LXXXVII.VELKOLEPÁ FLOTILA

Dlouhý a úzký poloostrov Malajský, táhnoucí se na jihovýchod od území Barmy, tvoří nejjižnější výběžek celé Asie. Od tohoto polo­ostrova se táhnou v souvislé řadě velké ostrovy Sumatra, Jáva, Bali a Timor a s mnohými jinými tvoří obrovské molo nebo hráz, která spojuje podélně Asii s Austrálií a odděluje dlouhý nerušený Indický oceán od hustě rozsetých souostroví na východě. Tato hráz je proražena mnoha průchody pro pohodlí lodí a velryb, nejvýznačnější z nich jsou průlivy Sundský a Malacký. Průlivem Sundským vplouvají do Čínského moře hlavně lodi mířící od západu do Číny.

Tento úzký průliv Sundský dělí Sumatru od Jávy; a protože je uprostřed oné obrovské ostrovní hráze a opírá se o smělé zelené předhoří, kterému námořníci říkají Hlava Jávy, podobá se nemálo ústřední bráně do nějaké obrovské říše obehnané zdí. A uvážíme-li nevyčerpatelné bohatství koření, hedvábí, drahokamů, zlata, slonové kosti, jimiž oplývají tisíceré ostrovy tohoto východního moře, vidíme v tom význačné opatření přírody, že takové poklady se aspoň snaží vzbudit zdání – i když bezvýsledně – že už sám útvar země je chrání před nesmírnou hrabivostí západního světa. Pobřeží Sundského průlivu nemají oněch velitelských pevností, které střeží vchod do moře Středozemního, Baltického nebo do moře Marmarského. Na rozdíl od Dánů nepožadují tito Orientálci, aby jim stažením vrcholové plachty vzdávaly povinnou poctu nekonečné průvody lodí, plujících po větru, které projíždějí po celá staletí dnem i nocí mezi ostrovy Sumatrou a Jávou, naloženy nejdrahocennějšími náklady Východu. Ale zříkají-li se ochotně takové obřadnosti, nikterak se nevzdávají práva na uznání mnohem solidnější.

Od nepamětných dob se na lodi plující úžinami vrhávaly pirátské lodice Malajců, číhající mezi skrytými mělkými zátokami a ostrůvky u Sumatry, a špicemi kopí se vášnivě domáhaly pocty. V poslední době krvavé výpravy evropských křižníků sice odvahu těchto korzárů poněkud potlačily, ale přesto i za našich dnů občas slyšíme zprávy o anglických a amerických lodích, které byly v tamních vodách nemilosrdně přepadeny a vydrancovány.

Hnána svěžím a příznivým větrem, blížila se nyní Pequod k oněm úžinám. Achab měl v úmyslu proplout tudy do moře Jávského a potom směrem na sever, neboť věděl, že tyto vody tu a tam vyhledávají vorvani. Chtěl plout kolem ostrovů Filipínských a proniknout až ke vzdálenému pobřeží japonskému v době, kdy tam začíná hlavní velrybářská sezona. Takto navštíví Pequod na okružní plavbě skoro všechna známá loviště vorvaňů na světě, nežli se pustí do Tichého oceánu; nebude-li mít Achab nikde jinde úspěch, spoléhal najisto, že právě tam se utká s Moby Dickem, neboť bylo známo, že v tomto moři pobývá nejčastěji, a v sezoně, kdy bylo možno s velkou pravděpodobností počítat, že tam připluje.

Ale co teď? Nepřistane Achab někde při tomto pátrání v různých pásmech? Což jeho posádka pije vzduch? Jistě se někde zastaví, aby nabral vodu. Ale ne. Slunce, obíhající ve svém ohnivém kole jako při závodech v cirku, nepotřebuje po dlouhou dobu nic než to, co má v sobě. Stejně Achab. Všimněte si toho také u velrybářské lodi. Skladiště jiných lodí jsou naložena cizím zbožím, které se má přepravit do dalekých přístavů, kdežto velrybářská loď, toulající se po světě, nemá jiného nákladu než sebe a posádku, její zbraně a její potřeby. V rozsáhlém lodním prostoru má uloženo celé jezero zásob. Je zatížena věcmi potřebnými, a ne nepoužitelnými kusy olova a železnou zátěží. Veze si zásobu vody na léta. Čistou, osvědčenou pramenitou vodu z Nantucketu, které dávají Nantuckeťané v Tichém oceáně po třech letech plavby přednost před tekutinou chutnající po mořské soli, nabranou do nádob teprve včera z peruánských nebo indických pramenů. Zatímco jiné lodi pluly snad z New Yorku do Číny a zpět a zastavily se v mnoha přístavech, velrybářská loď nemusela po celou tu dobu spatřit ani kousíček půdy a její posádky nevidí nikoho jiného než námořníky, jako jsou oni sami. Kdybyste jim přinesli zprávu, že nastala nová potopa, odpověděli by jen: „Nu dobrá, hoši, tady je archa!“

Poněvadž mnoho vorvaňů bývalo chyceno u západního pobřeží Jávy, blízko Sundského průlivu, a poněvadž většinu okolního moře velrybáři všeobecně považují za znamenité místo pro lov, důstojníci ustavičně upozorňovali a vybízeli hlídky na Pequodě, čím víc se přibližovala k Hlavě Jávy, aby bedlivě dávaly pozor. Na pravoboku se už nejasně rýsovaly zelené, palmami porostlé útesy země a naše chřípě s rozkoší vdechovaly vůni čerstvé skořice; přece však hlídky nehlásily ani jediný vodotrysk. Loď se už téměř vzdala naděje na nějaký úlovek v těchto končinách; když už skoro vplouvala do úžiny, náhle se ozvalo obvyklé radostné volání shora a zanedlouho se nám naskytla podívaná vzácně velkolepá.

Zde však nutno předeslat, že v poslední době velrybáři loví vorvaně s neúnavnou čilostí po všech čtyřech oceánech, a proto vorvani už neplují jako kdysi zpravidla v malých samostatných skupinách; potkáváme je teď často v neobyčejně velkých stádech, v nichž někdy je tak ohromné množství kusů, že se téměř zdá, jako by si byly jejich četné kmeny slavnostně přísahaly spojenectví a podepsaly smlouvu o vzájemné pomoci a ochraně. Seskupením vorvaňů v tak obrovské karavany lze vysvětlit okolnost, že dnes můžete plout i v nejlepších lovištích často celé týdny a měsíce, aniž spatříte jediný vodotrysk, a potom se vám náhle objeví množství, o němž se někdy zdá, že čítá celé tisíce.

Po obou stranách přídě ve vzdálenosti asi dvou nebo tří mil tryskal a třpytil se v poledním vzduchu nepřetržitý řetěz velrybích vodometů, tvořící obrovský půlkruh, který objímal polovinu hladiny na obzoru. Dvojitý vodomet grónské velryby však tryská rovně vzhůru, na vrcholku se dělí a rozpadá ve dvě splývavé větve jako na vrbě, kdežto jediný, dopředu skloněný vodomet vorvaně vytváří hustý, zkadeřený keř bílé mlhy, neustále stoupající a padající ke straně závětrné.

Kdykoli se Pequod vyhoupla na některý vysoký mořský kopec a z paluby bylo vidět toto množství mlhavých vodometů, vyrážejících do vzduchu v jednotlivých kadeřavých křivkách, pak to v oslepujícím ovzduší modravého oparu vypadalo jako tisíc přívětivých komínů lidnaté metropole, když se náhle zjeví za lahodného podzimního dopoledne jezdci na výšině.

Jako pochodující armády zrychlují svůj pochod, když se přiblíží k zlověstnému průsmyku v horách, snažíce se, aby měly nebezpečný průchod co nejrychleji za sebou a znovu se rozvinuly na rovině v poměrném bezpečí, tak se zdálo, že i tato obrovská velrybí flotila spěchá úžinami, stahujíc postupně křídla svého půlkruhu a plujíc v jednom celistvém, ale stále srpovitém útvaru.

Pequod napjala všechny plachty a hnala se za nimi. Harpunáři už měli v rukou zbraně a hlasitě pokřikovali z přídí člunů ještě zavěšených. Vydrží-li vítr, skoro už nepochybovali, že se obrovské množství, hnané Sundským průlivem, rozvine ve východních mořích a dočká se toho, že několik velryb chytíme. A kdo mohl říci, nepluje-li na čas v této velké karavaně i sám Moby Dick jako uctívaný bílý slon při korunovačním průvodu v Siamu? Tak jsme se plnými plachtami řítili, ženouce leviatany před sebou; vtom se znenadání ozval Taštegův hlas, který naléhavě upozorňoval na něco za námi.

Spatřili jsme vzadu jiný srp, podobný srpu velryb před námi. Vypadal, jako by jej tvořily oddělené bílé páry, které se zvedaly a klesaly asi jako vodomety velryb, ale nebyl to vznik a zánik dokonalý, nýbrž vznášely se ustavičně a vůbec nezmizely docela. Achab si na ně zaměřil dalekohled, rychle se obrátil na svém stanovišti a zvolal: „Nahoru, připravte kladky a okovy k namočení plachet. – Jsou za námi Malajci!“

Jako kdyby byli příliš dlouho číhali za výběžky země, až se Pequod dostane hlouběji do úžin, nyní nás tito asijští darebáci zuřivě pronásledovali, aby dohonili zdržení zaviněné přílišnou opatrností. Ale ježto rychlá Pequod se silným větrem v zádech byla sama na zuřivé honbě, bylo vlastně velmi laskavé od těchto hnědých lidumilů, že jí pomáhali hnát se rychleji za vyvolenou kořistí – sloužíce jí jaksi za jezdecké bičíky a ostruhy. Něco takového muselo napadnout Achaba, když s dalekohledem pod paží přecházel po palubě: když kráčel vpřed, pozoroval obludy, které pronásledoval, a cestou zpět se díval na krvežíznivé lupiče, kteří pronásledovali jeho. A podíval-li se na zelené stěny vodního průsmyku, kterým loď potom plula, a pomyslil si, že za touto bránou leží cesta k jeho pomstě, a viděl-li zas, jak právě v této bráně on teď pronásleduje i je sám pronásledován na život a na smrt, a nejen to, ale že smečka nelítostných, zuřivých pirátů a nelidských, neznabožských ďáblů ho v této štvanici pekelně pohání svým proklínáním – když mu všechny tyto myšlenky proběhly hlavou, Achabovo čelo zůstalo zasmušilé a zbrázděné jako chmurné pobřeží po bouřlivém přílivu, který je sice ohlodává, ale nedovede urvat pevný předmět z místa.

Ale takové myšlenky zneklidňovaly jen velmi málo lidí z bezstarostné posádky. Pequod nechávala piráty za sebou ve vzdálenosti stále větší a větší, a když konečně proletěla mimo svěže zelený výběžek Cockatoo na straně k Sumatře a vyplula posléze do širých vod, tehdy se zdálo, jako by harpunáři víc litovali, že rychlé velryby předhonily loď, než se radovali, že loď tak vítězně unikla Malajcům. Loď však plula stále ve velrybí stopě a ryby konečně polevovaly v rychlosti. Vítr ustával, proto byl dán rozkaz spustit čluny. Ale sotva stádo vorvaňů jakýmsi podivuhodným instinktem poznalo, že je pronásledují tři čluny – třeba ještě byly asi míli za nimi – hned se opět shluklo, vorvani vytvořili husté šiky a prapory, takže jejich vodomety vypadaly jako blýskavé řady nasazených bodáků, a pluli dvojnásob rychle.

Vysvlečeni do košile a spodků, skočili jsme k veslům; po několikahodinovém veslování jsme byli už téměř rozhodnuti vzdát se závodu, ale pojednou všeobecný neklid mezi velrybami živě nasvědčoval tomu, že je konečně ovládl onen podivně zmatený stav tupé nerozhodnosti; když velrybáři tento stav u velryby postřehnou, říkají, že je poděšena. Sevřené vojenské útvary, v kterých vorvani až dosud rychle a pravidelně plovali, rozptýlily se teď v divoké stádo; zdálo se, že velryby zešílely hrůzou jako sloni krále Pora v indické bitvě s Alexandrem. Prchajíce všemi směry v širokých, nepravidelných kruzích a plovouce bez cíle sem a tam, jasně prozrazovaly krátkými, hustými vodomety, že je zachvátila panika. Ještě podivněji to potvrzovali vorvani, kteří se zcela ochromeni nechali bezmocně unášet vlnami jako odstrojené lodi, do nichž natekla voda. Kdyby tito leviatani byli pouhým stádem hloupých ovcí, které na pastvě pronásledují tři zuřiví vlci, sotva by mohli dávat najevo takový úžasný strach. Avšak občasná bojácnost je příznačná téměř pro všechny stádní tvory. Na Západě buvoli se lví hřívou prchají před jediným jezdcem, ačkoli jsou shromážděni v desetitisících. Dokladem toho jsou také všichni lidští tvorové: když jsou v přízemí divadla namačkáni jako ovce v ovčíně, řítí se při nejmenším požárním poplachu jako bezhlaví k východům a přitom se mačkají, šlapou po sobě, zatarasují východy a bezohledně udupávají jeden druhého k smrti. Proto bude nejlépe, když se přestaneme divit, že velryby před námi jsou podivně vylekány, poněvadž na celém světě neexistuje u pozemských šelem žádné šílenství, které by nebylo nekonečně překonáváno šílenstvím lidí.

Ačkoli se mnohé velryby, jak už víme, pohybovaly velkou rychlostí, přece nutno poznamenat, že stádo jako celek ani nepostupovalo, ani neustupovalo, nýbrž zůstávalo společně na jednom místě. Čluny se ihned od sebe odloučily, jak bývá v takových případech zvykem, a každý zamířil k jedné osamělé velrybě na okraji stáda. Asi za tři minuty vrhl Kvíkveg harpunu. Zasažená velryba nám chrstla do obličeje oslepující spršku a potom, ubíhajíc s námi jako blesk, zamířila rovnou do středu stáda. Ačkoli takový její pohyb za těchto okolností zaráží, přece jen není ničím neobvyklým; téměř vždy se s ním více méně počítá, ale bývá to okolnost při velrybaření nejnebezpečnější. Ve chvíli, kdy vás hbitá obluda táhne hlouběji do šíleného stáda, dáváte sbohem vší opatrnosti a jen se zděšeně chvějete.

Když se velryba slepě hnala kupředu, jako by se chtěla pouhou rychlostí zbavit železné pijavky k ní připoutané, a když jsme takto vyrývali bílou brázdu v moři, ohrožováni na všech stranách poblázněnými tvory, kteří se kolem nás řítili sem a tam, náš posedlý člun se podobal lodi tísněné za bouře ledovcem, která se snaží proplout spletí kanálů a úžin, přičemž jí každou chvíli hrozí nebezpečí, že bude sevřena a rozdrcena.

Ale Kvíkveg, nezastrašen ani v nejmenším, řídil náš člun statečně. Hned uhýbal obludě plující nám přímo přes cestu, hned zas udržoval člun v bezpečné vzdálenosti od jiné, která vztyčovala obrovské ocasní ploutve nad hlavu. Starbuck zatím po celou tu dobu stál na přídi s kopím v ruce a odháněl nám z cesty každou velrybu, kterou mohl zasáhnout krátkými vrhy, poněvadž na dlouhé nebylo času. Ani veslaři zcela nezaháleli, ačkoli se člun teď už celkem obešel bez jejich obvyklé práce. Věnovali se hlavně druhé její složce, pokřikování. „Z cesty, komodore!“ křičel jeden na velkého dromedára, který se náhle vynořil trupem nad hladinu a na okamžik nás uvedl v nebezpečí, že nás potopí. „Jen dolů s tím ocasem, ty tam!“ řval druhý na jinou velrybu, která se těsně u boku člunu klidně ovívala vějířem své vlastní končetiny.

Všechny velrybářské čluny s sebou mají zvláštní zařízení, vynalezené původně nantucketskými indiány, které se nazývá droga. Dvě silné čtyřhranné dřevěné desky stejné velikosti se pevně k sobě připojí tak, aby se jejich léta křížila v pravém úhlu. Do středu této zábrany se potom upevní provaz velmi dlouhý, jehož druhý konec, opatřený smyčkou, může být v okamžiku upevněn na harpunu. Této drogy se používá hlavně mezi poděšenými velrybami. V takové chvíli bývá totiž okolo vás více velryb, než jich můžete lovit zároveň. Ale vorvaně nepotkáte každého dne. Pokud máte příležitost, musíte jich proto zabít tolik, kolik dokážete. A nemůžete-li zabít všechny najednou, musíte je zranit a připoutat, abyste je zabili později, až budete mít čas. Proto se v takových situacích, jako byla naše, používá drogy. Náš člun měl tři. První a druhou jsme úspěšně vrhli a viděli jsme velryby, jak klopýtavě prchají, zadržovány ze strany obrovským odporem vlečené zábrany. Vorvani byli ochromeni jako zločinci, kteří mají na noze řetěz s koulí. Když jsme házeli třetí drogu, tu se nemotorná dřevěná překážka ve chvíli, kdy letěla z člunu do vody, zachytila pod jedním sedadlem; to bylo okamžitě vyrváno a uneseno, přičemž veslař z něho sklouzl na dno člunu. Na obou stranách vnikala do člunu voda rozbitými boky, ale vecpali jsme tam dvoje troje spodky a košile, a tak jsme prozatím zastavili vnikání vody.

Bylo by bývalo skoro nemožné vrhat harpuny s drogou, nebýt toho, že let naší velryby se zmírňoval, jak jsme pronikali do stáda, a čím víc jsme se takto vzdalovali od obvodu ruchu, tím víc ubývalo nebezpečného zmatku. A tak se konečně poskakující harpuna vypletla ze stáda, táhnoucí velryba se stranou ponořila a posledním trhnutím jejího slábnoucího vleku jsme proklouzli mezi dvěma velrybami do nejvnitřnějšího srdce stáda, jako kdybychom vnikli z horské bystřiny do smavého jezera v údolí. Bouři hlomozných vln mezi velrybami na okraji bylo tu sice slyšet, ale nepociťovali jsme ji. V tomto středním prostoru se na moři prostírala atlasová hladina zvaná zrcadlo, kterou vytváří zvláštní tekutina vrhaná velrybou v klidnější náladě. Ano, byli jsme teď v onom začarovaném tichu, které se prý skrývá uprostřed každé bouře. V rušné dálce jsme dosud viděli zmítající se vnější soustředné kruhy a spatřili jsme postupně houfce velryb o osmi nebo deseti kusech, jak rychle obíhají stále dokola jako koňská mnohospřeží v cirkusové aréně – tak těsně bok po boku, že by se titánský krasojezdec byl mohl snadno postavit rozkročmo na prostřední velryby a jezdit dokola na jejich hřbetech. Odpočívající velryby znovu přímo obklopily uzavřenou osu stáda zástupem tak hustým, že jsme zatím neměli naděje na vyváznutí. Museli jsme čekat, až vznikne průlom v živé stěně, která nás obkličovala. Ve středu jezera, kde jsme byli, nás občas navštěvovaly malé krotké samice a mláďata, ženy a děti toho sroceného nepřítele.

Započítáme-li občasné široké mezery mezi vnějšími obíhajícími kruhy i mezery mezi jednotlivými houfci v každém kruhu, zaujímala plocha, na níž bylo toto množství shromážděno, jistě dvě nebo tři čtvereční míle. Alespoň bylo z našeho nízkého člunu vidět vodomety tryskající, jak se zdálo, téměř ze samého okraje obzoru, ačkoli takový důkaz může být v podobném případě klamný. Zmiňuji se o tom, protože samice a mláďata jako by byly úmyslně uzavřeny ve vnitřním kruhu a jako by jim široká rozloha stáda až dosud bránila poznat pravou příčinu zastávky. Či snad byly tak mladé a nezkažené, po všech stránkách nevinné a nezkušené? Ať už z jakékoli příčiny, tyto menší velryby přicházely z obvodu jezera občas na návštěvu k našemu nehybnému člunu a projevovaly přitom tak podivuhodnou nebojácnost a důvěru nebo spíše půvabný zmatek, že to bylo opravdu kupodivu. Jako domácí psi nás přicházeli očichávat až k okraji našeho člunu, kterého se dotýkaly, takže se téměř zdálo, že byly náhle nějakým kouzlem ochočeny. Kvíkveg je popleskával po čelech, Starbuck je škrábal kopím po zádech. Bál se následků, proto se zatím neodvážil kopí vrhnout.

Ale hluboko pod tímto podivuhodným světem na hladině objevil se našim očím jiný a ještě podivnější svět, když jsme upřeně hleděli přes okraj člunu dolů. Neboť v těch vodních sklepeních se vznášela plující těla kojících velrybích matek i těch, které svým obrovským pasem prozrazovaly, že se zanedlouho matkami stanou. Jezero, jak jsem naznačil, bylo do značné hloubky neobyčejně průhledné. A jako se lidská nemluvňata při kojení dívají klidně a upřeně stranou od prsu, jako by žila současně dvojím různým životem, a zatímco už sají pozemskou potravu, duchovně se ještě sytí vzpomínkami nezemskými, právě tak na nás pohlížela velrybí mláďata; dívala se směrem k nám, ale ne na nás, jako bychom pro jejich novorozený zrak byli jen kusem golfské řasy. Matky, plující jim po boku, také nás klidně pozorovaly. Jedno z těchto děťátek, které podle jistých zvláštních známek bylo sotva den staré, mohlo měřit asi čtrnáct stop na dél a asi šest stop na šíř. Bylo trochu skotačivé, třebaže se jeho tělo dosud sotva zotavilo z nepříjemné polohy, kterou až donedávna zaujímalo v mateřských útrobách, kde nenarozená velryba leží ohnuta jako tatarský luk, hlavu u ocasu, zcela připravena ke konečnému skoku. Jemné boční ploutve a vějíře ocasní vypadaly dosud svraštěle a pomačkaně jako uši novorozeňat přišlých nedávno z cizích končin.

„Provazec, provazec!“ zvolal Kvíkveg, dívaje se přes okraj člunu. „Ona připoutaná, připoutaná! – Kdo ji připoutat? Kdo zasáhnout? Dvě velryba! Jedna velká, druhá malá!“

„Co tě posedlo, člověče?“ zvolal Starbuck.

„Dívej sem,“ řekl Kvíkveg, ukazuje dolů.

Jako když zasažená velryba vymotala z bubnu sta sáhů provazce a po hlubokém ponoření vyplouvá opět nahoru a uvolněné smyčky se vznášejí a spirálovitě stoupají k hladině, tak nyní Starbuck spatřil kotouče dlouhé pupeční šňůry paní Leviatanové, jíž bylo mládě asi dosud připoutáno k matce. Nezřídka se stává při rychlých změnách za lovu, že tato přírodní šňůra, na mateřském konci uvolněná, se zamotá do šňůry konopné a mládě je tak chyceno. – Některá nejzáhadnější tajemství moře se nám zjevila v tomto očarovaném jezeře. Viděli jsme milostné pletky mladého leviatana v hlubinách.¹

A tak třeba byli tito nevyzpytatelní tvorové obklopeni samými kruhy zděšení a hrůzy, oddávali se všem radostem volně a bez bázně jako v dobách míru. Ano, oddávali se poklidně lásce a rozkoši. I já si uchovávám uprostřed zmítaného Atlantiku své bytosti po všechny časy takové utěšené místečko nerušeného klidu; zatímco těžké planety nepomíjejících běd krouží kolem mne, koupávám se hluboko dole a uvnitř ve věčné pohodě a radosti.

Zatímco jsme stáli takto očarováni, v dálce občas ukazovala náhlá vzrušující podívaná, že ostatní čluny jsou dosud zaměstnány na obvodu stáda připoutáváním velryb na drogy. Nebo možná vnesly válku až do prvního okruhu, kde měly dost místa a kde se dalo i dobře ustupovat. Ale pohled na rozzuřené připoutané velryby, které se slepě řítily sem a tam napříč kruhy, ten nebyl ničím proti tomu, co se nakonec zjevilo našemu zraku. Jste-li připoutáni k velrybě neobvykle silné a čilé, bývá někdy zvykem, že se snažíte ochromit ji přetnutím nebo zmrzačením obrovské ocasní šlachy. Děje se to tak, že se po ní vrhá rýč s krátkou násadou, k němuž je přivázán provaz, aby se mohl rýč opět stáhnout zpátky. Jedna velryba, raněná (jak jsme se později dověděli) do této části těla, ale zřejmě ne dost úspěšně, utrhla se od člunu, táhnouc za sebou polovinu harpunového provazce, a poněvadž ji zranění nesmírně bolelo, vpadla mezi kroužící houfce jako v bitvě u Saratogy osamělý odvážný jezdec Arnold, který zanášel zkázu všude, kam vletěl jeho kůň.

Přestože rána této velryby byla velmi bolestivá a pohled na ni už dost hrozný, přece příčina té zvláštní hrůzy, kterou zřejmě šířila mezi ostatním stádem, nám zprvu byla pro vzdálenost nejasná. Konečně jsme se však dovtípili, že zvláštní nepochopitelnou náhodou se velryba zamotala do provazce harpuny, který vlekla, a prchala i s rýčem do ní zaseknutým. A zatímco se volný konec šňůry přivázané k této zbrani pevně zapletl do provazce harpuny, otočeného několikrát kolem ocasu, rýč sám se jí z masa uvolnil. Doháněna mukami k šílenství, velryba se nyní zmítala ve vodě, mocně bila pružným ocasem a pohazovala ostrým rýčem kolem sebe, zraňujíc a zabíjejíc své vlastní druhy.

Tato strašná událost jako by vyburcovala celé stádo z ochromující hrůzy. Nejdřív se začaly velryby, tvořící okraj našeho jezera, trochu tísnit a tlačit na sebe, jako by je zvedaly slabé vlny z dálky. Potom se začalo i jezero samo lehce vlnit a vzdouvat. Podmořské svatební síně a dětské pokoje zmizely. V okruhu stále se zužujícím začaly velryby v kolech blíže středu plovat v houstnoucích skupinách. Ano, dlouhý klid byl ten tam. Brzy bylo slyšet temný, přibližující se šumot a potom – jako když se začnou na jaře trhat obrovské spousty ledu na veletoku Hudsonu – celé stádo velryb se valilo dovnitř do středu, jako by se chtělo společně nakupit na jednu horu. Starbuck a Kvíkveg si okamžitě vyměnili místa. Starbuck přešel na záď.

„Vesla! Vesla!“ zašeptal naléhavě a chopil se kormidlové páky. „Chopte se vesel a seberte odvahu! Bože můj, chlapci, připravte se! Odraz ji, Kvíkvegu – tam tu velrybu! – bodni ji! – udeř ji! – Stoupni si – stoupni si a zůstaň stát! Mrskněte sebou – veslujte, hoši! Ne­ohlížejte se na jejich záda! – přes ně! – jen přes ně!“ –

Člun byl nyní téměř vklíněn mezi dva obrovské černé trupy, které mezi sebou nechávaly jen úzký dardanelský průliv. Se zoufalým úsilím jsme konečně prorazili na místo dočasně volné, ale i odtud jsme kvapem prchali a zároveň horlivě pátrali po dalším východu. Po mnoha podobných příhodách, kdy jsme unikli jen o vlásek, vklouzli jsme konečně do jednoho z dřívějších vnějších kruhů, který však nyní přetínaly jednotlivé velryby, jak všechny prudce mířily do středu. Tato šťastná záchrana byla vykoupena lacino – Kvíkveg ztratil klobouk; když Kvíkveg stál na přídi člunu a bodal prchající velryby, odnesl mu klobouk z hlavy větrný vír, vzniklý prudkým pohybem jednoho páru obrovských ocasních ploutví nablízku.

Lomozný a chaotický ústup se pomalu uspořádal v pohyb podle jakéhosi řádu; velryby se konečně shlukly v jeden pevný útvar a začaly znovu prchat kupředu stále rychleji. Další pronásledování bylo zbytečné. Čluny se však stále ještě držely v jejich stopách, aby ulovily velryby připoutané k drogám, pokud je budou moci dohonit, a také proto, aby se zmocnily velryby, kterou Flask zabil a označil. Označuje se tyčí s vlajkou; každý člun má dvě nebo tři takové tyče. Když je nablízku další kořist, tyč se zpříma zarazí do plovoucího těla mrtvé velryby, aby označovala, kde je velryba na moři, a také jako důkaz, komu již patří, kdyby se přiblížily čluny jiné lodi.

Výsledek této honby dokazoval poněkud pravdivost moudrého rybářského přísloví – čím více velryb, tím méně ryb. Ze všech velryb připoutaných na překážky jsme chytili jen jednu. Ostatním se sice podařilo na čas uniknout, byly však chyceny, jak později uvidíme, jinou lodí než Pequodou.