LXXXIX.PŘIPOUTANÁ RYBA A VOLNÁ RYBA

Zmínka o vlajkách a vlajkových tyčích v předminulé kapitole vyžaduje, abychom i trochu promluvili o velrybářských zákonech a pravidlech, za jejichž hlavní symbol a odznak lze považovat právě takovou tyč s vlajkou.

Stává se často, když několik lodí křižuje společně, že jedna loď zasáhne velrybu, ta však unikne a nakonec ji zabije a chytí loď jiná. V tom už je nepřímo zahrnuto mnoho podružných nahodilostí, které všechny patří k jednomu případu hlavnímu. Například – po únavné a nebezpečné honbě je velryba polapena, ale její tělo se za silné bouře od lodi odpoutá, odplave daleko na stranu závětrnou a vyloví je jiná velrybářská loď, která si za klidného moře velrybu pohodlně připoutá k boku, neriskujíc přitom jediný život nebo provazec. Z toho by často mohly vzniknout mezi velrybáři spory velmi prudké a nebezpečné, kdyby tu nebyly jisté všeobecné, nepopiratelné zákony, psané nebo nepsané, které platí pro všechny případy.

Snad jediný psaný velrybářský zákoník, potvrzený zákonodárným sborem, byl zákoník holandský. Generální stavy jej schválily L. P. 1695. Ačkoli žádný jiný národ neměl psané velrybářské zákony, přece američtí rybáři měli pro tuto věc své zákonodárce a advokáty. Vytvořili soustavu, která svou stručnou srozumitelností překonává Justiniánovy Pandekty i stanovy čínského spolku proti vměšování do cizích záležitostí. Ano, tyto zákony by bylo možno vyrýt na haléř královny Anny nebo na ostří harpuny a nosit je na krku, tak jsou stručné.

I. Připoutaná ryba patří tomu, kdo je k ní připoután.

II. Volná ryba je kořistí toho, kdo ji nejdřív chytí.

Hlavní nesnází u tohoto mistrovského zákoníku zůstává jeho obdivuhodná stručnost, vyžadující ohromného svazku vysvětlivek.

Předně: Co je to připoutaná ryba? Odborně řečeno, ryba živá nebo mrtvá je připoutána, pokud ji s obsazenou lodí nebo člunem spojuje pojítko ovladatelné jedním člověkem nebo několika lidmi, kteří jsou na lodi nebo v člunu: tím pojítkem může být stožár, veslo, devítipalcový kabel, telegrafní drát nebo vlákno pavučiny, všechno jedno. Právě tak je ryba formálně připoutána, když má v sobě tyč s vlajkou nebo jiné rozeznatelné znamení vlastnické, pokud strana, zatknuvší vlajku, zřejmě projevuje schopnost rybu kdykoli přitáhnout k lodi nebo takový úmysl.

To jsou vědecké vysvětlivky, ale vlastními vysvětlivkami velrybářů samých jsou často drsná slova a ještě drsnější rány – právnické vysvětlivky pěstní. Poctivější a čestnější velrybáři ovšem počítají vždy se zvláštními případy, kdy by bylo urážlivou mravní nespravedlností, aby jedna strana uplatňovala vlastnické právo na velrybu, kterou předtím lovila nebo zabila strana druhá. Ale ostatní naprosto nebývají tak úzkostliví.

Asi před padesáti lety byl v Anglii projednáván podivný případ velrybářského sporu. Žalobci tvrdili, že po obtížném pronásledování velryby v Severním moři, když se jim (žalobcům) podařilo rybu harpunovat, byli nuceni opustit nejen svoje provazce, ale i člun, protože se octli v nebezpečí života. Žalovaná strana (posádka jiné lodi) objevila tu velrybu, zasáhla ji, zabila, zmocnila se jí a konečně si ji přivlastnila přímo před očima žalujících. A když proti tomu u obžalované strany protestovali, její kapitán luskl žalobcům prsty před nosem a ujistil je, že si jako chvalozpěv na svůj čin ponechá ještě jejich provazce, harpuny a člun, který zůstával připoután k velrybě v době, kdy se jí žalovaní zmocnili. Žalující strana nyní žalovala o náhradu hodnoty velryby, provazců, harpun a člunu.

Pan Erskine byl obhájcem obžalovaných. Soudcem byl lord Ellenborough. Při obhajobě vtipný Erskine situaci znázornil poukazem na nedávný rozvodový případ jednoho pána, který marně usiloval udržet na uzdě manželčinu neřestnost a konečně ji pustil volně na moře života; ale za několik let litoval svého kroku a zahájil soudní spor, aby mu manželka znovu náležela. Erskine zastupoval druhou stranu a tehdy ji obhájil výrokem, že sice pán původně onu dámu harpunoval, byl k ní kdysi pevně připoután a opustil ji konečně jenom proto, že bylo nadmíru nebezpečné setrvávat s ní, když propadla neřesti, ale přece jen ji opustil, takže se stala zase rybou volnou. A když ji potom jiný pán znovu harpunoval, je teď tato dáma majetkem tohoto jiného pána, včetně jakékoli harpuny, která v ní snad zůstala trčet z dřívějška.

Tentokrát Erskine dokazoval, že případ velryby a případ té dámy se navzájem osvětlují.

Když byla řádně vyslechnuta obhajoba i obžaloba, rozhodl velmi učený soudce odbornými výrazy asi takto: Pokud jde o člun, přisoudil jej žalujícím, poněvadž jej opustili jedině proto, aby si zachránili život. Pokud však jde o spornou velrybu, harpuny a provazce, patří straně žalované. Velryba, protože v době, kdy ji konečně polapili, byla volná; harpuny a šňůry proto, že ryba s nimi utekla, a byla tedy majitelkou těchto předmětů. Proto ten, kdo se později ryby zmocní, má na ně právo. Poněvadž se ryby později zmocnila strana žalovaná, patří ony předměty jí.

Prostý člověk by snad měl podle svého námitky proti tomuto rozsudku velmi učeného soudce. Ale přeoráme-li případ až do prazákladu, najdeme ony dvě hlavní zásady, vyložené v obou dříve uvedených velrybářských zákonech a použité a vysvětlené lordem Ellenboroughem v případě výše citovaném; oba tyto zákony o rybě připoutané a rybě volné objeví se, pravím, jako základy vší lidské právní vědy. Chrám zákona stojí totiž jako chrám Filištínských, přese všechno složité sochařské kružboví, pouze na dvou sloupech.

Což netvrdí každý člověk, že vlastnictví je polovina zákona, a to bez zřetele, jak toho vlastnictví bylo nabyto? Často však vlastnictví bývá zákonem celým. Co jiného jsou svaly a duše ruských nevolníků i republikánských otroků než připoutané ryby, jejichž vlastnictví je zákonem celým? Čím je pro chamtivého majitele domu poslední haléř vdovin, ne-li takovou připoutanou rybou? Co je onen mramorový palác nějakého neusvědčeného darebáka, který místo tyče s vlajkou upevnil na dveře tabulku, co je to jiného než připoutaná ryba? Co jsou ničivé úrokové srážky, jež dostane bankéř Mardochej z půjčky, kterou poskytl rodině Pryčnouzově, aby byla zachráněna před smrtí hladem; což tato ničivá srážka není připoutanou rybou? Co je příjem arcibiskupa Spasduši v částce sto tisíc liber šterlinků od stotisíců upracovaných dělníků, živících se chlebem a sýrem (kteří mají všichni zajištěno nebe bez jakékoli pomoci pana Spasduši), co je těchto sto tisíc jiného než připoutaná ryba? Co jsou dědičná města a vesnice vévody Dundera, ne-li připoutaná ryba? Co je pro onoho mocného harpunáře Johna Bulla chudé Irsko než připoutaná ryba? Co je Texas pro onoho apoštolského kopiníka, bratra Jonathana, nežli připoutaná ryba? Uvážíme-li to vše, není vlastnictví vlastně zákonem celým?

Možno-li nauky o připoutané rybě použít takto všeobecně, lze příbuzné nauky o volné rybě použít ještě šíře. Té se dá použít mezinárodně a univerzálně.

Nebyla Amerika v roce 1492 volnou rybou, do které Kolumbus zarazil španělskou vlajku, jako by ji vlajkovou tyčí označil za vlastnictví svého královského pána a paní? Čím bylo pro cara Polsko? Čím pro Turka Řecko? Čím Indie pro Anglii? Čím konečně bude Mexiko pro Spojené státy? Ve všech případech volnou rybou.

Co jiného jsou lidská práva a svobody světa než volné ryby? Co jsou myšlenky a názory všech lidí než volné ryby? Co je zásada náboženské víry v lidech nežli volná ryba? Čím jsou pro okázalého podloudného slovíčkáře myšlenky mudrců než volnými rybami? Co je sama velká zeměkoule než volná ryba? A jste snad vy, čtenáři, něco jiného než také jen volná ryba a připoutaná ryba?