LXXXV.FONTÁNA

Ačkoli po šest tisíc let – a nikdo neví, kolik milionů věků předtím – velké velryby vyrážely vodotrysky všude nad mořem, kropíce i a zamlžujíce zahrady hlubin jakoby samými kropícími nebo zamlžovacími konvemi; ačkoli po mnohá století tisíce lovců bývalo u samé velrybí fontány a pozorovalo její kropení a vodomet – ačkoli se dálo to všechno, přece až do této požehnané minuty (jedna hodina a patnáct a čtvrt minuty odpoledne 16. prosince L. P. 1851) zůstává ještě problémem, jsou-li fontány opravdu fontánami vody nebo pouhé páry – to je zajisté hodno pozoru.

Podívejme se tedy na tuto věc a zároveň na jiné zajímavé okolnosti. Každý ví, že tvorové ploutevnatí dýchají většinou zvláštním důmyslným zařízením žáber vzduch, neustále míšený s živlem, v kterém plují. Proto by mohl sled nebo treska žít třeba sto let a ani jednou nevystrčit hlavu nad vodu. Ale velryba může žít jenom vdechováním čistého vzduchu přímo z ovzduší, poněvadž její zvláštní vnitřní struktura ji vybavila normálními plícemi jako lidské tvory. Proto musí pravidelně navštěvovat hořejší svět. Nemůže však ani sebeméně dýchat tlamou, protože vorvaní tlama v obvyklém postavení je aspoň osm stop pod hladinou. A co víc, dýchací trubice velryby nemá žádné spojení s její tlamou. Ne, dýchá jenom dýchacím otvorem, který má na vršku hlavy.

Řeknu-li, že u každého tvora je dýchání činnost naprosto nezbytná k udržení života, poněvadž čerpá ze vzduchu určitý prvek, který se tak dostává do styku s krví a obdařuje ji silou životodárnou, myslím, že se nemýlím, i když přitom snad užívám zbytečných vědeckých výrazů. Předpokládejme, že je tomu tak, a dojdeme k názoru, že kdyby všechna krev v člověku mohla být okysličena při jednom vdechnutí, mohl by pak člověk uzavřít chřípí a po delší dobu nevdechovat nový vzduch. To znamená, že by potom mohl žít a nedýchat. I když to vypadá nepřirozeně, přesně takové je to u velryby, která si s přestávkami žije soustavně tak, že za celou hodinu i déle (když je u dna) nevdechne ani jedinkrát a nepřijme ani jinak jedinou částečku vzduchu, neboť nemá žádné žábry. Jak je to možné? Mezi žebry a po obou stranách páteře je vybavena pozoruhodným spletitým krétským labyrintem jemňoučkých cév; když opustí hladinu, jsou tyto cévy plně roztaženy okysličenou krví. Tak v sobě nese hodinu i déle přebytečnou zásobu životnosti v mořské hloubce tisíc sáhů, stejně jako si velbloud, kráčející přes vyprahlou poušť, nese ve čtyřech zásobních žaludcích přebytečnou zásobu vody pro budoucí potřebu. Anatomická skutečnost tohoto labyrintu je nesporná, a že předpoklad na něm založený je rozumný a pravdivý, to mi připadá tím jistější, když přemýšlím o nevysvětlitelné jinak úpornosti, s jakou onen leviatan vyráží své vodotrysky. Míním tím tohle: kdykoli se vorvaň vynoří nad hladinu a není znepokojován, setrvá na ní po dobu přesně stejnou jako při každém jiném nerušeném vynoření. Řekněme, že tu pobude jedenáct minut a vyrazí sedmdesát fontán, to znamená, vydechne sedmdesátkrát. Když se vynoří znovu, bude opět přesně na minutu mít svých sedmdesát výdechů za touž dobu. Jestliže ho po několika výdeších poplašíte, takže se potopí, musí se znovu vynořit, aby doplnil svou pravidelnou dávku vzduchu, a teprve když vdechne sedmdesátkrát, může se konečně potopit a vydržet pod vodou po celou svou dobu. Všimněte si, že u různých jednotlivců jsou tyto dávky sice různé, ale u každého jednotlivce jsou stejné. Nuže, z jakého důvodu by se velryba tak úporně snažila dosáhnout svého počtu výdechů, když ne proto, aby si naplnila vzdušnou zásobárnu, než se ponoří nadobro? Je také zřejmé, že tato nutnost vynořovat se vydává velrybu všem osudným nebezpečím lovu. Obrovský leviatan by nemohl být chycen ani hákem, ani sítí, kdyby plul tisíc sáhů pod slunečním světlem. Vítězství ti tedy nepřináší ani tak tvá zručnost, ó lovče, jako spíš ta velká nezbytnost!

Člověk musí dýchat ustavičně – jeden dech stačí jen na dva nebo tři tepy. Proto ať už vykonává jakoukoli jinou práci, ať bdí či spí, musí dýchat, jinak zemře. Vorvaň však dýchá jen jednu sedminu svého času, čili jen v neděli.

Řekli jsme, že velryby dýchají pouze svým dýchacím otvorem. Kdybychom mohli po pravdě dodat, že jejich fontány jsou smíšeny s vodou, měli bychom, myslím, vysvětlení, proč se jejich čich zdá zastřený. Jediné ústrojí, které se u vorvaně vůbec podobá nosu, je právě onen chrlicí otvor, a když je tak ucpán dvěma živly, nemůžeme ovšem očekávat, že bude mít schopnost čichovou. Ale poněvadž je vodomet záhadou – neví se, zda je to voda či pára – nemůžeme dosud v této věci dojít k naprosté jistotě. Přece však je dokázáno, že vorvaň nemá zvláštní čichové orgány. Nač by jich potřeboval? V moři není růží ani fialek, ani kolínské vodičky.

Dále: jeho průdušnice ústí jen do trubice, kterou chrlí, a tato dlouhá trubice je – podobně jako velký kanál Erie – opatřena jakýmisi stavidly (která se otvírají a zavírají), aby uvnitř udržela vzduch nebo zahradila cestu vodě shora; proto velryba nemá žádný hlas, ledaže byste ji chtěli urazit tvrzením, že mluví nosem ve chvílích, kdy tak podivně chrčí. Ostatně má velryba co komu říci? Zřídkakdy jsem poznal hlubokého myslitele, který by měl tomuto světu co říci, leda snad když je donucen vykoktat něco, aby sehnal na živobytí. Ach, naštěstí svět tak rád poslouchá!

Chrlicí trubice vorvaně, určená hlavně pro přívod vzduchu, běží vodorovně mnoho stop, přímo pod horním povrchem hlavy a trochu k jedné straně; tato zvláštní trubice se neobyčejně podobá plynové rouře, která se vede v městě pod jednou stranou ulice. Vrací se však otázka, zda tato plynová roura je též rourou vodovodní, jinými slovy, zda vodotrysk vorvaně je jen pára z vydechovaného vzduchu, či zda vydechovaný vzduch je smíšen s vodou nabranou do tlamy a vyvrženou chrlicím otvorem. Je jisté, že tlama je nepřímo spojena s trubicí pro vydechování, ale nelze dokázat, že jsou spojeny proto, aby se mohla voda vypouštět dýchacím otvorem. Vorvaň by to asi nejvíc potřeboval, když při krmení nabere do tlamy také vodu. Potrava vorvaně je však hluboko pod hladinou, kde nemůže chrlit, i kdyby chtěl. Kromě toho, pozorujete-li ho bedlivě a podle hodinek, shledáte, že není-li rušen, bývá mezi dobami vodometů a pravidelnými dobami dýchání pevný rytmus.

Proč však někoho mořit všemi těmito úvahami o tom tématu? Mluv přímo! Viděls jeho vodomet. Řekni nám tedy, co to je! Což nerozeznáš vodu od vzduchu? Drahý pane, na tomto světě není vždy tak snadné rozhodnout takové prosté otázky. Poznal jsem, že věci pro vás nejprostší bývají nejzamotanější. A pokud jde o ten vodomet, můžete v něm stát, a ještě nebudete najisto vědět, co to vlastně je.

Jeho jádro je ukryto ve sněhobílé jiskřící mlze, která je zahaluje. Jak můžete s jistotou říci, zda z něho stříká voda, když přece, kdykoli se k velrybě natolik přiblížíte, abyste zřetelně viděli její vodomet, velryba se ustavičně pohybuje a voda stříká kolem dokola? Jestliže v takové chvíli opravdu myslíte, že jste postřehli ve vodometu kapičky vláhy, jak můžete vědět, že to není jen sražená pára? Nebo jak víte, že to nejsou právě povrchové kapky z dýchacího otvoru na temeni velrybí hlavy? Vždyť i když velryba klidně pluje za poledne v mírném moři a slunce jí vysuší vyzdvižený hrb jako velbloudí hrb na poušti, i tehdy mívá velryba kalužinku vody na hlavě, tak jako často za parného slunce spatříte ve skále dutinu naplněnou dešťovou vodou.

Není ostatně ani zvlášť rozumné, aby lovec byl příliš zvědav na pravou povahu velrybího chrliče. Nevyplatí se mu dívat se do něho a přibližovat k němu obličej. Nemůžete přijít se džbánkem k této fontáně, naplnit jej a odejít. Přijdete-li jen nepatrně do styku s vnějším popraškem vodometných par, což se stane často, začne vás kůže prudce pálit, poněvadž to, co se jí dotklo, je žíravé. Znám člověka, který přišel do bližšího ještě styku s vodometem, zda z úmyslu vědeckého nebo jiného, to nevím, ale kůže se mu sloupla z tváří i rukou. Proto velrybáři považují vodomet za jedovatý a hledí se mu vyhnout. Ještě něco – slyšel jsem a valně o tom ani nepochybuji, že vstříkne-li vám tento vodomet rovnou do očí, oslepnete. Zdá se mi, že nejrozumnější, co badatelé mohou učinit, je nechat tento smrtící vodomet na pokoji.

I když nemůžeme dokazovat a zjišťovat, přece můžeme aspoň vyslovovat pravděpodobné dohady. Já se domnívám toto: vodomet není nic jiného než pára. Vedle jiných důvodů vedou mě k tomuto závěru úvahy o vrozené důstojnosti a vznešenosti vorvaně; nepokládám jej za obyčejného, povrchního tvora, neboť je nesporné, že ho nikdy nenajdeme na mělčinách nebo blízko pobřeží, kde všechny ostatní velryby někdy pobývají. Je důkladný a hluboký. Jsem přesvědčen, že z hlav všech důkladných, hlubokých bytostí, jako Platona, Pyrrhona, ďábla, Dia, Danta a tak dále, stoupá vždy vzhůru jakási sotva viditelná pára, kdykoli uvažují o hlubokých myšlenkách. Když jsem psal malé pojednání o nesmrtelnosti, postavil jsem si ze zvědavosti před sebe zrcadlo. Netrvalo dlouho a spatřil jsem v něm, že v ovzduší nad mou hlavou se kroutí a vlní zvláštní spletité útvary. Neměnná vlhkost mých vlasů, když jsem seděl pohroužen v hluboké přemýšlení po šesti číškách horkého čaje v své mansardě tence pobité šindelem, za srpnového poledne, ta vlhkost se mi zdá dalším dokladem pro předpoklad právě uvedený.

A k jaké vznešenosti se pozvedá naše pojetí toho mocného, záhadného netvora, když jej vidíme velebně plout klidným tropickým mořem! Jeho obrovská, mírná hlava má nad sebou baldachýn páry, vytvářený jeho nesdělitelnými úvahami, a tato pára – jak někdy spatříte – je ozdobena duhou, jako by samo nebe potvrzovalo jeho myšlenky. Neboť duhy, jak víte, nikdy nevznikají v jasném vzduchu, krášlí barvami jen páru. A tak hustou mlhou chmurných pochyb v mé mysli probleskne občas božská intuice a roznítí mou mlhu nebeským paprskem. A za to děkuji Bohu; všichni máme pochybnosti; mnozí popírají, ale ať pochybují či popírají, jen málokteří mají intuici. Pochybnosti o všech věcech pozemských a intuice o některých věcech nebeských – z tohoto spojení nevzejde ani věřící, ani nevěřící, nýbrž skutečný člověk, který pozoruje nebe i zemi stejným pohledem.