LXII.VRH HARPUNOU

Malé vysvětlení o události líčené v minulé kapitole.

Podle neměnného velrybářského zvyku odráží člun od lodi, dočasně kormidlován velitelem neboli velrybobijcem; harpunář neboli chytač velryby vesluje nejpřednějším veslem zvaným veslo harpunářovo. K zaražení prvního železa do velryby je třeba silné a rázné paže, vždyť často při tak zvaném dlouhém vrhu nutno vrhnout těžký nástroj až do vzdálenosti dvaceti nebo třiceti stop. Ať je honba jakkoli dlouhá a vyčerpávající, čeká se od harpunáře, že při veslování vynaloží všechnu svou sílu. Opravdu, očekává se od něho, že bude pro ostatní příkladem nadlidské výkonnosti, a to nejen neuvěřitelnými záběry při veslování, ale také opětovnými hlasitými a pronikavými výkřiky. A co znamená křičet z plna hrdla, když všechny ostatní svaly jsou napjaty a ve střehu – to vědí jen ti, kdo to jednou zkusili. Já například nedovedu z plna hrdla křičet a přitom s vypětím sil pracovat. Při takové námaze a za stálého křiku uslyší pojednou vysílený harpunář, obrácený k velrybě zády, rozčilený výkřik: „Vstaň a dej jí to!“ Tehdy musí pustit a zajistit své veslo, obrátit se napolo, vzít harpunu z vidlice a pokusit se posledním zbytkem síly ji vrhnout někam do velryby. Není proto divu, vezmeme-li velrybářské loďstvo jako celek, že z padesáti dobrých příležitostí k vrhu bývá sotva pět úspěšných. Není divu, že se na tolik smolařských harpunářů tak zuřivě nadává a že pozbývají svého postavení. Není divu, že některým z nich v člunu opravdu prasknou krevní cévy. Není divu, že některé velrybářské lodi přivezou z lovu vorvaňů za čtyři léta čtyři sudy. Není divu, že pro mnohé majitele lodí je velrybářství podnikáním ztrátovým, neboť zdar cesty závisí právě na harpunáři, a vezmete-li mu poslední dech z těla, jak můžete očekávat, že ho bude mít ve chvíli, kdy je ho nejvíce zapotřebí!

Když se naopak vrh podařil, nastává druhý kritický okamžik, to jest, když se velryba dá na útěk a harpunář si vyměňuje místo s velitelem člunu, přičemž nebezpečně ohrožují jak sebe, tak všechny ostatní. Harpunář se dostane na záď a velitel, první důstojník malého plavidla, zaujme své místo na přídi člunu.

Nezáleží mi na tom, má-li někdo opačné mínění, ale podle mého je to všechno bláhové a zbytečné. Velitel člunu by měl stát na přídi od začátku do konce. Měl by vrhat jak harpunu, tak kopí a nemělo by se od něho žádat, aby vesloval, leda za okolností, kdy je to pro každého rybáře samozřejmé. Vím, že by to snad někdy o trochu zmenšilo rychlost při pronásledování. Ale obsáhlá zkušenost na rozmanitých velrybářských lodích několika národností mě přesvědčila, že velká většina neúspěchů ve velrybaření nebyla zaviněna ani tak rychlostí velryby, jako vylíčeným už vysílením harpunáře.

Aby si harpunáři tohoto světa zajistili největší výkonnost při vrhu, musí se k němu stavět odpočinutí, a ne udření.