XII.ŽIVOTOPISNÁ

Kvíkveg se narodil na ostrově Rokovoko, daleko na jihozápadě. Na žádné mapě není vyznačen; správná místa nikdy nebývají.

Když ještě jako divoch nedávno narozený pobíhal bezstarostně po rodných lesích v zástěrce z trávy, sledován mlsnými kozami, jako by sám byl zeleným stromečkem, už tenkrát dřímala v Kvíkvegově ctižádostivé duši silná touha spatřit z křesťanského světa více než sem tam nějakého toho velrybáře. Jeho otec byl velkým náčelníkem, králem; strýc veleknězem; z matčiny strany měl tety, které byly manželkami nepřemožitelných válečníků. V jeho žilách proudila znamenitá krev – krev královská – i když, jak se obávám, hodně pokažená lidojedskými sklony, kterým holdoval v mládí, kdy na něho nikdo nedozíral.

Záliv jeho otce navštívila loď ze Sag Harboru a Kvíkveg si přál odjet na ní do křesťanských zemí. Ale loď měla úplnou posádku a odmítla jej, a ani všechen vliv královského otce nic nezmohl. Kvíkveg se však zapřisáhl. Sám v své kánoi pádloval k vzdálené úžině, o níž věděl, že tudy musí loď proplout, až odrazí od ostrova. Na jedné straně byl korálový útes, na druhé straně dlouhý pruh země, pokrytý hustým porostem kořenovníku, který rostl až do vody. Ukryl se s kánoí mezi houštinami, obrátil ji přídí k moři a usedl na zádi; v ruce držel skloněné pádlo. Když loď pomalu proplouvala úžinou, vyrazil jako blesk; přirazil k boku lodi, prudkým odkopnutím převrhl a potopil svou kánoi, vyšplhal se po řetězech a lehl si na palubu, sevřel tam železný kruh a přísahal, že se nepustí, i kdyby ho rozsekali na kusy.

Marně mu kapitán vyhrožoval, že ho dá hodit do moře, marně přikládal meč k jeho nahým zápěstím. Kvíkveg byl syn královský a Kvíkveg se nepoddal. Konečně se kapitán obměkčil, pohnut jeho zoufalým odhodláním a divokou touhou navštívit křesťanské země, a řekl mu, aby se zařídil jako doma. Avšak mladý, krásný divoch – tento námořní princ Waleský – nikdy nespatřil kapitánovu kajutu. Strčili ho dolů mezi námořníky a stal se z něho velrybář. Ale jako car Petr pracoval namáhavě v loděnicích cizích měst, tak ani Kvíkveg neopovrhoval žádným zdánlivým ponížením, jen aby tak získal schopnost povznést jednou své nevzdělané krajany. Neboť hlavně – jak mi řekl – byl veden hlubokou touhou učit se u křesťanů umění, jak učinit své lidi šťastnějšími, než jsou, a co víc, učinit je lepšími, než jsou. Ale žel! Chování lovců velryb ho brzy přesvědčilo, že i křesťané jsou ubozí a zkažení; nekonečně ubožejší a zkaženější než všichni pohané jeho otce. Když konečně připlul do Sag Harboru a tam viděl, co námořníci dovedou, a když potom připlul do Nantucketu a viděl, jak utrácejí peníze zase takovým způsobem, vzdal se chudák Kvíkveg veškeré naděje. Pomyslil si: svět je zkažený na všech polednících, zemru jako pohan.

Zůstávaje tedy v srdci starým modloslužebníkem, přece žil mezi křesťany, oblékal se jako oni a pokoušel se mluvit jejich hatmatilkou. Proto si zachoval své podivné mravy, ačkoli byl už dlouho z domova

Vyptával jsem se ho v náznacích, hodlá-li se vrátit domů a dát se korunovat, neboť nyní může počítat s tím, že otec je mrtev a pohřben; podle Kvíkvegova vyprávění byl jeho otec velmi stár a sláb. Odpověděl, že ne, ještě ne, a dodal, že se obává, že křesťanství, nebo spíše křesťané jsou vinni tím, že už nemůže dosednout na čistý a neposkvrněný trůn, na kterém sedělo před ním třicet pohanských králů. Ale jednou prý se vrátí – jakmile pocítí, že je opět posvěcen. Zatím hodlá ještě plout po moři a vybouřit se na všech čtyřech oceánech. Udělali z něho harpunáře a tu nabroušenou ocel má nyní místo žezla.

Zeptal jsem se ho, jaké plány má pro nejbližší budoucnost. Odpověděl, že půjde zas na moře a věnuje se svému řemeslu. Řekl jsem mu na to, že se chci také vydat na velrybářskou výpravu a že hodlám vyplout z Nantucketu, neboť je to nejslibnější přístav, z kterého může vyplout lovec velryb za dobrodružstvím. Okamžitě se rozhodl, že na ten ostrov pojede se mnou, dá se najmout na touž loď, půjde na touž hlídku, do téhož člunu, do téhož oddílu, který jí ze společné mísy, zkrátka a dobře – bude se mnou sdílet každý můj krok; ruku v ruce se mnou se odvážně vrhne do jakéhokoli dobrodružství na moři i na souši. S tím vším jsem radostně souhlasil. Nejenže jsem cítil náklonnost ke Kvíkvegovi, ale on byl zkušeným harpunářem, a mohl tedy velmi prospět člověku jako já, který nevěděl nic o tajemstvích velrybaření, třeba se už důkladně obeznámil s mořem, ovšem jen při obchodních plavbách.

Když Kvíkveg při posledním, skomírajícím bafnutí z dýmky dokončil svůj příběh, objal mě, přitiskl čelo k mému čelu a sfoukl světlo. Potom jsme se překulili každý na svou stranu, jeden vpravo, druhý vlevo, a zanedlouho jsme spali.