CXXVIII.PEQUOD POTKÁVÁ RÁCHEL

Příštího dne hlásila hlídka velkou loď Ráchel, jež plula přímo k Pequodě. Všechna její ráhna byla hustě obsazena muži. V tu dobu Pequod brázdila vodu slušnou rychlostí, ale když se cizí loď se širokými plachtami přihnala až k ní na straně návětrné, sklesly nadmuté plachty jako prasklé měchýře, a všechen život vyprchal z postiženého trupu.

„Špatné zprávy, přináší špatné zprávy,“ zahučel muž z Manu. Ale než mohl její velitel, který stál s hlásnicí u úst v svém člunu, než mohl s důvěrou zavolat, ozval se hlas Achabův.

„Viděl jsi bílou velrybu?“

„Ano, včera. Neviděli jste velrybářský člun zmítaný vlnami?“

Potlačuje svou radost, Achab odpověděl záporně na neočekávanou otázku. Byl by nejraději vstoupil na palubu cizí lodi, ale cizí kapitán již zastavil svou loď a sestupoval po jejím boku dolů. Několik ostrých zabrání vesel, a brzy zaklesli hák z jeho člunu do velkých řetězů na Pequodě a kapitán vyskočil na palubu. Achab hned poznal, že je to známý Nantuckeťan. Ale k formálním vzájemným pozdravům nedošlo.

„Kde byla? – Snad není zabita! Snad není zabita!“ zvolal Achab, přikročiv až k němu. „Jak to bylo?“

Asi tak: dost pozdě odpoledne předešlého dne byly tři čluny cizí lodi zaměstnány skupinou velryb, která je zavedla čtyři až pět mil od lodi, a zatímco se ještě prudce hnaly proti větru, vynořil se náhle z vody bílý hrb a hlava Moby Dicka nepříliš daleko na straně závětrné. Okamžitě spustili k lovu čtvrtý vystrojený člun náhradní. Po namáhavé plavbě proti větru se tento čtvrtý člun – ze všech nejrychlejší – patrně připoutal k velrybě – pokud o něm hlídka na hlavním stožáru mohla vůbec něco říci. Viděla v dálce mizet člun, který se podobal jen tečce, pak prudký výtrysk pěnivé bílé vody a potom už nic víc. Z toho usoudili, že zasažená velryba táhne své pronásledovatele neustále za sebou, což se často stává. Měli sice obavy, ale doopravdy poplašeni zatím nebyli. Na lanoví vytáhli signály, vybízející člun k návratu. Nastala tma. Kapitán byl nucen sebrat nejprve tři čluny daleko na straně návětrné, nežli se vydá za čtvrtým, který byl ve směru právě opačném. Proto nejen musel ponechat člun jeho osudu téměř až do půlnoci, ale loď se od něho pro tu chvíli musela dokonce ještě víc vzdálit. Když však ostatní posádka byla konečně v bezpečí na palubě, loď napjala všechny plachty – závětrovku na závětrovku – a vydala se za zmizelým člunem. V pecích pod kotli rozdělali oheň, aby sloužil jako signál. Každý druhý muž vylezl nahoru na hlídku. Když loď takto projela vzdálenost dost velkou, aby se dostala na místo, kde byl člun naposled domněle spatřen, zastavila tam a spustila všechny zbylé čluny, aby mohly pátrat kolem dokola, a poněvadž nic nenašli, loď se pustila zase dál. Znovu se zastavovala a spouštěla čluny až do svítání, ale po ztraceném člunu nebylo ani stopy.

Sotva cizí kapitán skončil vyprávění, hned oznámil účel své návštěvy na Pequodě. Přál si, aby loď pomáhala jeho vlastní lodi při hledání; aby pluly po moři rovnoběžně, jen asi čtyři nebo pět mil od sebe, a tak mohly přehlédnout dvojí obzor.

„Hned bych se vsadil,“ zašeptal Stubb Flaskovi, „že v tom pohřešovaném člunu měl někdo na sobě nejlepší kapitánův kabát; možná že jeho hodinky – je tak zatraceně žádostiv, aby ho dostal zpátky! Kdo to jakživ slyšel, aby dvě zbožné velrybářské lodi na vrcholu velrybářské sezony křižovaly a hledaly ztracený velrybářský člun? Podívej se, Flasku, jen se podívej, jak je bledý – bledý až v samých panenkách očí – podívej se – to nebyl kabát – to musel být –“

„Můj hoch, můj vlastní syn je v tom člunu! Proboha – prosím vás! Zapřísahám vás –“ vykřikl cizí kapitán na Achaba, který až dosud jen ledově vyslechl jeho žádost. „Pronajměte mi na osmačtyřicet hodin svou loď – rád za to zaplatím, a pořádně zaplatím – nepůjde-li to jinak – jen na osmačtyřicet hodin – jen to – vy musíte, ach, musíte, a vy to uděláte!“

„Jeho syn!“ zvolal Stubb, „ach, tedy jeho syn se ztratil! Odvolávám to s tím kabátem a hodinkami – co říká Achab? Musíme toho hocha zachránit!“

„Utopil se s ostatními minulé noci,“ řekl starý muž z Manu, který stál za nimi. „Slyšel jsem to. Všichni jsme slyšeli jejich duchy.“ Jak se brzy ukázalo, byla tato příhoda lodí Ráchel tím smutnější, že kapitán měl syna nejen mezi posádkou pohřešovaného člunu, ale že v posádce ostatních člunů byl ještě jeho druhý syn v téže době, ale na druhé straně, a že i on byl mimo loď a vydán osudné nejistotě za pronásledování. Zdrcený otec byl proto na chvíli uvržen do nejkrutější bezradnosti. Rozhodl za něj teprve první důstojník, který prostě zachoval obvyklý postup, běžný na velrybářských lodích za takové neblahé situace, to jest, když je loď mezi ohroženými, ale od sebe vzdálenými čluny, vydává se nejdřív tam, kde je více mužů. Ale kapitán o tom všem z nějakých neznámých vnitřních příčin pomlčel a teprve Achabova ledová neúčast ho přiměla, aby se zmínil o svém druhém nenalezeném hochovi. Byl to chlapeček teprve dvanáctiletý. Z otcovské lásky pravého Nantuckeťana, to jest z lásky opravdové, ale i neohroženě drsné, chtěl otec tak časně zasvětit synka do nebezpečí a divů povolání, které bylo snad od nepaměti osudem celého jeho rodu. Stává se nezřídka, že nantucketští kapitáni posílají své syny v tak útlém věku na dlouhou, tříletou až čtyřletou plavbu na jiné lodi, než které sami velí, aby první seznámení jejich synů s velrybářským životem nemohl oslabit nahodilý projev otcovského nadržování, přirozeného, ale nevčasného, anebo projev nevhodné úzkostlivosti a péče.

Zatím se cizí kapitán stále ještě od Achaba dožadoval splnění své nepatrné prosby a Achab stále ještě stál nehnutě jako kovadlina, která každý úder přijímá, ale sama se vůbec nezachvěje.

„Neodejdu,“ řekl cizí kapitán, „dokud nesvolíte. Chovejte se ke mně tak, jak byste chtěl, abych se v podobném případě choval já k vám. Vždyť také vy máte hocha, kapitáne Achabe – i když je to ještě dítě a hoví si doma v bezpečí – je to také dítě vašeho stáří – Ano, ano, vidím, že se obměkčujete. Vidím to – utíkejte, muži, utíkejte, připravte se otočit ráhna!“

„Stát,“ zvolal Achab, „nedotkněte se jediného lana!“ Potom řekl hlasem, který táhle zdůrazňoval každé slovo: „Kapitáne Gardinere, neudělám to. I teď ztrácím čas. Sbohem, sbohem. Žehnej ti Bůh, muži, a kéž dokážu sám sobě odpustit, ale musím kupředu. Pane Starbucku, podívej se na hodiny u kompasnice a za tři minuty od této chvíle vyzvi všechny cizince na palubě, aby odešli. Potom zamiř zase vpřed a pluj jako dřív.“

Kvapně se otočil a s odvrácenou tváří sestupoval do své kajuty, nechávaje cizího kapitána stát jako zkamenělého nad tak bezpodmínečným a naprostým odmítnutím jeho naléhavé žádosti. Ale Gardiner se probral ze svého omámení a mlčky kvapil k boku lodi; spíše spadl, než sestoupil do člunu, a vrátil se na svou loď.

Brzy se obě lodi od sebe vzdalovaly: a pokud měla Pequod cizí loď v dohledu, bylo vidět, jak míří hned sem, hned tam, ke každé sebemenší tmavé skvrně v moři. Její ráhna přehazovali ze strany na stranu; kymácela se ustavičně z boku na bok. Hned si razila cestu proti vlnám a hned zas je hnala před sebou. A po celou tu dobu byly její stožáry a ráhna mužstvem hustě obsazeny jako tři vysoké třešně, když je hoši češou ve větvích.

Ale podle toho, jak se ustavičně zastavovala a žalostně obracela, bylo zřetelně vidět, že tato loď, která tak plakala lodní tříští, zůstává dosud bez útěchy. Byla to Ráchel oplakávající děti, kterých už není.