VIII.KAZATELNA

Neseděl jsem příliš dlouho, a již vešel muž, jaksi úctyhodně silný. Sotva za ním zapadly dveře, na něž dorážela vichřice, hned jsem poznal podle toho, jak na něho celé shromáždění pozorně upřelo oči, že tento hezký, starý muž je kaplan. Ano, byl to proslulý otec Javor, jak mu říkali velrybáři, u nichž byl nesmírně oblíben. Za mlada byl námořníkem a harpunářem, ale již před mnoha lety zasvětil svůj život službě boží. V době, o které píši, prožíval otec Javor otužile zimu zdravého stáří; takového stáří, které jako by vplývalo v druhé kvetoucí mládí, vždyť jeho vráskami prozařoval mírný jas nového rozkvětu – jarní zeleň pučící zpod únorového sněhu. I u toho, kdo neznal jeho dřívější život, musel otec Javor vzbudit hned napoprvé živý zájem, protože se vyznačoval několika zvláštnostmi u duchovního neobvyklými, kterými ho poznamenal někdejší dobrodružný život na moři. Všiml jsem si, když vstoupil, že nemá deštník a že jistě nepřijel vlastním kočárem, protože mu z námořnického klobouku stékal roztávající sníh a jeho velký lodivodský plášť byl tak napitý vodou, že ho svou tíhou div nestáhl na zem. Ale klobouk, plášť i přezuvky postupně sňal a ve chvilce uložil opodál do kouta a potom ve vhodném rouchu klidně přistoupil ke kazatelně.

Jako většina starodávných kazatelen byla i tato velmi vysoká. Obvyklé schody do takové výše by vyžadovaly povlovný odklon od podlahy, čímž by se značně zmenšila prostora kaple, již tak dost malá, proto stavitel, podle všeho na přání otce Javora, postavil kazatelnu bez schodů a nahradil je svislým postranním žebříkem, jakého se užívá na moři při vystupování z člunu na loď. Manželka velrybářského kapitána darovala kapli dvě zábradlová lana na pěkné červené postranice. Žebřík hezky zakončený a napuštěný mahagonovou barvou se docela dobře do kaple hodil. Otec Javor na okamžik stanul u žebříku, svíraje oběma rukama ozdobné knoflíky postranic, pohlédl nahoru a potom s pravou námořnickou svižností, a přece důstojně, stoupal po příčlích, překládaje ruku přes ruku, jako kdyby šplhal k hlavnímu koši.

Postranice tohoto žebříku, jak tomu obyčejně bývá u visutých žebříků, tvořil provaz potažený látkou, ze dřeva byly jen příčle, skloubené při každém stupni. Při prvním pohledu na kazatelnu jsem si pomyslil, že tato skloubení jsou snad účelná na lodi, ale tady že jsou zcela zbytečná. Nečekal jsem totiž, že uvidím, jak se otec Javor nahoře na kazatelně pomalu obrací, nahýbá se přes zábradlí a zvolna, příčel za příčlem, vytahuje žebřík, až je celý uložen uvnitř a kazatel zůstane ve svém malém Quebeku jako v nedobytné pevnosti.

Chvíli jsem uvažoval, nechápaje plně, proč to dělá. Pro svou upřím­nost a svatost se otec Javor těšil úctě tak hluboké, že jsem ho nemohl podezírat ze snahy získávat slávu pouhými divadelními kejklemi. Ne, řekl jsem si, pro tohle musí mít nějaký vážný důvod; a pak – jistě to obrazně vyjadřuje něco duchovního. Chce tímto aktem fyzického osamocení naznačit, že duchovně zatím zpřetrhává všechna světská pouta a svazky? Ano, vždyť tato kazatelna, naplněná chlebem a vínem slova, je pro věrného služebníka božího soběstačnou pevností, vznešeným Ehrenbreitsteinem, který ve svých zdech chová nevysychající studnu vody.

Postranní žebřík však nebyl jedinou zvláštností kaple, přejatou z dřívějšího námořnického života kaplanova. Kazatelna měla místo zadní stěny zeď kaple, kterou po obou stranách kazatelny zdobily mramorové pamětní desky; mezi nimi visel velký obraz, představující, kterak statečná loď zápasí se strašnou bouří u pobřeží černých skal a zasněžených útesů. Ale vysoko nad zmítanou lodí a letícími tmavými mraky se vznášel ostrůvek slunečního jasu, z něhož zářila tvář anděla; a tento jasný obličej vysílal paprsky na palubu zmítané lodi podobně jako ona stříbrná deska, zasazená nyní do paluby lodi Victory na místě, kde padl Nelson. „Ach, ty ušlechtilá lodi,“ jako by říkal anděl, „bojuj, bojuj, ty ušlechtilá lodi, a nedej se zkrušit! Hle, slunce již proráží mraky! Už prchají – nejkrásnější modrá obloha se objeví co nevidět.“

I na kazatelně samé bylo znát onu zálibu pro moře, v níž měl původ i žebřík i obraz. Její přední část, vykládaná dřevem, podobala se lodní přídi a bible ležela na ozdobném výstupku, připomínajícím zobcovité zahnutí lodního klounu.

Co mohlo být výraznějším symbolem? – Vždyť kazatelna je vždy nejpřednější výspou této země, všechno ostatní přijde až potom; kazatelna vede svět. Odtud je nejdříve ohlašována bouře náhlého božího hněvu a příď musí snášet první náraz. Odtud je nejdříve vzýván Bůh dobrých nebo zlých větrů o příznivé povětří. Ano, svět je jako loď, plující z přístavu na nekonečnou pouť, a kazatelna je příď této lodi.