CXXIV.MAGNETICKÁ STŘELKA

Příštího jitra se po moři dosud neuklidněném valily dlouhé, pomalé vlny ohromné velikosti, které narážely na bublavou brázdu Pequody a postrkovaly loď jako rozevřené dlaně obra. Vítr vál bez ustání a byl tak silný, že se nebe podobalo obrovským nadmutým plachtám. Celý svět plul plnými plachtami před větrem. Plný jitřní jas obestíral neviditelné slunce, jež se prozrazovalo jen prudkým vyzařováním v místě, kde hromadně vyrážely dýky jeho paprsků. Všechno bylo zaplaveno zářením jako korunovaní babylonští králové a královny. Moře se podobalo tyglíku s roztaveným zlatem, které bublavě kypí světlem a žárem.

Achab stál stranou, dlouho zachovávaje očarované mlčení, a kdykoli se kymácející loď zabořila přídí do vln, obrátil se, aby viděl jasné sluneční paprsky vpředu, a když zase hluboko poklesla zádí, otočil se zpátky a viděl vzadu opět slunce, jak splývá týmiž žlutými paprsky s přímou stopou lodi.

„Ho, hó, má lodi! Teď by bylo docela možné vidět v tobě mořský vůz slunce. Hola, všichni národové před mou přídí, přivážím vám slunce! Připřáhněte další vlny; haló, přípřež, mé spřežení je moře!“ Ale náhle se zarazil nějakou protichůdnou myšlenkou, rozběhl se a ostře se tázal, jakým směrem loď pluje.

„Východojihovýchodně, pane,“ odpověděl polekaný kormidelník.

„Lžeš!“ udeřil ho zaťatou pěstí. „Pluješ v tuto ranní hodinu na východ a máš přitom slunce v zádech?“

Všechny to ohromilo. Zjev, který Achab právě pozoroval, kupodivu ušel ostatním, jistě jen proto, že tak lstivě klamal svou zřejmou viditelností.

Achab bezmála vstrčil hlavu až do kompasnice a jediným pohledem v mžiku přehlédl kompasy. Zdvižená paže mu zvolna klesala a na chvíli se téměř potácel. Starbuck se mu podíval přes rameno, a hle! oba kompasy ukazovaly na východ, a Pequod stejně neklamně plula na západ.

Ale nežli se mohly rozšířit mezi mužstvem první zprávy divoce poplašné, starý muž se tvrdě zasmál a zvolal: „Už vím! To se už jednou stalo. Pane Starbucku, dnes v noci nám blesk obrátil kompasy – tak je to. Myslím, žes už dřív slyšel o něčem takovém?“

„Ano, ještě ale nikdy se mi to nestalo, pane,“ řekl bledý důstojník zasmušile.

Nutno podotknout, že za prudkých bouří se takové věci na lodích nejednou přihodily. Jak všichni víme, magnetická energie kompasové střelky je v podstatě stejná jako elektřina nashromážděná na nebi. Proto se nelze příliš divit, že se něco takového stane. V případech, kdy blesk skutečně zasáhl loď, takže srazil několik ráhen a strhal lanoví, byla střelka postižena někdy ještě osudněji – všechna její magnetičnost byla zničena, takže ocel dříve magnetická neměla cenu o nic větší než babiččin pletací drát. Ale v žádném případě taková střelka už nikdy nenabude sama sebou původní vlastnosti, která byla takto zkažena nebo ztracena. A jsou-li zasaženy magnetické střelky v kompasnici, stihne stejný osud i každý jiný kompas na lodi, i kdyby byl zapuštěn do nejspodnější vaznice.

Stařec se rozvážlivě postavil před kompasnici, a dívaje se na obě obrácené magnetické střelky, zjistil si nataženou rukou přesné postavení slunce, a uspokojen poznáním, že magnetické střelky jsou obráceny přesně na stranu opačnou, vykřikl rozkaz, aby loď podle toho změnila směr. Mužstvo přehodilo ráhna a Pequod znovu zabořila neohroženou příď do větru vanoucího proti ní, poněvadž vítr domněle příznivý byl nepravý.

Starbuck zatím nic neříkal, ať už si tajně myslil cokoli, nýbrž dal jen klidně všechny potřebné rozkazy. Stubb a Flask – kteří tentokrát, jak se zdálo, do jisté míry sdíleli jeho pocity – bez reptání se stejně přizpůsobili. A mužstvo, třeba někteří potichu bručeli, přece jen mělo větší strach z Achaba než z osudu. Na pohanské harpunáře to jako vždy předtím skoro vůbec nepůsobilo; anebo jestliže působilo, tedy jen nějakým magnetismem, který do jejich spřízněných srdcí proudil z neoblomného srdce Achabova.

Starý muž přecházel nějakou dobu po palubě, pohroužen ve zmatené snění. Když mu kostěná noha náhodou uklouzla, spatřil rozbité měděné pozorovací rourky kvadrantu, jímž minulého dne mrštil o palubu.

„Ty ubohý, pyšný pozorovateli nebes a sluneční lodivode! Já včera rozbil tebe a dnes by kompasy rády rozbily mne. Tak, tak. Ale Achab je dosud pánem nad magnetovou rudou. Pane Starbucku – jedno kopí bez násady, kladivo a nejmenší jehlu plachtářovu! Rychle!“

Když se teď chystal uskutečnit své vnuknutí, vedly ho k tomu snad i vedlejší rozumné pohnutky, nejspíše snaha oživit ducha posádky ohromujícím obratným výkonem v případě tak podivuhodném, jako bylo obrácení kompasových střelek. Mimoto stařec dobře věděl, že je sice možno řídit loď i při obrácených magnetických střelkách, třebaže dost svízelně, ale že takového něco nezůstane bez vlivu na pověrčivé námořníky, kteří proto budou samý strach a zlá předtucha.

„Mužové,“ pravil, obrátiv se pevně k posádce ve chvíli, kdy mu důstojník podával žádané věci. „Moji hoši, hrom obrátil starému Achabovi střelky; ale z tohoto kousku oceli si Achab dovede udělat střelku novou, která bude ukazovat tak správně jako kterákoli jiná.“

Námořníci vyměňovali zahanbeně pohledy otrockého obdivu a okouzlenýma očima sledovali, jaké čáry se budou dít. Starbuck hleděl stranou.

Ranou lodního kladiva urazil Achab ocelovou hlavici kopí a podal důstojníkovi zbývající dlouhou železnou tyč, žádaje ho, aby ji držel přímo vzhůru, tak aby se nedotýkala paluby. Potom kladivem vytrvale bušil na horní konec železné tyče, načež umístil hrot otupené jehly na vrchol tyče a několikrát na něj lehčeji udeřil kladivem. Důstojník mu přitom držel tyč jako dříve. Pak s ní prováděl nějaké podivné pohyby – těžko říci, zda byly nutné ke zmagnetizování oceli či zda měly jen zvýšit údiv posádky – a požádal o lněnou nit. Přistoupil ke kompasnici, obě otočené jehly vyňal a plachtovou jehlu zavěsil za její střed vodorovně nad jednu kompasovou mapu. Jehla se nejdříve otáčela stále dokola, chvějíc se a třesouc na obou koncích, až se konečně ustálila a Achab, který až dosud napjatě čekal na tento výsledek, odstoupil rázně od kompasnice, ukázal na ni napřaženou rukou a zvolal: „Podívejte se sami, není-li Achab pánem vodorovného magnetovce! Slunce je na východě a tento kompas na to přísahá!“

Jeden po druhém nakukovali, poněvadž nic jiného než jejich oči nemohlo přesvědčit nevědomost tak velkou, jako byla jejich, a jeden po druhém se odkrádali.

Pohled jeho divokých očí, plných pohrdání a vítězství, ukazoval potom Achaba v celé jeho osudné pýše.