XLIX.HYENA

V této podivné, ztřeštěné motanici, které říkáme život, jsou jisté zvláštní chvíle a okolnosti, kdy člověk považuje celý náš vesmír za nesmírně podařený šprým, i když tuší jeho vtip jen nejasně a spíš má podezření, že se tu šprýmuje jen a jen na jeho účet. A přece mu nic nevezme odvahu a nic mu nestojí za to, aby ztrácel čas nějakými námitkami. Spolkne všechny události, všechna přesvědčení, názory a přemlouvání, všechny útrapy viditelné a neviditelné, nechť jsou mu sebevíc proti mysli, jako pštros dobře trávící spolyká kule a křesací kameny. A pokud jde o drobné nesnáze a starosti, vyhlídky na náhlé pohromy, na smrtelné nebezpečí nebo úraz, to všechno, i sama smrt, připadá mu jen jako lehké, dobromyslné štulce a rozjařená rýpnutí do boku, která mu uštědřuje neviděný a nevypočitatelný starý vtipálek. Takováto podivně vrtošivá nálada, o níž mluvím, přepadá člověka jen v době největšího trápení, přichází, když je člověk nejvážnější, takže záležitost, která se mu právě předtím snad zdála nesmírně významná, vypadá teď jen jako složka toho celkového šprýmu. Pro tenhle bezstarostný a nenucený způsob utěšené filozofie zoufalců není lepší živné půdy než nebezpečí lovu na velryby. A právě z tohoto hlediska jsem se začal dívat na celou plavbu Pequody a na její velký cíl, bílou velrybu.

„Kvíkvegu,“ řekl jsem, když mě posledního vytáhli na palubu a když jsem se ještě v kazajce otřepával, abych se zbavil vody: „Kvíkvegu, můj skvělý příteli, jsou takové příhody časté?“ Ačkoli byl promočen jako já, dal mi bez velkého vzrušení na srozuměnou, že se stávají často.

„Pane Stubbe,“ obrátil jsem se k tomuto výtečníkovi, který byl upjat do nepromokavého kabátu a v dešti teď klidně kouřil svou dýmku. „Pane Stubbe, slyšel jsem od vás, tuším, že náš první důstojník, pan Starbuck, je nejopatrnější a nejrozumnější ze všech velrybářů, které jste kdy poznal. Z toho soudím, že řítit se s plachtou za prchající velrybou, v bouři a mlze, je vrcholem velrybářské rozšafnosti.“

„Jistě. Jednou za vichřice u mysu Hornu jsem spustil čluny ke stíhání velryb z lodi, do které teklo.“

„Pane Flasku,“ obrátil jsem se k malému důstojníkovi, jenž stál vedle mne, „vy jste v těchto věcech zkušený, já ne. Řekl byste mi, pane Flasku, je-li v tomto rybaření nezměnitelným zákonem, aby si veslař zlomil páteř samou horlivostí, když se pozpátku žene rovnou smrti do tlamy?“

„Nemůžeš to říci stručněji?“ řekl Flask. „Ano, takový je zákon. Rád bych viděl posádku člunu, která by veslovala k velrybě tváří v tvář! Ha, ha, velryba by jim ten pohled oplatila, až by se jim zajiskřilo v očích.“

Zde jsem tedy měl od tří nestranných svědků rozvážné prohlášení o celém případu. Uváživ proto, že náhlé bouře, převržené čluny a z toho vyplývající táboření nad hlubinami je při tomto způsobu života zcela běžné; uváživ, že v okamžiku nejvýš kritickém, při útoku na velrybu, musím svůj život odevzdat do rukou toho, kdo člun řídí – často chlapíkovi, který právě v tomto okamžiku samou netrpělivostí div nepotopí člun svým zuřivým dupáním; uváživ, že pohroma, která stihla náš člun, byla zaviněna tím, že se Starbuck řítil za velrybou téměř již v zuřící bouři, a uváživ, že Starbuck je přesto proslulý velkou opatrností při lovu; uváživ dále, že patřím do člunu tohoto neobvykle rozšafného muže, a konečně uváživ, do jakého ďábelského lovu jsem zapleten s tou bílou velrybou; všechno toto postupně uváživ, pomyslil jsem si, že udělám nejlíp, když půjdu do podpalubí a zhruba si načrtnu poslední vůli. „Kvíkvegu,“ řekl jsem, „pojď se mnou, budeš mým notářem, vykonavatelem závěti i dědicem.“

Může se zdát divné, že se námořníci ze všech lidí nejvíc zabývají psaním posledních vůlí a závětí, ale nikdo na světě si tím tak rád nekrátí čas. V mém plaveckém životě to bylo již počtvrté, co jsem to dělal. Po skončeném obřadu se mi ulevilo, kámen mi spadl ze srdce. Kromě toho celý můj budoucí život mi teď bude tak vzácný jako Lazarovi život po vzkříšení. Každý měsíc nebo týden, který ještě prožiji, bude nyní čistým ziskem. Přežil jsem sám sebe a má smrt a pohřeb jsou uzavřeny v mé hrudi. Rozhlédl jsem se klidně a spokojeně jako tichý duch, sedící s čistým svědomím za mřížemi útulné rodinné hrobky.

Nyní tedy, myslil jsem si, vyhrnuje si přitom bezděčně rukávy kabátu, nyní se chladnokrevně, s rozmyslem vrhneme v náruč smrti a zkázy, a po nás potopa!