XXI.CESTOU NA LOĎ

Bylo již skoro šest hodin, ale v šedé mlze zatím jen slabě svítalo, když jsme docházeli k přístavišti.

„Vidím-li dobře,“ řekl jsem Kvíkvegovi, „tamhle před námi běží nějací námořníci, nejsou to přece stíny. Myslím, že loď vypluje při východu slunce, přidej do kroku!“

„Počkat!“ zvolal hlas, jehož majitel se k nám zároveň přiblížil zezadu, položil nám oběma ruku na rameno, a tak se vtlačil mezi nás. Stál tu mírně nakloněn dopředu a v nejasném ranním přísvitu podivně těkal očima z Kvíkvega na mne. Byl to Eliáš.

„Jdete na loď?“

„Nechte nás, ano?“ řekl jsem.

„Koukat,“ řekl Kvíkveg, setřásaje jeho ruku, „jít pryč.“

„Nejdete tedy na loď?“

„Ano, jdeme,“ odpověděl jsem, „ale co je vám do toho? Víte, pane Eliáši, že vás považuji tak trochu za drzého člověka?“

„Ne, ne, ne, to jsem netušil,“ řekl pomalu Eliáš a udiveně se díval hned na mne, hned zas na Kvíkvega nevyzpytatelným pohledem.

„Eliáši,“ řekl jsem, „zavděčíte se mně i mému příteli, když odejdete. Vydáváme se na Indický a Tichý oceán a byli bychom radši, kdybyste nás nezdržoval.“

„Ale, opravdu? A vrátíte se před snídaní?“

„Je praštěný, Kvíkvegu,“ pravil jsem. „Pojďme!“

„Hola!“ zvolal Eliáš nehýbaje se, když jsme poodešli o několik kroků.

„Nevšímej si ho, Kvíkvegu,“ opakoval jsem, „a pojď!“

Avšak Eliáš se k nám opět přikradl, náhle mě pleskl rukou po rameni a řekl: „Viděl jste něco před chvílí? Vypadalo to, jako by nějací muži šli k lodi.“

Zaražen touto zcela věcnou otázkou, odpověděl jsem: „Ano, myslím, že jsem viděl čtyři nebo pět mužů; bylo však ještě příliš šero, nevím to jistě.“

„Velmi šero, velmi šero,“ řekl Eliáš. „Dobré jitro.“

Opět jsme ho opustili, ale ještě jednou se tiše za námi připlížil, dotkl se opět mého ramene a řekl: „Schválně, jestli je teď dokážete najít, ano?“

„Koho najít?“

„Dobré jitro, dobré jitro vám přeji!“ řekl a odcházel. „Ach, chtěl jsem vás varovat před – ale co na tom, co na tom – je to všechno jedno a taky to všechno zůstane v rodině; pořádný mrazík dnes ráno, co? Tak sbohem. Myslím, že se tak brzy neuvidíme. Leda snad před Velkou porotou.“ A s těmito bláznivými slovy odešel; zůstavil mě pro tu chvíli v nemalém údivu nad tou svou šílenou drzostí.

Konečně jsme vstoupili na palubu Pequody a našli tam všechno v nejhlubším klidu. Živá duše se tu nehýbala. Vchod ke kajutám byl uzamčen zevnitř; poklopy byly všechny na místech a zatíženy kotouči lan. Kráčejíce dále k přídi, našli jsme palubní otvor, jehož uzávěr nebyl zasunut. Poněvadž jsme tam spatřili světlo, sestoupili jsme dolů a našli tam jen starého lodního dělníka, zahaleného do rozedrané soukenné kazajky. Ležel natažen na dvou truhlách, tváří dolů a hlavu měl ve složených loktech. Byl pohřížen v hluboký spánek.

„Kam se jen poděli ti námořníci, které jsme viděli, Kvíkvegu?“ řekl jsem, dívaje se nedůvěřivě na spáče. Podle všeho si Kvíkveg v přístavišti vůbec nepovšiml toho, o čem jsem se teď zmiňoval, a byl bych si tedy myslil, že mě to klamal zrak, nebýt Eliášovy otázky, jinak nevysvětlitelné. Ale nechal jsem toho, a znova pohlédnuv na spáče, žertovně jsem Kvíkvegovi nadhodil, že snad by bylo nejlépe hlídat si toho člověka; ať jen se Kvíkveg podle toho zařídí. Kvíkveg položil ruku spáči na zadek, jako by chtěl zkusit, je-li dost měkký, a potom si naň bez okolků sedl.

„Dobré nebe! Kvíkvegu, nesedej si tam,“ řekl jsem.

„Och, sedadlo moc dobré,“ pravil Kvíkveg, „jako u nás; neublížit jeho obličej.“

„Obličej,“ zvolal jsem, „tomuhle ty říkáš jeho obličej? To je tedy moc hezký obličej. Ale jak těžko dýchá, jak se namáhá! Jdi dolů, Kvíkvegu, jsi těžký, rozmačkáváš tomu chudákovi obličej. Slez, Kvíkvegu! Podívej se, brzy tě shodí. Divím se, že se ještě neprobudil.“

Kvíkveg se přestěhoval, usadil se spáči hned za hlavou a zapálil si tomahavkovou dýmku. Usedl jsem u nohou a podávali jsme si dýmku přes spícího. Vyptával jsem se ho a Kvíkveg mi svou lámanou řečí naznačoval, že u nich doma, poněvadž nemají dost sedadel a rozmanitých pohovek, král, náčelníci a vůbec hodnostáři mívají ve zvyku vykrmovat si některé lidi z nižších vrstev na otomany. Chcete-li si po této stránce pohodlně zařídit svůj dům, stačí, když si koupíte osm nebo deset líných chlapíků a rozložíte si je mezi okna a do výklenků. Také na výlet je to velmi příhodné, mnohem lepší než skládací židle, kterou lze proměnit ve vycházkovou hůl. Chce-li si náčelník sednout, zavolá svého služebníka a řekne mu, aby se rozložil jako sedadlo pod košatým stromem a třeba někde na vlhkém, bažinatém místě.

Kdykoli Kvíkveg při tomto vyprávění bral ode mne tomahavk, zamával jeho ostřím spáči nad hlavou.

„Proč to děláš, Kvíkvegu?“

„Moc lehké zabít; óch, moc lehké!“

Oddával se nějakým divošským vzpomínkám, spjatým s jeho tomahavkovou dýmkou, které bývalo zřejmě užíváno v obou jejích funkcích: rozbíjela hlavy jeho nepřátel a uklidňovala jeho duši. Vtom však upoutal naši pozornost spící lanovník. Hustý kouř, který teď naplňoval těsný prostor, začínal na něho působit. Dýchal, jako by se dusil; potom ho něco zlobilo v nose; obrátil se, a potom ještě jednou. Konečně se posadil a mnul si oči.

„Hola!“ vydechl posléze. „Kdopak jste, vy kuřáci?“

„Muži z posádky,“ odpověděl jsem. „Kdy vypluje?“

„A ták, tak vy na ní poplujete, opravdu? Dnes vypluje. Včera večer přišel kapitán na palubu.“

„Který kapitán? – Achab?“

„A kdo jiný než on?“

Chtěl jsem se vyptávat na Achaba, ale zaslechli jsme na palubě hluk. „Hola! Starbuck je vzhůru,“ řekl lanovník. „To je náš čiperný první důstojník, dobrý člověk a nábožný. Ale už jsou všichni v práci, musím taky jít.“ Po těch slovech vyšel na palubu a my za ním.

Slunce už jasně vycházelo. Brzy přicházela posádka na palubu – po dvou, po třech, lanovníci se tužili, důstojníci měli plné ruce práce a několik lidí z města stále ještě pilně přinášelo na loď různé věci. Kapitán Achab zůstával nepřístupně uzavřen ve své kajutě.