LXVI.MASAKR ŽRALOKŮ

Když rybáři na jihu přivlekou uloveného vorvaně po dlouhé a namáhavé práci pozdě na noc k lodi, nebývá zpravidla zvykem pustit se okamžitě do rozsekávání ryby. Tato práce je neobyčejně těžká, trvá dlouho a vyžaduje úsilí celé posádky. Proto bývá zvykem svinout všechny plachty, připoutat kormidlo na stranu závětrnou a nechat jen nezbytné stráže u kotev. Vždy dva a dva z posádky se po hodině vystřídají na palubě, aby dohlédli, zda je vše v pořádku.

Ale někdy se toto uspořádání vůbec neosvědčuje, zvláště na lince v Tichém oceáně, poněvadž se kolem připoutané velryby shromáždí neslýchané množství žraloků, a kdyby je nechali v plné práci řekněme šest hodin, do rána by z velryby nezbylo o mnoho víc než kostra. V mnoha jiných částech oceánu, kde není takový nadbytek těchto ryb, lze občas jejich úžasnou žravost podstatně omezit tím, že se na ně útočí ostrými velrybářskými rýči, avšak toto opatření je v některých případech jen ještě vydráždí k zvýšené činnosti. Ale nebylo tomu tak tentokrát u žraloků kolem Pequody; ačkoli nutno přiznat, že každý, kdo není zvyklý tomuto divadlu, mohl si oné noci při pohledu přes lodní zábradlí pomyslit, že celé moře kolem dokola je jediným obrovským sýrem a ti žraloci že se v něm hemží jako červi.

Když Stubb po večeři určil kotevní stráže a když se podle jeho rozkazu první dostavili na palubu Kvíkveg a jeden námořník z přídě, nastalo mezi žraloky nemalé vzrušení. Tato dvojice totiž okamžitě spustila na bok lodi lešení, jehož se užívá při dělení velryby; osvětlili zvířené moře v širokém okruhu třemi lucernami, píchali svými dlouhými velrybářskými rýči a tak neustále vraždili žraloky,¹ ponořujíce ostrou ocel hluboko do jejich lebek, které jsou podle všeho jedinou částí těla, kde mohou být smrtelně zasaženi. Ale ve zpěněném zmatku pomíchaných a lopotících se nepřátel muži nemohli vždycky zasáhnout svůj cíl, a tehdy se jen znovu ukazovalo, jak neuvěřitelně dravý je tento nepřítel. Žraloci zuřivě chňapali nejen po vnitřnostech svých druhů, ale ohýbali se jako pružné luky a rvali si vnitřnosti vlastní, až se zdálo, že jedna a táž tlama vnitřnosti znovu a znovu polyká a ze zející rány zase vytahuje. Ale to nebylo všechno. Bylo nebezpečné plést se mezi mrtvoly a duchy těchto tvorů. Jakási zvláštní rodová nebo panteistická životnost se skrývala v samých jejich kloubech a kostech i potom, když z nich vyprchalo to, čemu se říká individuální život. Jednoho zabitého žraloka vytáhli na palubu, aby z něho stáhli kůži; a byl by málem utrhl ruku chudákovi Kvíkvegovi, když se pokusil zavřít mrtvé čelisti jeho vražedné tlamy.

„Kvíkvegovi jedno, který bůh udělat žraloka,“ prohodil divoch, bolestivě zvedaje a spouštěje svou ruku, „ať bůh z Fidži nebo bůh z Nantucketu. Ale bůh, co dělal žraloka, on musí být jeden zatracený indián.“