XLVIII.PRVNÍ SPUŠTĚNÍ ČLUNŮ

Přízraky – jak se v té chvíli všem zdálo – vrhly se na druhou stranu paluby a s nehlučnou hbitostí uvolnily lana a závěsy člunu, který se tam houpal. Tento člun byl vždy považován za náhradní, i když se mu odborně říkalo kapitánský, poněvadž visel na pravoboku. Postava, která teď stála u jeho přídě, byla vysoká, snědá, z ocelových rtů jí vyčníval zlověstný jediný bílý zub. Zmačkaná čínská kazajka z černé bavlněné látky a široké černé kalhoty z téže tmavé látky ji smutečně zahalovaly. A tuto ebenovou osobnost podivně korunoval zářivě bílý zřasený turban, kolem něhož se vinuly spletené vlasy. Její společníci nebyli tak tmaví, ale měli jasnou, tygrově žlutou pleť, příznačnou pro některé domorodce z Filipín – kterážto rasa je pověstna jakousi ďábelskou chytrostí: někteří poctiví bílí námořníci je považuji za placené vyzvědače a tajné donašeče ďáblovy ve vodách jejich pána, jenž prý má svou úřadovnu jinde.

Zatímco překvapená lodní posádka upřeně hleděla na cizince, Achab křikl na muže v bílém turbanu, který je vedl: „Hotovo, Fedallahu?“

„Hotovo,“ zněla odpověď zpola zasyknutá.

„Tak je spusťte, slyšíte?“ volal přes palubu. „Spusťte, povídám!“ Achab tak zaburácel, že užaslí námořníci honem skočili přes zábradlí. Kladkové kotouče se otáčely, ve chvilce dopadly tři čluny s plesknutím na vodu a námořníci obratně a lehce, s odvahou, jaké nezná jiné povolání, naskákali jako kamzíci z kolébajícího se boku lodi do zmítaných člunů dole.

Sotva odrazili od závětrné strany, objevil se ze strany návětrné čtvrtý člun, obeplouvající záď, a bylo vidět pět veslujících cizinců. Achab, vzpřímen na zádi člunu, hlasitě volal na Starbucka, Stubba a Flaska, aby se rozvinuli co nejšíře a zabrali tak větší vodní plochu. Ale námořníci v ostatních člunech jen upírali oči na snědého Fedallaha a jeho posádku a neuposlechli rozkazu.

„Kapitáne Achabe –?“ řekl Starbuck.

„Rozviňte se!“ křičel Achab. „Jeďte od sebe, všechny čtyři čluny. Ty, Flasku, odraz víc na levobok!“

„Ano, ano, pane,“ volal vesele malý Flask, rozmachuje se velkým kormidlovým veslem; a na svou posádku: „Zaberte! Tam – tam – tam zase! Tam chrlí, právě před námi, hoši! – Zabírejte!“

„Nevšímej si těch žlutých kluků, Archy!“

„Mě nezajímají, pane,“ odpověděl Archy. „Já už to věděl předtím. Cožpak jsem je neslyšel ve skladišti? A neříkal jsem to tadyhle Cabacovi? Tak co, Cabaco? Jsou to slepí pasažéři, pane Flasku.“

„Veslujte, veslujte, moji zlatíčkové; veslujte, děťátka; veslujte, drobečkové!“ protahovaně a mazlivě volal Stubb na své mužstvo, poněvadž někteří projevovali známky neklidu. „Koukejte prohnout pořádně hřbet, kluci! Na co pořád čumíte? Na ty chlapíky tamhle v tom člunu? Pět dalších párů rukou vám přišlo na pomoc – co na tom, odkud – čím je nás víc, tím to bude veselejší. Veslujte, jen veslujte! Nevšímejte si těch pekelníků – čerti jsou moc dobří braši. Tak, tak; tak to má být. Takovéhle zabrání stojí za tisíc liber. Takovéhle zabrání vyhrává závody! Hurá, ať žije zlatý pohár vorvaního tuku, moji hrdinové! Třikrát zdar, hoši – tisíc hromů! Pomalu, pomalu; jen tak moc nespěchejte – jen se tak do toho nežeňte! Neumíte pořádně zmáčknout vesla, vy ničemové? Kousněte do toho, vy psi! Tak, tak, tak, no, jen lehce, lehce! To je ono – to je ono! Zaberte, no tak zaberte! Pořádně, pořádně! Čert vás vzal, vy holomci, šibeničníci! Vždyť všichni chrníte. Přestaňte chrápat, vy hnípalové, a veslujte! Veslujte, ano? Zaberte, copak to nedovedete, co? Proč u všech čertů pořádně nezaberete? – zaberte a zlomte se, zabírejte, až vám oči polezou z důlků! Takhle!“ zvolal, vytasiv ostrý nůž z opasku, „každý vytáhni nůž a vesluj s ostřím mezi zuby! To je ono – to je ono! Teď se vám to daří! Tak to má být, moji hoši z ocele! Rozjeďte ho, rozjeďte ho, moji zlatíčkové! Rozjeďte ho, klackové!“

Podáváme tu obšírně Stubbův proslov k mužstvu, poněvadž k nim vůbec hovoříval zvláštním způsobem, a to zejména když jim vtloukal do hlavy veslařské desatero. Z této ukázky jeho kázání však nesmíte usuzovat, že se kdy dopálil na své ovečky. Vůbec ne, a právě to byl zvláštní rys jeho povahy. Říkával své posádce nejstrašnější věci tónem, v němž se podivně mísilo žertování a zloba, a zloba byla jen přidána k okořenění žertu, takže žádný veslař nedovedl poslouchat takové podivné pobízení, aby při tom nevesloval do roztrhání, a vlastně spíš jen z legrace. Stubb sám po celý ten čas vypadal tak klidně a netečně, tak pohodlně řídil kormidlové veslo a tak široce zíval – často na celé kolo – že pouhý pohled na takového zívajícího velitele působil na posádku kouzelně už svou protikladností. Ostatně Stubb také patřil k zvláštním humoristům, jejichž veselost je někdy tak podivně dvojsmyslná, že si všichni podřízení dají pozor, aby uposlechli.

Na pokyn Achabův plul nyní Starbuck šikmo napříč přes dráhu Stubbova člunu. Když byly oba čluny na minutku velmi blízko u sebe, Stubb zavolal na důstojníka.

„Pane Starbucku! Ahoj, člun na levoboku! Na slovíčko, pane, buďte tak laskav!“

„Haló!“ odpověděl Starbuck, neobrátiv se za řeči ani o vlas. Stále horlivě pobádal posádku, ale šeptem. Obličej měl jako z kamene.

„Co říkáte těm žlutým, pane?“

„Byli nějak propašováni na palubu, nežli loď vyplula. (Jen řádně, řádně, chlapci!)“ zašeptal své posádce a potom zase hlasitě promluvil: „To je smutná věc, pane Stubbe! (Mrskněte sebou, prožeňte ho, braši!) Ale na tom nesejde, pane Stubbe, všecko v nejlepším pořádku! Hleďte, ať vaše posádka ze všech sil vesluje, ať se stane cokoli. (Jen do toho, chlapci, jen do toho!) Před námi jsou vorvaní čumáky, pane Stubbe, a to je náš cíl. (Veslujte, chlapci!) O vorvaně nám jde, o vorvaně! To je aspoň povinnost, povinnost a přitom taky výdělek.“

„Ano, ano, také jsem si to myslil,“ uvažoval pro sebe Stubb, když se čluny od sebe vzdálily, „jak jsem se na ně podíval, hned jsem si to pomyslil. Tady to máme, proč chodil tak často do skladiště na zádi, jak ho steward dávno podezíral. Schoval si je tam dole. A za tím vším je bílá velryba. Nu, ať si je. Co se dá dělat! Dobře! Jen do toho, chlapci! Dnes to není bílá velryba. Jen do toho!“

Objevení těch cizokrajných osob v okamžiku tak kritickém, jako je spouštění člunů z lodi, vzbudilo právem jakýsi pověrčivý úlek u některých členů lodní posádky, ale poněvadž se mezi nimi už dříve rozneslo, co měl Archy za to, že objevil, byli na to už trochu připraveni, i když tehdy Archymu nevěřili. Otupilo to však ostří jejich údivu, a když za těchto okolností také Stubb klidně vysvětlil, proč se tu objevili, námořníci byli zatím zbaveni pověrčivých dohadů, ačkoli se mohly i nadále jen rojit všemožné fantastické domněnky, co vlastně chmurný Achab od začátku v té věci dělal. I já jsem si v duchu připomněl, jak jsem viděl tajemné stíny plížit se na palubu Pequody za mlhavého úsvitu v Nantucketu, a také záhadné narážky podivného Eliáše.

Zatím se Achab dostal z doslechu důstojníků, a octnuv se nejdále na straně návětrné, držel se stále v čele ostatních člunů, což bylo nejlepším svědectvím, jak zdatné veslaře má jeho člun. Ti tygrově žlutí tvorové byli jako z oceli a kostic; zvedali se a dopadali jako šest perlíků a pravidelné prudké záběry rovnoměrně hnaly člun po vodě, jako parní kotel žene parník na řece Mississippi. Fedallah, který vesloval na sedadle harpunářském, shodil už černou kazajku a stavěl na odiv nahou hruď i celou horní část těla, jež se ostře rýsovalo nad obrubní plaňkou člunu na měnlivých proláklinách vodního obzoru, zatímco na druhém konci člunu stál Achab, zvednuv jednu paži po šermířsku vzhůru nazad, jako by chtěl vyvážit každé zakolísání. Bylo vidět, že Achab vládne kormidlovou pákou tak spolehlivě jako v tisíci případech před tím, než mu bílá velryba urvala nohu. Napřažená paže najednou učinila zvláštní pohyb a pak zůstala trčet, zatímco se pět vesel současně zvedlo do výše. Člun s posádkou spočíval nehnutě na moři. Tři čluny v rozvinuté linii vzadu se také zastavily. Velryby zůstávaly porůznu celé ponořeny do modré vody a ničím tedy neprozrazovaly, že se pohybují, ale Achab to přece zpozoroval, když byl tak blízko nich.

„Každý muž se dívej podle svých vesel!“ zvolal Starbuck. „Ty, Kvíkvegu, vstaň!“

Divoch vyskočil svižně na trojhranný výstupek na přídi, stál vzpřímen a dychtivýma očima se upřeně díval na místo, kde naposled spatřili velrybu. Podobně na druhém konci člunu, kde také byla trojhranná plošina v jedné rovině s okrajem člunu, Starbuck zatím obratně a klidně udržoval rovnováhu při každém prudkém zakolísání plavidla a mlčky přehlížel obrovskou modrou plochu moře.

Flaskův člun vyčkával v nevelké vzdálenosti rovněž tiše, jako bez dechu, a jeho velitel stál nebojácně nahoře na kůlu, který je zapuštěn do kýlu a vystupuje tak na dvě stopy nad plošinu na zádi. Užívá se ho k zachycení smyček provazce vrženého na velrybu. Plošinka nahoře není větší než mužská dlaň a Flask na takové základně vypadal, jako by stál na stožáru nějaké lodi, která je již celá pod vodou. Ale Flask byl malý a krátký, a přitom pln velké a vysoké ctižádosti, takže místo, na kterém stál, ho nijak neuspokojovalo.

„Nevidím ani tři vlny odtud; postavte mi sem veslo, vylezu na ně.“ Po těchto slovech Dagů, chytaje se oběma rukama okraje člunu, aby udržel rovnováhu, rychle se přesmykl na záď, tam se vzpřímil a dobrovolně nabídl svá široká ramena za podstavec.

„Dobré jako každý jiný stožár, pane! Chcete si vylézt?“

„To udělám a mockrát ti děkuji, jsi skvělý chlapík. Jen bych si přál, abys byl o padesát stop vyšší.“

Obrovský černoch opřel nohy pevně o dvě protilehlé plaňky člunu, potom se nahrbil, Flaskově noze nastavil dlaň a Flaskovu ruku si položil na černou kudrnatou hlavu, a vybídnuv ho, aby vyskočil, vymrštil si malého muže obratným švihem pěkně vysoko na ramena. Tam tedy Flask stál a Dagů mu udělal ze zvednuté paže zábradlí, o něž se mohl opřít, aby stál pevně.

Pro nováčka je vždy zvláštní pohled na to, s jakou podivuhodnou, navyklou a bezděčnou obratností udržuje velrybář vzpřímený postoj ve člunu, i když jím sebevíc zmítají zrádné a proti sobě bijící vlny. Ještě podivnější je, vidíme-li, jak za takových okolností vzdoruje na kůlu závrati. Ale když si malý Flask stoupl na obrovského Dagů, byla to podívaná ještě zvláštnější. Nádherný černoch zachovával klidnou, lhostejnou, nedbalou a samozřejmou majestátnost barbarů, kolébaje svým pěkným tělem harmonicky s každým pohybem moře. Plavovlasý Flask vypadal na jeho širokých zádech jako sněhová vločka. Nosič vypadal ušlechtileji než jezdec. Věčně čilý, pohyblivý a hřmotný Flask dupal občas netrpělivostí, ale na černochova široká ramena to nijak nepůsobilo. Tak jsem viděl Vášeň a Samolibost dupat na živoucí šlechetnou Zemi, ale Země proto nezměnila své přílivy a odlivy ani svá roční období.

Zatím Stubb, třetí důstojník neprojevoval takovou nedočkavou touhu vidět do dálky. Velryby se mohly ponořit podle svého obyčeje, a ne se potopit jen ze strachu. V takovém případě byl Stubb odhodlán zpříjemnit si přestávku jako obvykle svou dýmkou. Vytáhl ji zpod stuhy na klobouku, kde ji měl vždy šikmo zastrčenou jako péro. Nacpal ji a přitlačil tabák špičkou palce; sotva však rozškrtl sirku o drsný skelný papír své ruky, Taštego, jeho harpunář, jehož oči byly jako dvě stálice upřeny na návětrnou stranu, náhle ze svého vztyčeného postoje bleskem sletěl na sedadlo a zvolal vzrušeně: „Na místa, všichni na místa – a veslujte jako diví – tamhle jsou!“

Obyvatel pevniny by v tomto okamžiku neviděl velrybu, ba ani stopu po sledi; nebylo vidět nic než kousek zčeřené, zelenavě bílé vody, nad níž se vznášely slabé obláčky páry, vanoucí jako dech k závětrné straně, jen jako mlhavá prška z bílých, tříštících se vln. Vzduch kolem se náhle chvěl a pálil jako vzduch nad silně rozpálenými železnými pláty. Pod tímto atmosférickým vlněním a vířením a zčásti pod tenkou vrstvou vody plovaly velryby. Obláčky páry, kterou vyrážely, předcházely všechny ostatní náznaky a ohlašovaly je jako kurýři, jako rychlé přední hlídky.

Všechny čtyři čluny teď čile mířily k tomuto jedinému místu zčeřené vody a vzduchu. Ale bylo těžko je dohonit. Prchalo dál a dále, spousta mísících se bublin, unášených proudem horské bystřiny.

„Veslujte, hoši, veslujte, moji dobří chlapci,“ zavolal na své muže Starbuck šepotem velmi tlumeným, ale velmi naléhavým, zatímco ostře upřený pohled jeho očí mířil přímo dopředu, bezmála jako dvě viditelné jehly ve dvou přesných kormidelních kompasech. Neřekl toho ovšem své posádce mnoho, a posádka mu také nic neříkala. Mlčení ve člunu občas překvapivě přerušoval jen jeho zvláštní šepot, hned drsný, rozkazovačný, hned naléhavě povzbuzující.

Jak jinak si počínal křiklavý malý Flask! „Křičte a povídejte něco, miláčkové! Hulákejte a veslujte, moji junáci! Vysaďte mě, vysaďte mě na jejich černé hřbety, hoši; jen tohle mi udělejte, a já vám dám upsat svou plantáž v Martha’s Vineyardu, hoši, i s manželkou a dětmi! Vysaďte mě – vysaďte mě! Ach bože, bože! Já se zblázním, dočista zblázním! Vidíte! Vidíte tu bílou vodu!“ Při těch výkřicích strhl klobouk z hlavy, hodil jej na palubu a dupal po něm, potom jej zvedl a odhodil jej daleko na moře a konečně začal na zádi člunu vyskakovat a kopat jako splašené prérijní hříbě.

„Jen se podívejte na toho chlapíka,“ filozofoval zvolna Stubb, který plul v malé vzdálenosti za ním, mechanicky dosud svíraje v zubech nezapálenou dýmku. „Má záchvaty, ten Flask, na mou duši, má. Záchvaty? Ano, záchvaty, to je to pravé slovo – ať jim také dá záchvaty. Vesele, vesele, srdíčka moje! K večeři bude pudink, však víte. Jen vesele, to je naše heslo. Opřete se o vesla, děťátka – pořádně, nemluvňátka, jen táhněte, všichni! Co, u ďábla, tak spěcháte? Mírně, mírně a vytrvale, mužové. Jen zabírat, vytrvale zabírat, nic víc. Ohýbejte hřbet a nůž překousněte v půli – nic jiného. Jen klid – proč byste se dřeli, povídám, nezničíte si přece játra a plíce!“

Ale co říkal nevyzpytatelný Achab své tygrově žluté posádce – bude líp tady neuvádět, vždyť žijete pod požehnaným sluncem evangelické země. Jen nevěřící žraloci ve výbojných mořích mohou popřát sluchu takovým slovům, jaká chrlí Achab; tváří se jako tornádo, v očích má krvavou vraždu a rty zpěněné, když se řítí za svou kořistí.

Všechny čluny se zatím hnaly kupředu. Flask stále dělal příznačné poznámky o „té velrybě“, jak nazýval smyšlenou obludu, o níž tvrdil, že ocasem ustavičně naráží na příď jeho člunu – tyto zmínky byly někdy tak živé a podobné pravdě, že přiměly sem tam některého muže, aby se bázlivě ohlédl přes rameno. To však bylo proti pravidlům. Veslaři musí nevidět a spolknout pravítko. Říkává se, že v těchto kritických okamžicích nesmějí mít jiné smyslové orgány než uši a jiné údy než paže.

Celá ta podívaná vnukala prudký úžas a bázeň. Mohutné vlnobití mocného moře; vzmáhající se dunivý hukot vln, když se valí podél osmi lodních boků jako obrovské koule v nekonečné kuželně; vteřina úzkosti, kdykoli se člun na okamžik octne na hřbetě vlny ostré jako nůž, která jej div nerozřízne ve dví; náhlé hluboké ponoření do vodních dolin a roklin; ostré pobídky a štvaní, aby se dospělo na vrchol protějšího kopce; sklouznutí střemhlav jako na saních po druhém úbočí – to všechno a ještě výkřiky důstojníků a harpunářů, vzdechy chvějících se veslařů, nádherný pohled na Pequodu, svítící mořskou slonovinou, kterak se s napjatými plachtami žene za svými čluny jako poplašená kvočna za pištícími kuřaty – všechno bylo vzrušující. Ani když rekrut odchází z ženiny náruče do horečného ohně první bitvy, ani duch mrtvého, potká-li poprvé neznámý přízrak na onom světě – žádný z nich nemůže mít podivnější a silnější dojmy nežli muž, který se poprvé octne v tomto zpěněném začarovaném kruhu pronásledovaného vorvaně.

Bylo nyní čím dál zřetelněji vidět tančící bílou vodu, zčeřenou stíhanými velrybami, neboť obloha se zatáhla tmavými mraky a ty vrhaly temné stíny na moře. Výtrysky páry již nesplývaly, nýbrž rozbíhaly se napravo a nalevo. Velryby se patrně od sebe vzdalovaly. Čluny se rozdělily: Starbuck pronásledoval tři velryby, prchající divoce na stranu závětrnou. Napjali jsme teď plachtu a za větru stále se vzmáhajícího jsme letěli vpřed, člun se řítil vodou tak šíleně, že vesla na straně závětrné mohla jen stěží zabírat tak rychle, aby nebyla vyvrácena z vidlice.

Brzy jsme proplouvali dusivou clonou mlhy. Nebylo vidět ani loď, ani žádný člun.

„Jen do toho, muži,“ zašeptal Starbuck a ještě dál utahoval provaz u spodního cípu plachty, „ještě je čas zabít velrybu, než přijde bouře. Tamhle je zas bílá voda! –Jen za ní! Honem!“

Brzy potom zazněly rychle za sebou dva výkřiky vpravo a vlevo od nás; to druhé čluny propluly mimo. Ale sotva jsme je zaslechli, už Starbuck bleskurychle zašeptal: „Vstaň!“ a Kvíkveg s harpunou v ruce vyskočil.

Třeba žádný z veslařů nevěděl, že nebezpečí na život a na smrt je tak blízko před nimi, přece poznali, že vrcholná chvíle nastala. Pověděl jim to pohled na soustředěnou tvář důstojníka na zádi člunu, slyšeli také mohutný pleskavý hřmot, jako kdyby se převalovalo padesát slonů v koupadle. Člun se stále řítil mlhou a vlny se svíjely a syčely kolem nás jako vzpřímené hřbety rozzuřených hadů.

„Tady je jeho hrb. Tam, tam, dej mu to!“ šeptal Starbuck.

Krátký sykavý zvuk vyrazil z člunu; byla to Kvíkvegova vržená harpuna. Potom jako by se veškerý pohyb soustředil v neviditelný poryv zezadu a současně jako když člun vpředu narazí na trám. Plachta spadla a roztrhla se, sloup horké páry vyrazil nedaleko nás a pod námi se cosi převalovalo a dunělo jako zemětřesení. Napolo zadušená posádka byla vržena střemhlav do bílé pěny, zahoustlé poryvem větru. Bouře, velryba a harpuna – vše splynulo dohromady. A velryba, harpunou jen škrábnutá, utekla.

Člun byl sice plný vody, ale téměř nepoškozený. Plovouce kolem něho, sebrali jsme na hladině vesla, naházeli je přes okraj člunu a vlezli jsme na svá místa. Seděli jsme po kolena ve vodě, jež pokrývala všechna žebra a prkna, takže plavidlo při pohledu dolů nám připadalo jako korálový člun, vyrostlý k nám až ze dna oceánu.

Vítr vzrostl ve vichřici, vlny bily o sebe hřbety, bouře hučela, skučela a praskala kolem nás jako bílý požár na prérii, v němž jsme hořeli, nestravováni, nesmrtelní v tomto jícnu smrti. Marně jsme volali na druhé čluny – v této bouři to bylo jako křičet do komína rozžhavené pece na planoucí uhlí. Zatím plující obláčky páry, mraky a mlha ztemněly nočním stínem a po lodi nebylo ani stopy. Vzdouvající se moře vůbec nedovolovalo vyčerpat vodu z člunu. Veslovat se nedalo, vesla teď sloužila jen za záchranné pásy. Starbuck rozřízl uzávěr nepropustného soudečku se zápalkami a po mnoha marných pokusech se mu podařilo zažehnout světlo v lucerně; potom ji upevnil na dlouhou tyč a podal Kvíkvegovi jako praporečníku této poslední zoufalé naděje. Kvíkveg seděl, drže zpříma tuto bláhovou svíci v samém středu všemocné pustoty. Seděl tu tedy jako symbol člověka bez víry, který beznadějně podpírá svou naději uprostřed zoufalství.

Promočení skrz naskrz, třesouce se zimou a pozbyvše naděje, že uvidíme loď nebo člun, pozdvihli jsme oči, když se začalo rozednívat. Mlha stále ještě pokrývala moře; prázdná svítilna ležela rozbita na dně člunu. Náhle Kvíkveg vyskočil a nastavil dlaň k uchu. Všichni jsme slyšeli slabé praskání – jako slabý praskot lan a prken, dosud přehlušovaný bouří. Zvuk se víc a více přibližoval; hustou mlhu nejasně rozrážel obrovský, nezřetelný tvar. Zděšeně jsme všichni vyskákali do moře, když se nám konečně zjevila loď, valící se rovnou na nás, ve vzdálenosti o nic větší, než byla její délka.

Plovouce ve vlnách, spatřili jsme, jak se opuštěný člun na okamžik zmítá a potápí pod přídí lodi jako tříska pod vodopádem; potom přes člun přejel mohutný lodní trup a už ho nebylo vidět, až se zas vynořil za lodí a převaloval se. Opět jsme k němu plovali, byli jsme k němu vrženi vlnami a konečně nás šťastně vytáhli do bezpečí na palubu. Ostatní čluny se odpoutaly od ryb, ještě než nastala bouře, a vrátily se včas na loď. Na lodi pozbyli naděje, že nás ještě spatří, ale přece jen křižovali, zkoušejíce, neobjeví-li se náhodou nějaká známka potvrzující naši zkázu – veslo nebo násada kopí.