Cl.KARAFA

Nežli anglická loď zmizí z dohledu, budiž tady zapsáno, že pochází z Londýna a že byla pojmenována po zesnulém Samuelu Enderbym, obchodníku z onoho města, zakladateli proslulého velrybářského domu Enderby & synové; podniku, který podle mého skromného velrybářského mínění nezůstává daleko za spojenými královskými rody Tudorovců a Bourbonů, pokud jde o opravdový dějinný význam. Jak dlouho před rokem 1775 existoval tento velký velrybářský dům, to moje četné velrybářské listiny nesdělují; ale v onom roce (1775) vystrojil první lodi, které se věnovaly lovu vorvaňů, ačkoli mnoho let předtím (už od roku 1726) naši stateční Coffinové a Maceyové z Nantucketu a z Vineyardu ve velkých flotilách pronásledovali leviatana, ale jen v severním a jižním Atlantiku, nikde jinde. Budiž zde jasně zaznamenáno, že Nantuckeťané první ze všech lidí harpunovali velkého vorvaně civilizovanou ocelí a že půl století byli jedinými lidmi na celé zeměkouli, kteří ho tak harpunovali.

Roku 1778 pěkná loď Amelie, vystrojená právě k tomu účelu a pouze na náklad podnikavých Enderbyů, obeplula odvážně mys Horn a první ze všech národů spustila velrybářský člun, ať už byl jakýkoli, ve velkém Jižním moři. Plavba byla obratně řízena, měla úspěch, a když se Amelie vrátila na své kotviště s plným skladištěm vzácné vorvaniny, jiné lodi, anglické i americké, brzo následovaly jejího příkladu, a tak se otevřelo obrovské loviště vorvaňů na Tichém oceánu. Ale neúnavná rodina se nespokojila s tímto zdatným činem, nýbrž usilovala o něco nového: Samuel a všichni jeho synové – jen jejich matka ví, kolik jich bylo – vymohli si od britské vlády, že pod jejich přímým dozorem a zčásti nejspíš i na jejich náklad vyslala korvetu Rattler na výzkumnou velrybářskou cestu do Jižního moře. Za velení kapitána válečného loďstva vykonal Rattler znamenitou plavbu a prokázal platné služby – není však známo jaké. Ale to není všechno. Roku 1819 týž podnik vystrojil vlastní výzkumnou velrybářskou loď, která měla podniknout zkušební plavbu do vzdálených vod u Japonska. Tato loď– vhodně pojmenovaná Siréna – podnikla ušlechtilou pokusnou plavbu a tak se znamenitá loviště japonská stala poprvé všeobecně známými. Sirénu řídil na této slavné plavbě kapitán Coffin z Nantucketu.

Všechna čest Enderbyům, jejichž podnik, myslím, existuje dodnes, ačkoli původní Samuel nepochybně již dávno spustil své lano do velkého Jižního moře na onom světě.

Loď nesoucí jeho jméno byla hodna této cti, poněvadž to byla loď velmi rychlá a vůbec výtečná. Vstoupil jsem na ni jednou o půlnoci, někde u patagonského pobřeží, a v místnosti pro mužstvo popil dobrého horkého vaječného punče. Měli jsme pěkný gam, byli to samí skvělí chlapíci – všichni ti hoši na palubě. Nechť mají krátký život a veselou smrt! A ten pěkný gam, který jsme tam měli – dlouho, tuze dlouho po tom, co se starý Achab dotkl její paluby nohou ze slonoviny – ten mi připomíná ušlechtilé, poctivé anglosaské pohostinství na té lodi. Nechť na mne můj farář zapomene a čert ať si mě pamatuje, vymizí-li ta vzpomínka někdy z mé paměti! Horký vaječný punč? Řekl jsem, že jsme tam popíjeli horký punč? Ano, pili jsme rychlostí deseti galonů za hodinu. A když vypukla náhlá bouře (u Patagonie je bouřlivo) a všichni námořníci – hosté a vůbec všichni – byli povoláni skasat horní plachty, měli jsme tak těžké hlavy, že jsme se nahoře v lanoví museli navzájem vysazovat a nevědomky jsme si zavinuli šosy kazajek do plachet, takže jsme tam viseli pevně skasaní v burácející vichřici, všem opilým námořníkům pro výstrahu. Ale stěžně se nezvrátily do moře a my jsme se pomalu seštrachali dolů tak vystřízlivělí, že jsme se museli znova pustit do horkého punče, ačkoli divoká slaná sprška, pronikající dolů do místnosti pro mužstvo, rozředila a přesolila nápoj, až mi nechutnal.

Hovězí bylo výborné – tuhé, ale jadrné. Říkali, že je to maso z býka, jiní zase tvrdili, že je to hovězina z velblouda. Ale já dost jistě nevím, co to bylo. Měli také knedlíky, malé, ale vydatné, symetricky kulovité a nezničitelné knedlíky. Myslím, že jste je při polykání cítili až v žaludku a mohli jste je tam koulet kolem dokola. Kdo se naklonil příliš daleko vpřed, byl v nebezpečí, že z něho vyletí jako kulečníkové koule. Potom chléb – ale s tím se nedalo nic dělat – a ostatně to byl prostředek proti kurdějím. Zkrátka, chléb bylo jediné čerstvé jídlo, které měli. Ale podpalubí nebylo příliš osvětlené a mohli jste snadno přejít do tmavého kouta, když jste to jedli. Ale celkem vzato, vezmeme-li loď od špice stožáru ke kormidlu a přihlédneme-li k velikosti kotlů kuchařových i s jeho vlastním kotlem v břiše – Samuel Enderby, jak říkám, byla od přídě na záď příjemná loď: nadbytek dobrého jídla, výborný vaječný punč, pěkně silný; posádka náramná, samí skvělí hoši od hlavy až k patě.

Jak to, myslíte si, že Samuel Enderby a některé jiné anglické velrybářské lodi, které jsem poznal – ne sice všechny – byly tak proslulé pohostinné lodi, že na nich kolovalo hovězí, chléb, korbel i vtipy a že se jídla, pití a smíchu brzo nenabažily? Povím vám to. Překypující dobrá nálada na těchto anglických velrybářských lodích stojí za historické prozkoumání. Nikdy jsem se nevyhýbal historickým výzkumům ve velrybářství, když se zdálo, že je jich zapotřebí.

Předchůdci Angličanů ve velrybářství byli Holanďané, Zélanďané a Dánové, od nichž převzali mnoho názvů, užívaných dosud v rybářství, a co víc, jejich dávné blahobytné zvyky, pokud jde o hojnost jídla a pití. Anglická obchodní loď totiž celkem skrblí na své posádce, ale něco jiného je anglická loď velrybářská. Proto tato veselá nálada na velrybářské lodi není něčím u Angličanů běžným a přirozeným, nýbrž náhodným a zvláštním, a proto jistě má zvláštní původ, jak jsme tu uvedli a jak to ještě podrobněji vysvětlíme.

Při svém bádání o velrybářských dějinách jsem náhodou přišel na starou holandskou knihu, která už zatuchlým velrybářským pachem prozrazovala, že pojednává o velrybářství. Titul knihy byl „Dan Coopman“, a proto jsem usoudil, že to budou asi neocenitelné paměti nějakého amsterodamského lodního bednáře, neboť bednáře musí mít na palubě každá velrybářská loď. V tomto přesvědčení jsem byl utvrzen, když jsem spatřil, že je to dílo jakéhosi „Fitze Swackhammera“. Ale můj přítel dr. Snodhead, muž velmi učený, profesor jazyka nizozemského a hornoněmeckého na koleji Svatého Mikuláše a Svatého Petra, kterému jsem dal dílo přeložit a daroval mu za jeho námahu krabici svíček z vorvaního tuku – dr. Snodhead, sotva se na knihu podíval, hned mne ujistil, že „Dan Coopman“ neznamená „The Cooper“ (anglicky bednář), nýbrž „The Merchant“ (obchodník). Zkrátka, tato starobylá a učená kniha, psaná holandštinou, pojednávala o holandském obchodu a kromě jiných námětů obsahovala velmi zajímavou zprávu o holandském velrybářství. A právě v kapitole nadepsané „Smeer“ neboli „Tuk“ jsem našel dlouhý podrobný seznam všeho, čím byly vybaveny špižírny a sklepy sto osmdesáti holandských velrybářských plachetnic. Ze seznamu přeloženého dr. Snodheadem uvádím:

400.000 liber hovězího,

60.000 liber fríského vepřového,

150.000 liber sušených tresek,

550.000 liber sucharů,

72.000 liber chleba,

2.000 soudků másla,

20.000 liber sýra texelského a leydenského,

144.000 liber sýra (patrně horší jakosti),

555 soudků jalovcové,

10.800 sudů piva.

Většina statistických údajů je na čtení vyprahle suchá, ale ne v tomto případě, kdy je čtenář zaplaven celými soudky, sudy, čtvrtgalony a pintami znamenité jalovcové i výborné nálady.

V tu dobu jsem věnoval tři dny pilnému zažívání všeho toho piva, hovězího a chleba a přitom mě napadlo mimochodem mnoho hlubokých myšlenek, které je možno uplatnit v transcendentálních a platonských úvahách. Dále jsem sestavil své vlastní doplňkové tabulky o pravděpodobném množství sušených tresek atd., které snědl každý nizozemský harpunář za časů onoho dávného velrybaření u Grónska a Špicberk. Předně množství másla a sýra texelského a leydenského zdá se úžasné. Přičítám to však jejich přirozené náklonnosti k tučným jídlům, zvyšované ještě tučnou povahou jejich povolání, a zvláště tím, že lovili svou kořist v ledových polárních mořích, na samém pobřeží oné země Eskymáků, kde si veselí domorodci přiťukávají číšemi rybího tuku.

Množství piva je rovněž neobyčejně velké, 10 800 sudů. Ale polární rybářství lze v onom zeměpásu provozovat jen za tamního krátkého léta, takže celá výprava jedné z těchto holandských lodí i s krátkou cestou na Špicberky a zpět trvala jen něco přes tři měsíce, a počítáme-li třicet mužů na každou loď z jejich 180 plachetnic, máme celkem 5400 nizozemských námořníků. Proto vyjdou na jednoho muže přesně dva sudy piva na dvanáct týdnů, mimo slušnou dávku z oněch 550 soudků jalovcové. Že by tito jalovcoví a pivní harpunáři byli tak nachmelení, jak by si člověk představoval, a přece dovedli stát na přídi člunu a dobře mířit na prchající velryby, to se zdá trochu nepodobné pravdě. A přece na ně mířili a zasahovali je. Ale nezapomínejme, že to bylo daleko na severu, kde se pivo dobře hodí ke stravě; v našich jižních lovištích na rovníku by harpunář na vrcholu stožáru byl po pivě ospalý a v člunu podroušený, z čehož by mohly vzejít Nantucketu a New Bedfordu žalostné ztráty.

Ale dosti o tom! Už jsme podrobně dokázali, že staří holandští velrybáři si před dvěma nebo třemi stoletími dovedli popřávat a že angličtí velrybáři nezanedbávali příklad tak znamenitý. Říkávají totiž, že plavíte-li se na prázdné lodi a nemůže-li vám svět poskytnout nic lepšího, dá vám aspoň pořádně najíst, čímž je karafa vyprázdněna.