nebylo možno zabránit srážce. Takto jsme se octli v hrozivém nebezpečí, poněvadž ten obrovský tvor zvedl hřbet a vyzvedl loď aspoň tři stopy nad vodu. Stožáry se zakymácely a plachty docela spadly a my, kteří jsme byli dole, vyběhli jsme ihned všichni na palubu v domnění, že jsme najeli na skalisko. Místo toho jsme viděli, jak se ten netvor od nás vzdaluje nadmíru důstojně a velebně. Kapitán D’Wolf poslal ihned mužstvo k pumpám, aby zjistil, zda loď při nárazu nebyla poškozena. Shledali jsme, že naštěstí vyvázla úplně bez pohromy.“

Kapitán D’Wolf, o němž je tu zmínka, že byl velitelem této lodi, pochází z Nové Anglie a po dlouhém životě námořního kapitána, plném neobyčejných dobrodružství, žije nyní ve vesnici Dorchester u Bostonu. Mám čest být jeho synovcem. Vyptával jsem se ho zvlášť podrobně na citované místo v Langsdorffovi. Potvrzuje každé slovo. Loď však nebyla nijak velká; bylo to ruské plavidlo, postavené na sibiřském pobřeží, a můj strýc je koupil, když prodal loď, v které připlul z domova.

V oné veskrze mužné knize starodávných dobrodružství, kde je rovněž plno poctivých divů – v knize Lionela Wafera, jednoho ze starých přátel dávného Dampiera – našel jsem událost tolik podobnou příhodě Langsdorffově, že si nemohu odepřít, abych ji zde neuvedl na dotvrzení, je-li ho vůbec třeba.

Lionel zřejmě plul k „John Ferdinando“, jak on nazývá nynější ostrovy Juan Fernandez. „Na cestě tam,“ praví, „když jsme byli asi sto padesát mil od americké pevniny, pocítila naše loď kolem čtvrté hodiny ranní hrozný náraz, který uvedl mužstvo do takového zděšení, že nevěděli, kde jim hlava stojí, a všichni se připravovali na smrt. A opravdu, rána byla tak náhlá a prudká, že jsme měli za jisté, že loď narazila na skálu. Když jsme se trochu vzpamatovali z úžasu, spustili jsme olovnici, ale nedosáhli jsme dna. Prudkost nárazu způsobila, že děla poskočila na svých lafetách a několik mužů vypadlo z visutých lůžek. Kapitán Davis, jenž ležel s pistolí pod hlavou, byl vymrštěn ze své kajuty!“ Lionel potom přičítá náraz na vrub zemětřesení a svou domněnku zdůvodňuje tím, že asi v touž dobu velké zemětřesení skutečně způsobilo těžké pohromy podél španělského pobřeží. Ale nedivil bych se, kdyby v temnu oné časné ranní hodiny náraz způsobila přece jen nespatřená velryba, která zespodu kolmo udeřila do kýlu.

Porůznu jsem seznal a mohl bych uvést ještě další případy svědčící o velké síle a občasné zlomyslnosti vorvaně. Víme, že víc než jednou nejen zahnal útočící čluny až k jejich lodím, ale pronásledoval i samu loď a dlouho odolával všem kopím, která na něho z paluby vrhali. Takovou příhodu může vyprávět anglická loď Pusie Hall. Pokud jde o sílu vorvaně, byly prosím případy, kdy přitáhli lana harpun zabodnutých do prchajícího vorvaně na klidném moři na loď a zajistili; velryba vlekla celou loď za sebou, jako kůň táhne káru! Rovněž lovci často zpozorovali, že dopřeje-li se zasaženému vorvani, aby se vzpamatoval, potom jedná ani ne tak ve slepé zuřivosti, jako spíše s pevným, rozvážným úmyslem zničit své pronásledovatele. Jeho povahu také výmluvně charakterizuje to, že při napadení často otevře tlamu a nechá ji po několik minut hrozivě otevřenou. Musím se však omezit už jen na jeden závěrečný obraz, pozoruhodný a velmi významný, při němž jistě uznáte, že nejpodivuhodnější událost v této knize je nejen potvrzena jasnými fakty z přítomnosti, ale že tyto divy (jako všechny divy) jsou pouhým opakováním divů starých, takže lze pomilionté skončit Šalomounovým: Opravdu, nic nového pod sluncem.

V šestém století po Kristu, když Justinián byl císařem a Belisar vojevůdcem, žil v Cařihradě křesťan Procopius, městský úředník. Jak je mnohým známo, psal dějiny své doby, dílo v každém směru neobyčejně cenné. Nejlepší autority ho vždy pokládaly za dějepisce svrchovaně spolehlivého, který nenadsazuje – až na několik detailů, jež se však nijak netýkají toho, o čem se teď bude mluvit.

Nuže, v těchto svých dějinách se Procopius zmiňuje, že za jeho prefektury v Cařihradě byla v sousední Propontidě neboli v moři Marmarském chycena velká mořská obluda, která čas od času ničila lodi v oněch vodách déle než padesát let. Událost, která je takto zapsána ve věrohodných dějinách, nemůže prostě být popřena. A ani není proč ji popírat. Není uvedeno, ke kterému druhu ta mořská obluda patřila. Ale poněvadž ničila lodi, a také z ještě jiných důvodů, byla to jistě velryba a vážně se kloním k domněnce, že to byl právě vorvaň. Povím vám proč. Dlouho jsem se domníval, že vorvaň je odjakživa ve Středozemním moři a v hlubokých vodách s ním spojených naprosto neznámý. I teď jsem si jist, že za nynějšího uspořádání světa tato moře nejsou a snad nikdy nebudou shromaždištěm obvyklých velrybích stád. Ale další bádání mě nedávno přesvědčila o tom, že v moderní době se v ojedinělých případech vorvaň vyskytl i ve Středozemním moři. Vím z důvěryhodných pramenů, že na berberském pobřeží našel komodor Davis z britského námořnictva kostru vorvaně. Válečná loď dokáže snadno proplout Dardanelami, proto by i vorvaň mohl touž cestou proniknout ze Středozemního moře do Propontidy.

Pokud jsem mohl zjistit, v Propontidě se nevyskytuje zvláštní látka zvaná plankton, potrava velryby grónské. Ale všechno nasvědčuje tomu, že potrava vorvaně – plotice nebo sépie – skrývá se na dně toho moře, poněvadž na jeho hladině byli nalezeni velcí tvorové toho druhu, i když ne největší. Spojíte-li správně tyto údaje a uvažujete-li o nich trochu, určitě shledáte, že podle lidského rozumu Procopiova mořská obluda, která půl století potápěla lodi římského císaře, byl se vší pravděpodobností vorvaň.

Dále uvádím Chaceovy myšlenky ve chvílích, kdy již opustil loď a seděl za temné noci v nekrytém člunu, téměř bez naděje, že dosáhne nějakého pohostinného břehu: „Tmavý oceán a vzedmuté vlny, to nebylo nic. Strach, že budeme pohlceni nějakou hroznou bouří nebo vrženi na skryté skály, spolu s obvyklými obavami jiného původu, ty byly sotva hodny jediného pomyšlení. Truchlivý vrak a hrozný vzhled vorvaně a jeho mstivost zcela upoutaly mé myšlenky, než konečně nastal den.“

Na jiném místě, str. 45, mluví Chace o „tajemném a smrtonosném útoku toho zvířete“.