XCVI.ŠKVAŘENÍ

Kromě zavěšených člunů je americká velrybářská loď nápadná zvenčí svými kotli. Loď je podivnou odchylkou od pravidla, poněvadž teprve tehdy je zcela vybavena, když ve spojení s dílem tesařským a provaznickým je hotova také důkladná práce zednická. Vypadá to, jako by na palubu byla přenesena cihlářská pec z širého pole.

Kotle na škvaření stojí mezi předním a hlavním stožárem, na největším prostranství na palubě. Žebroví pod nimi je neobyčejně silné, aby udrželo váhu skoro plného kvádru z cihel a malty, o základně nějakých desetkrát osm čtverečných stop a pět stop na výšku. Základy nejsou zapuštěny do paluby, zdivo je připevněno k podlaze silnými železnými opěrami; jejich svislá ramena svírají stavbu na všech stranách a vodorovná jsou přišroubována k palubě. Po stranách je zdivo obloženo dřevem a nahoře je úplně pokrývá velký, vypouklý, těžký poklop. Sejmeme-li tento poklop, objeví se nám dva velké kotle, každý o obsahu několika sudů. Nepoužívá-li se jich, jsou udržovány ve vzorné čistotě. Leštívají je často saponitem a pískem, až se uvnitř lesknou jako stříbrné mísy na punč. Za nočních hlídek si někteří otrlí staří námořníci do nich zalezou a svinou se tu k spánku. Při leštění bývá v každém kotli jeden muž, a ti si v tom blízkém sousedství prozradí přes železné okraje kotlů lecjaké důvěrnosti. Jsou také vhodným místem pro hluboké matematické úvahy. Právě v levém kotli na Pequodě, když jsem pilně kroužil kolem sebe saponitem, právě tam mi poprvé přímo napadl pozoru hodný fakt, že v geometrii všechna tělesa klouzající po cykloidě, například můj saponit, sjedou z každého bodu přesně za touž dobu.

Odstraníme-li přední kryt, objeví se nám na této straně holé zdivo, v kterém jsou přímo pod kotli dva železné otvory do pecí. Tyto otvory jsou opatřeny těžkými železnými dveřmi. Aby prudký žár nezasahoval palubu, jsou tu dvě mělké nádrže, prostírající se pod celým obezděným povrchem kotlů. Rourou vzadu se doplňují nádrže vodou podle toho, jak rychle se vypařuje. Navenek není žádných komínů; kouřové otvory zejí přímo ze zadní stěny. A nyní se na okamžik vraťme.

Bylo asi devět hodin večer, když jsme na Pequodě kotle pro škvaření poprvé za této plavby uvedli v činnost. Dohlížet na práci bylo povinností Stubbovou.

„Všecko hotovo? Tak tedy poklop dolů a spusťte to! Kuchaři, rozdělej oheň!“ To bylo snadné, poněvadž tesař házel po celou cestu hoblovačky do pecí. Zde nutno říci, že na velrybářské výpravě musí být první oheň pod kotli po nějaký čas udržován dřívím, ale potom se již dříví neužívá, leda když se má rychle zapálit běžné palivo. Stručně řečeno, chřupavý, scvrklý zbytek tuku po vyškvaření, nazývaný teď škvarky nebo kobližky, má v sobě ještě značné množství olejnaté látky. Tyto kobližky živí oheň. Jako plnokrevný hořící mučedník nebo misantrop, stravující sám sebe, dodává si velryba, jakmile je jednou zapálena, vlastní topivo a spaluje se vlastním tělem; ale kdyby tak ještě dovedla strávit i svůj vlastní kouř! Dýchat její kouř je totiž strašné a dýchat jej musíte, a nejen to, musíte v něm po jistou dobu žít. Vydává nepopsatelný, strašný hindský zápach, jaký se snad najde jen v blízkosti pohřebních hranic. Páchne jako levé křídlo při Posledním soudu; to je důvod pro existenci pekla.

O půlnoci byly kotle v plném chodu. Loď se vzdálila od zdechliny a plula plnými plachtami; vál svěží vítr; divoká oceánská temnota byla neproniknutelná. Ale tu temnotu olizovaly zuřivé plameny, které občas rozeklaně vyrazily z otvorů plných sazí a ozařovaly každý vysoký provaz v ráhnoví jako pověstné řecké ohně. Hořící loď se pohybovala, jako by byla nemilosrdně pověřena vykonat pomstu. Tak ze svých půlnočních přístavů vypluly ty smolou a sírou naložené brigy smělého řeckého ostrovana Kanarise; místo plachet měly široké plameny, vrhly se na turecké fregaty a zapálily je.

Poklop, sňatý z kotlů, ležel nyní před nimi jako široký stupeň. Na něm stály pekelné postavy pohanských harpunářů, kteří jsou vždy topiči na velrybářských lodích. Obrovskými ostrými vidlicemi pěchovali syčící tuk do rozpálených kotlů nebo prohrabávali oheň pod nimi, až ze dvířek vylétaly hadovité plameny, kroutící se, jako by je chtěly chytit za nohy. Kouř se valil v temných chuchvalcích. Každému nárazu lodi odpovídalo šplíchnutí tuku, který měl podle všeho sto chutí skočit harpunářům do obličeje. Naproti otvoru do pece, na vzdálenější straně širokého dřevěného stupně, byl rumpál. Ten sloužil za námořní otoman. Na něm se povalovaly hlídky, když neměly jinou práci, a dívaly se do rudé záře ohně tak upřeně, až se jim zdálo, že mají oči v hlavě upražené. Jejich snědé tváře, nyní začouzené ohněm a zpocené, jejich zcuchané plnovousy a proti tomu barbarsky skvělé zuby, to všechno podivně vynikalo při každém vrtošivém vzplanutí pod kotli. Když si vyprávěli svá bezbožná dobrodružství a líčili hrůzostrašné příběhy veselými slovy, když z nich hrubý smích vyrážel jako plameny z pece, když vpředu harpunáři divoce mávali obrovskými vidlicemi a sběračkami, když vítr skučel a vlny skákaly a loď sténala a potápěla se, a přesto neustále vyrážela pekelnou zář dál a dále do tmy moře a noci, opovržlivě hryzala bílou kost v tlamě a zlobně plivala kolem sebe na všechny strany, tehdy se Pequod, řítící se vpřed, zdála hmotným protějškem monomanické duše svého velitele – Pequod naložená divochy, s nákladem ohně, pálící mrtvolu a ponořující se do této temnoty temnot.

Tak mi to připadalo, když jsem stál u kormidla a po dlouhé hodiny mlčky řídil cestu této ohnivé lodi na moři. Sám v této chvíli ponořen do tmy, viděl jsem tím lépe rudost, šílenost a strašidelnost druhých. Neustálý pohled na ďábelské postavy přede mnou, zahalené zpola v kouř a zpola v oheň, vyvolal konečně příbuzné vidiny v mé duši, jakmile jsem začal podléhat podivné ospalosti, která na mne vždy přicházela o půlnoci u kormidla.

Ale oné noci se mi přihodila zvláštní (a dosud nevysvětlitelná) věc. Když jsem se vytrhl z krátkého zdřímnutí vstoje, náhle jsem si s hrůzou uvědomil, že něco osudně není v pořádku. Kostěná rukověť kormidla mě tloukla do boku, kterým jsem se o ni opíral. Slyšel jsem přitlumený šum plachet, které se právě začínaly pohybovat ve větru. Domníval jsem se, že mám oči otevřené, a zpola jsem si uvědomoval, že kladu prsty na víčka a mechanicky je rozvírám ještě víc. Ale přes to přese všechno jsem nedovedl najít před sebou kompas, podle něhož bych mohl řídit loď, ačkoli mi připadalo, že sotva před minutou jsem se díval na mapu při světle spolehlivé kompasové lampy. Zdálo se, že přede mnou není nic jiného než sloup tmy, tu a tam příšerně osvětlovaný rudými záblesky. Převládal dojem, že loď, na které stojím, nechť se žene seberychleji, nemíří k žádnému přístavu vpředu, nýbrž prchá pryč ode všech přístavů. Zmocnilo se mne silné vzrušení, jakoby pocit smrti. Ruce křečovitě sevřely rukojeť, ale přitom jsem měl bláznivou myšlenku, že rukojeť je nějakým kouzlem obrácena. Můj bože! Co se to se mnou děje? říkal jsem si. Ach tak, v dřímotě jsem se obrátil a stojím nyní čelem k lodní zádi, maje příď a kompas za zády. V okamžiku jsem se obrátil; právě včas, jen tak tak jsem zabránil, že loď nevylétla do vzduchu a nepřevrhla se; bylo to docela možné. Jak šťastně a vděčně jsem si oddychl, když jsem byl zbaven této nepřirozené noční halucinace i osudné možnosti, že se dostaneme pod vítr!

Nedívej se, člověče, dlouho do ohně! Nikdy se neoddávej snění, máš-li ruku na kormidle! Neobracej se zády ke kompasu a uposlechni prvního pokynu kormidlové rukojeti, když tě dloubne! Nevěř umělému ohni, když jeho rudá zář dodává všemu strašidelného vzhledu. Zítra, v přirozené záři slunce, bude obloha opět jasná. Ti, kteří vypadali jako ďáblové v plamenných jazycích, ti se ráno objeví v podobě docela jiné, jistě příjemnější. Vznešené slunce, zlaté, radostné, tys jedinou pravou lampou – všechny ostatní jen lžou!

Slunce však neskryje virginskou Smutnou bažinu, ani římskou prokletou Campagnu, ani širou Saharu, ani všechny ty miliony mil pouští a zármutků na světě. Slunce neskrývá ani oceán, který je temnou částí naší země a zabírá dvě třetiny zeměkoule. Má-li tedy smrtelník v sobě více radosti než starosti – takový smrtelník nemůže být skutečný – buď není pravdivý, nebo je nevyspělý. Podobně je tomu s knihami. Nejpravdivější ze všech mužů byl Trpitel, nejpravdivější ze všech knih je kniha Přísloví, Kazatel je skvěle ukutá ocel hoře. „Všechno je marnost.“ VŠECHNO. Tento umíněný svět si dosud neosvojil nekřesťanskou moudrost Šalomounovu. Ale ten, kdo se vyhýbá nemocnicím a vězením a zrychluje krok, když jde po hřbitově, a mluvil by raději o operách než o pekle, kdo nazývá Cowpera, Younga, Pascala a Rousseaua chorobnými ubožáky a po celý svůj bezstarostný život přísahá na Rabelaise, jehož považuje za velemudrce, a proto dobráka; – takový člověk není způsobilý sedat na náhrobcích a sdílet zelenou vlhkou plíseň s nezměrně hlubokým Šalomounem.

Ale i Šalomoun praví: „Člověk bloudící z cesty rozumnosti v shromáždění mrtvých odpočívati bude“ (tj. i zaživa). Nevydávej se tedy ohni, aby tě neobrátil a neumrtvil, jako to na chvíli učinil mně. Existuje moudrost, která je hořem: ale existuje hoře, které je šílenstvím. A v některých duších je horský orel, který se dovede vnořit do nejtemnějších roklí i znovu z nich vyrazit a zmizet v prostorách zalitých sluncem. Ale i když věčně létá v rokli, ta rokle je na horách, takže i tehdy, snese-li se nejníž, je skalní orel stále výše než jiní ptáci na rovině, přestože vzlétají vysoko.