XXXIV.STŮL V KAJUTĚ

Je poledne; zpod poklopu, kryjícího schody do kajuty, se vynořil bledý bochníkovitý obličej – to steward ohlašuje oběd svému pánu a veliteli, jenž právě pozoroval slunce, sedě v člunu na levoboku paluby, a teď mlčky vypočítává zeměpisnou šířku na černé tabulce, podobné medailonu, kterou k tomuto účelu stále nosí na horní části kostěné nohy. Podle toho, jak si naprosto nevšímá oznámení, domníval by se někdo, že zamračený Achab volání neslyšel. Ale pojednou, chopiv se lana, přehoupl se na palubu a klidným, ne právě nadšeným hlasem řekl: „Oběd, pane Starbucku,“ a zmizel v kajutě.

Když poslední ozvěna jeho sultánského kroku dozní a Starbuck, první emír, se může právem domnívat, že kapitán sedí u stolu, probere se Starbuck z klidu, několikrát přejde po palubě, a pohlédnuv vážně na kompasnici, řekne s názvukem radosti: „Oběd, pane Stubbe,“ a sejde po schodech. Druhý emír otálí chvíli u lanoví, potom lehce zatřese hlavním lanem, aby se přesvědčil, je-li tento důležitý provaz v pořádku, rovněž na sebe vezme staré břemeno a s rychlým: „Oběd, pane Flasku,“ následuje své předchůdce.

Ale když třetí emír zpozoruje, že je teď na zadní palubě sám, připadá si zřejmě jako osvobozen od nějakého zvláštního tlaku. Chytrácky mrkaje na všechny strany, shodí střevíce s nohou a začne si ostře, ale nehlučně pohvizdovat divokou taneční melodii přímo nad hlavou velkého sultána; potom obratným kejklířským pohybem mrští čepicí vzhůru do koše zadního stožáru místo do přihrádky a rozpustile, aspoň pokud je ho vidět z paluby, sestupuje dolů jakožto zadní voj s hudbou právě naopak než při jiných průvodech. Ale nežli dole vejde do kajuty, zastaví se, nasadí zcela jinou tvář a potom nezávislý, rozjařený malý Flask předstoupí před krále Achaba v úloze zavržence nebo otroka.

K podivnostem vzešlým z vyumělkovanosti námořních mravů patří i to, že se venku na palubě důstojník, byl-li vydrážděn, postaví dosti odvážně a výbojně svému veliteli, ale vsadím deset proti jedné, že za okamžik tentýž důstojník, když usedne k jídlu v kajutě téhož velitele, bude se hned chovat krotce, ba pokorně, až poníženě vůči kapitánovi, jenž sedí v čele stolu. Je to neuvěřitelné a někdy velice zábavné. Proč taková změna? Záhada? Ani ne. Být Belšazarem, králem babylonským, a Belšazarem ne nadutým, nýbrž dvorným, v tom je nepochybně nádech světské velikosti. Kdo však opravdu po královsku a rozumně sedí v čele svého soukromého jídelního stolu s pozvanými hosty, ten má nepopiratelnou moc a převahu osobního vladařství po tu dobu; jeho okázalá královská důstojnost převyšuje Belšazarovu, poněvadž Belšazar nebyl největší. Kdo jen jednou hostil své přátele, okusil, co znamená být Caesarem. Kouzlu společenské nadvlády nelze odolat. Přidáte-li k tomu ještě úřední svrchovanost pána lodi, uhodnete snadno příčinu oné zvláštnosti života na moři, o níž jsme se právě zmínili.

Achab předsedal u svého stolu, vykládaného kostí, jako mlčenlivý hřívnatý tuleň na bílém korálovém pobřeží, obklopený svými bojovnými, ale stále ještě uctivými mláďaty. Každý důstojník čekal, až bude obsloužen. Byli před Achabem jako malé děti, a přece v Achabovi nebylo ani stopy po společenské nadutosti. Důstojníci svorně upírali pozorný pohled na nůž starého muže, jak rozkrajoval hlavní jídlo. Myslím, že by nebyli znesvětili tento okamžik za nic na světě ani nejprostší poznámkou třeba o věci tak neutrální, jako je počasí. Ne! A když Achab pozvedl nůž a vidličku, kterými svíral řízek hovězího masa, a vyžádal si pokynem Starbuckův talíř, důstojník přijal svou porci masa, jako by přijímal almužnu, krájel je opatrně, a zaskřípěl-li náhodou nůž o talíř, trhl sebou; žvýkal sousta tiše a polykal je pozorně. Jako korunovační hostina ve Frankfurtu, kde německý císař vznešeně obědvá se sedmi říšskými kurfiřty, tak i tato jídla v kajutě byla vážnými hostinami, při nichž vládlo uctivé ticho. A přece Achab nezakázal hovor u stolu; jenže on sám mlčel. Jak se ulehčilo Stubbovi, jemuž zaskočilo, když ve skladišti pod nimi náhle zašramotila krysa! A chudák malý Flask byl nejmladším synem, oukropečkem při nudné rodinné hostině. On dostával maso od kosti z nakládaného hovězího; on by byl také dostal stehýnko. Kdyby se byl sám opovážil vzít si jídlo, byl by měl jistě dojem, že se dopustil velké krádeže. Kdyby si byl u stolu sám posloužil, nepochybně by už nikdy nemohl chodit se vzpřímenou hlavou po tomto počestném světě, ačkoli mu to Achab nezakázal. A kdyby si byl Flask něco vzal sám, je docela možné, že by si toho Achab byl ani nevšiml. Ze všeho nejméně si Flask bral másla. Snad myslil, že majitelé lodi mu je odpírají, aby neuškodilo jeho čisté, osmahlé pleti, nebo se domníval, že na takové dlouhé plavbě, když nejsou nikde obchody, máslo je příliš vzácné, a proto není pro něho, podřízeného – buď jak buď, Flask, bohužel, nikdy nejedl máslo.

A ještě něco. Flask přicházel k jídlu poslední a první odcházel. Považte! Tak měl Flask na jídlo opravdu velmi málo času. Starbuck a Stubb začali oba jíst dříve než on a ještě měli výsadu, že mohli zůstat déle u stolu. Stubb je jen o kousíček větší než Flask; má-li náhodou malou chuť k jídlu a dá brzy najevo, že už poobědval, Flask si musí pospíšit, jinak toho dne nepozří víc než tři sousta, neboť se příčí posvátným zvykům, aby Stubb odešel na palubu dříve než Flask. Proto jednou v soukromí Flask přiznal, že od té doby, co byl povýšen na důstojníka, cítí se vždy více nebo méně hladov. To, co snědl, mu nezahnalo hlad, nýbrž jej věčně udržovalo. Mír a pocit uspokojení, říkal Flask, navždy opustily můj žaludek. Jsem důstojník, ale jak si přeji, abych mohl popadnout kousek starodávného hovězího masa na přídi, jako jsem to dělával, dokud jsem byl prostý námořník! Takové je ovoce povýšení, to je marnost slávy, tak bláznivý je život! Ostatně, měl-li některý prostý námořník zlost na Flaska jako na důstojníka a chtěl-li mít pocit dokonalé pomsty, stačilo, aby šel při obědě na záď, světlíkem nakoukl do kajuty a viděl Flaska, jak sedí všecek zkroušený a oněmělý před strašným Achabem.

Nuže, Achab a jeho tři první důstojníci tvořili tak zvanou první tabuli v kajutě Pequody. Po jejich odchodu, který se dál v obráceném pořadí nežli příchod, byl prostřený stůl sklizen – nebo lépe řečeno, bledý steward jej dal nakvap do pořádku. Potom pozval k jídlu tři harpunáře jakožto univerzální dědice. Ze vznešené a slavné kajuty udělali na chvíli jídelnu pro služebnictvo.

Podivným protikladem k těžko snesitelné upjatosti a nevýslovnému neviditelnému despotismu tabule kapitánovy bylo zcela bezstarostné chování a nenucenost, téměř bezuzdná demokracie těchto podřízených harpunářů. Zatímco jejich velitelé, důstojníci, se zřejmě báli, aby nebylo slyšet pohyb jejich čelistí, harpunáři žvýkali potravu s takovou chutí, že se to jen rozléhalo. Hodovali jako lordi, plnili si žaludky jako indické lodi, když celý den nakládají koření. Kvíkveg a Taštego měli tak nezřízený apetit, že chtěl-li bledý steward nahradit, co už z jídla ubylo, musel často přinést dva celé hovězí hřbety, vyseknuté patrně ze statného býka. A jestliže si při tom nepočínal dost rychle, neběhal-li, jako by mu za zády hořela koudel, Taštego byl zvyklý neslušně ho popohánět tím, že po něm vždy mrštil vidličkou, jako by to byla harpuna. Jednou Dagů v záchvatu rozjaření pomáhal stewardově paměti tím, že ho doopravdy popadl a položil mu hlavu do prázdné velké dřevěné mísy na krájení masa, a Taštego mu začal nožem rýsovat na hlavě kruh, jako by ho chtěl skalpovat. Tento steward s těstovitou tváří byl od přírody velmi nervózní, vyděšený malý chlapík, potomek zkrachovaného pekaře a ošetřovatelky z nemocnice. Ustavičná podívaná na zachmuřeného, hrozného Achaba a pravidelné bouřlivé návštěvy těchto tří divochů způsobily, že steward žil v neustálém strachu. Když harpunáři dostali vše, co chtěli, steward obyčejně unikl jejich drápům do malé přilehlé spíže a odtud po nich bázlivě pokukoval štěrbinou ve dveřích, dokud se nenajedli.

Byla to podívaná, když Kvíkveg seděl naproti Taštegovi a cenil na indiána obroušené zuby! Stranou od nich seděl Dagů na podlaze, protože kdyby byl seděl na lavici, byl by černou chundelatou hlavou narážel na strop. Při každém pohybu jeho obrovských končetin se trámy nízké kajuty otřásaly, jako by na lodi cestoval africký slon. Ale přes to přese všechno se choval tento obrovský černoch neobyčejně zdrženlivě, neřku-li upejpavě. Zdálo se téměř nemožné, že sousty poměrně tak malými se může udržovat život rozptýlený v těle tak mohutném, statném a nádherném. Není pochyby, že se tento ušlechtilý divoch dosyta krmil a zhluboka napájel ze štědrého zdroje čerstvého vzduchu; rozšířenými chřípěmi vdechoval posvátnou substanci, oživující světy. Hovězí ani chléb neudělá ani nevyživí obra. Kvíkveg naproti tomu při jídle ukrutně mlaskal – byl to odporný zvuk – takže ustrašený steward si bezmála prohlížel hubené paže, neobjeví-li na nich otisky zubů. A když slyšel, jak Taštego na něho huláká, aby vylezl, že mu oberou kosti, tu prosťáček steward v náhlém záchvatu třesavky div nesrazil všechno nádobí visící kolem něho ve spíži. Harpunáři nosili po kapsách brousky na kopí a na jiné zbraně a na brouscích si při obědě okázale brousili nože; ten skřípavý zvuk nijak nepřispíval k uklidnění chudáka stewarda. Jak mohl zapomenout, že zejména Kvíkveg, když žil na rodném ostrově, jistě měl na svědomí nějaké vražedné hodovní darebáctví! Ten ubohý hoch! Zle je bělošskému číšníkovi, který musí obsluhovat lidojedy! Místo ubrousku by měl nosit přes ruku štít. Ale konečně k jeho velké radosti tři námořní bojovníci přece jen vždycky vstali a odešli. V jeho důvěřivém sluchu, postrašeném báchorkami, chřestily všechny jejich válečnické kosti při každém kroku jako maurské handžáry v pochvách.

Ačkoli tedy tito barbaři jedli v kajutě a domněle tam bydlili, přece se příčilo jejich zvykům někde vysedávat, a proto se tam ukazovali jen při jídle a krátce před spaním, kdy kajutou prošli do své zvláštní místnosti.

V této věci se Achab zřejmě nelišil od většiny amerických velrybářských kapitánů, kteří jako celek jsou spíše toho názoru, že lodní kajuta právem patří jim a že je to jen zdvořilý ústupek, když tam někdy někoho pustí. Máme-li tedy povědět čistou pravdu, důstojníci a harpunáři Pequody žili víc mimo kajutu než v ní. Když do ní vstoupili, bylo to asi tak, jako když se domovní dveře otevřou do domu: dveře se obrátí na okamžik dovnitř, ale za chvíli se zavřou a trvale zůstanou na čerstvém vzduchu. Muži tím o mnoho nepřišli, v kajutě nebylo kamarádské ovzduší a společensky byl Achab nepřístupný. Třeba podle matriky patřil ke křesťanům, přece mu byli cizí. Žil na světě, jako žil poslední ze šedých medvědů v osazeném Missouri. A když jaro a léto odešly, ukryl se do dutého stromu jako onen divoký kanadský geolog Logan a přežíval tam zimu, dumlaje vlastní pracky. Podobně se Achabova duše za nevlídného, skuhravého období stáří uzavírala do dutého kmene jeho těla a živila se tam neblahými prackami svých chmur.