XXXI.KRÁLOVNA MAB

Příštího rána Stubb oslovil Flaska.

„Takový divný sen jsem ještě neměl, Flasku. Znáš kostěnou nohu našeho starého; tak tedy se mi zdálo, že mě jí kopl, a když jsem se pokusil oplatit mu to, na mou duši, človíčku, moje noha mi při tom rovnou odletěla! A potom, presto! Achab vypadal jako pyramida a já jako zuřivý blázen do ní kopal. Ale co je ještě podivnější, Flasku – víš přece, jak bývají sny podivné – při všem tom zuření jsem si nějak myslil, že konec konců takové kopnutí od Achaba nebylo ani velkou urážkou. ‚Nu tak,‘ myslil jsem si, ‚nač ten pokřik, vždyť to není opravdová noha, je to jen falešná noha.‘ A je přece velký rozdíl mezi živým pahýlem a mrtvým pahýlem. Proto nás, Flasku, rána rukou rozzuří padesátkrát víc než rána holí. Živá končetina – to je živá urážka, přítelíčku. A přitom jsem si stále myslil, víš, když jsem si okopával palce o tu mizernou pyramidu – tak zatraceně nesmyslné to všechno bylo, po celou tu dobu jsem si říkal, ‚vždyť jeho noha je teď jenom hůl – hůl z velrybí kosti! Ano,‘ myslím si, ‚udeřil mě jen žertem – opravdu, dal mi jen ránu velrybí kostí – a ne hrubý kopanec. Ostatně, podívej se na ni přece, vždyť její konec – na který našlapuje – vždyť je to takový malý koneček; kdyby mě takhle kopl farmář s velkou nohou, to by byla zatraceně velká urážka. Ale v tom­hle případě se urážka scvrkla na malé píchnutí.‘ A teď přijde to nejlegračnější z celého snu, Flasku. Když jsem kopal do té pyramidy, chytil mě za rameno jakýsi mořský stařec, zarostlý jako jezevec a hrbatý, a otočí mě k sobě. ‚Co to děláš?‘ povídá. Panečku! člověče, to bylo leknutí. Takový obličej! Ale už v příští chvíli jsem se přestal bát. ‚Co dělám?‘ vyrazil jsem ze sebe konečně. ‚A co je ti do toho, pane Hrbáčku, to bych rád věděl! Chceš, abych kopl tebe?‘ Ale pro pána krále, Flasku, sotva jsem to dořekl, stařec se ke mně obrátil zádí, ohnul se, nadzvedl spoustu mořských chaluh, které měl místo šatů – a co myslíš, že jsem viděl – u sta hromů, člověče, jeho záď byla hustě porostlá bodlinami. Rozmyslil jsem si to a povídám: ‚Kamaráde, myslím, že tě nekopnu.‘ ‚Moudrý Stubb,‘ řekl ‚moudrý Stubb,‘ a bručel to stále, jako kdyby žvýkal vlastní dásně, jako pravá stará čarodějnice. Vida, že nepřestane s tím ‚moudrým Stubbem‘, pomyslil jsem si, že mohu docela dobře začít zase kopat do té pyramidy. Ale sotva jsem pozdvihl nohu ke kopnutí, muž zařval: ‚Přestaň kopat!‘ ‚Hola,‘ povídám, ‚copak zase, kamaráde?‘ ‚Podívej se,‘ odpovídá, ‚promluvme si o té urážce. Kapitán Achab tě kopl, viď?‘ – ‚Ano, kopl a právě semhle.‘ – ‚Dobře,‘ povídá, ‚kostěnou nohou, ano?‘ – ‚Ano, tak to bylo,‘ přisvědčím. ‚Nu, moudrý Stubbe, nač si chceš stěžovat? Což tě nekopl z dobré vůle? Přece tě ne­kopl obyčejnou dřevěnou nohou! Ne, tys byl kopnut velkým mužem a krásnou nohou z bílé kosti, Stubbe. To je pocta; považuji to za čest. Poslouchej, moudrý Stubbe! V staré Anglii největší šlechtici měli za velké vyznamenání, když dostali od královny políček a stali se jejími rytíři podvazkového řádu; nuže, budiž zase tvou chloubou, Stubbe, žes byl kopnut starým Achabem a tak pasován na moudrého muže. Nezapomeň, co ti říkám; dej se od něho kopat, pokládej jeho kopnutí za vyznamenání a neopovaž se chtít kopnutí oplatit. Ty si nemůžeš pomoci, moudrý Stubbe. Nevidíš tu pyramidu?‘ Při těchto slovech se mi najednou podivně rozplynul ve vzduchu. Zachrápal jsem, převalil jsem se a byl jsem v svém visutém lůžku! Nu, co si o tom snu myslíš, Flasku?“

„Nevím. Víš, připadá mi tak trochu hloupý.“

„Možná, možná. Ale zmoudřel jsem z něho, Flasku. Vidíš Achaba, jak tam stojí a ze strany se dívá přes záď? Nejlepší, co můžeš udělat, Flasku, je nechat starého na pokoji. Nikdy mu neodmlouvej, ať říká, co chce! Haló! Co to křičí? Poslouchej!“

„Hlídky ve strážním koši! Dívejte se bystře, vy všichni! Jsou tady v okolí velryby! Uvidíte-li bílou velrybu, křičte, až vám prasknou plíce!“

„Co si o tom myslíš, Flasku? Není v tom něco trochu podivného, co? Bílá velryba – všiml sis toho, člověče? Poslechni, něco se chystá. Buď na to připraven. Achab má něco krvavého za lubem. Ale už ani slovo! Jde sem.“