LXI.STUBB ZABÍJÍ VELRYBU

Bylo-li pro Starbucka objevení chobotnice zlověstným znamením, pro Kvíkvega znamenalo něco docela jiného.

„Jak vidět ta ‚botnice,‘“ řekl divoch, když si brousil harpunu na přídi svého zavěšeného člunu, „tak potom brzy vidět vorvaně.“ Příští den byl nezvykle klidný a dusný, a poněvadž nebylo nic zvláštního na práci, posádka Pequody stěží dovedla odolávat ospalosti, vyvolané mořem tak prázdným. Tato část Indického oceánu, kterou jsme nyní pluli, není tak zvaným živým lovištěm, jak říkají velrybáři; to znamená, že tu zahlédneme mnohem méně plískavic, delfínů, létajících ryb a jiných čilých občanů vod živějších, nežli jsou vody u Rio de la Plata nebo za peruánským pobřežím.

Došla řada na mne, abych měl hlídku na vrcholu předního stožáru. Opíraje se rameny o povolené nadkošové úpony, kolébal jsem se nečinně ve vzduchu jakoby očarovaném. Nemohlo tu obstát žádné odhodlání, v snové náladě se všechno vědomí rozplývalo a konečně má duše vystoupila z těla, třebaže se tělo nadále kolébalo jako kyvadlo ještě dlouho potom, co byla odvolána síla, která je uvedla v chod.

Nežli mě zapomnění obestřelo úplně, všiml jsem si, že námořníci na hlavním a na zadním stožáru již bezmála klímají. Tak jsme se nakonec všichni tři mrtvě kývali na ráhnových trámcích a každému našemu výkyvu odpovídalo zdola kývnutí hlavy dřímajícího kormidelníka; i vlny kývaly svými netečnými hřebínky a nad hlubokým spánkem moře pokyvoval východ západu a slunci nad tím nade vším.

Náhle se mi zdálo, že pod mýma zavřenýma očima praskají bubliny. Mé ruce sevřely stěžňové úpony pevně jako svěráky. Nějaká neviditelná milostivá moc mě zachránila. Trhnutím jsem se vrátil k životu. A hle! Na straně návětrné ve vzdálenosti necelých čtyřiceti sáhů se převaloval ve vodě obrovský vorvaň jako překocený kýl fregaty; jeho široký, lesklý hřbet etiopské barvy zářil v slunečních paprscích jako zrcadlo. Velryba, obracející se líně v klínu moře a občas klidně vyrážející páru do výše, podobala se blahobytnému měšťákovi, který si za teplého odpoledne pokuřuje z dýmky. Ale ta dýmka, chudáčku velrybo, byla tvoje poslední. Jako by čaroděj mávl kouzelným proutkem, procitla pojednou ospalá loď i každý spáč na ní k plné bdělosti. Přes dvacet hlasů ze všech částí lodi a ještě tři hlasy shora volaly obvyklý pokřik, jak velká ryba pomalu a pravidelně chrlila do vzduchu jiskřící vodu.

„Připravte čluny! Loď proti větru!“ křičel Achab. A uposlechnuv vlastního rozkazu, strhl kormidlo dolů, dříve než kormidelník mohl sáhnout na držadla.

Náhlé výkřiky posádky asi velrybu poplašily. Než byly čluny spuštěny, velryba se majestátně obrátila a plula pryč na stranu závětrnou, ale s klidem tak vytrvalým a tak málo čeříc vodu při plování, až Achab, domnívaje se, že snad přece jen není poplašena, zakázal použít vesel; nikdo nesměl mluvit hlasitě, nýbrž jen šeptem. Usazeni tedy jako indiáni z Ontaria na okrajích člunů, pádlovali jsme rychle, ale tiše kupředu. Bezvětří nedovolovalo užít nehlučných plachet. Jak jsme klouzali po hladině, obluda pojednou vymrštila ocas kolmo do výšky asi čtyřicet stop a potom se potopila a zmizela z očí, jako když se propadne věž.

„Zvedá ocas!“ zněl výkřik a po tomto hlášení Stubb ihned vytáhl sirku a zapálil si dýmku, poněvadž teď nastala chvíle odpočinku. Když uplynula plná doba jejího ponoru, velryba se opět vynořila, a poněvadž teď byla před kuřákovým člunem a mnohem blíž k němu než k ostatním člunům, Stubb počítal, že mu bude dopřána čest ji ukořistit. Velryba si zřejmě už konečně uvědomila, že má kolem sebe pronásledovatele. Nebylo již třeba mlčenlivé opatrnosti. Pádla byla odložena a vesla se dala hlučně do práce. Stubb posud bafal z dýmky a povzbuzoval svou posádku k útoku.

Ano, s velrybou se stala velká změna. Větříc nebezpečí, hnala se splašeně pryč, přičemž jí hlava šikmo vyčnívala nad vodou, kterou prudce rozviřovala.¹

„Jen za ní, chlapci! Neukvapujte se; dejte si na čas, ale za ní! Vrhněte se na ni jako hromobití, a to stačí,“ křičel Stubb, vypouštěje při řeči kouř. „Tak jen za ní; dej jí silnou, dlouhou ránu, Taštego! Jen do toho, Taštego, můj hochu – jen do toho, všichni za ní; ale jen buďte klidní, buďte klidní – chladní jako rampouch – pomaloučku, pomaloučku – jen se na ni vrhněte jako děsivá smrt, jako rozšklebení ďáblové a zvedněte zahrabané mrtvé pěkně vzhůru z jejich hrobů, hoši – nic víc. Jen za ní!“

„Vů-hů! Va-hí!“ ječel indián v odpověď, vyrážeje k obloze jakýsi starý válečný pokřik. Každý veslař v letícím člunu bezděky zabíral stejně zprudka jako dychtivý indián, který čeřil vodu vpředu mocnými údery.

Na jeho divoké výkřiky odpovídaly jiné, neméně divoké. „Ký-hý! Ký-hý!“ řval Dagů, napínaje se na svém sedadle vpřed a vzad jako tygr přecházející v kleci.

„Ka-la! Ku-lu!“ křičel Kvíkveg, jako kdyby pomlaskával nad soustem znamenitého bifteku. A tak kýly člunů prorážely vodu za pomoci vesel a výkřiků. Stubb, setrvávající i nadále na svém místě vzadu, zatím stále povzbuzoval své lidi k větší výkonnosti, dýmaje přitom bez ustání. Lopotili se a namáhali jako zoufalci, až najednou se ozval vítaný výkřik – „Taštego, vstaň! – dej jí to!“ Harpuna byla vržena. „Všichni nazpátek!“ Muži veslovali nazad; v tom okamžiku přejelo přes všechna zápěstí cosi horkého a syčícího. Byl to kouzelný provazec. Malou chvíli předtím jej Stubb rychle otočil dvakrát kolem kolíku, odkud nyní vystupoval konopně modrý dým jako následek neobyčejně rychlého otáčení a mísil se s kouřem z jeho dýmky. Jak provazec ustavičně obíhal kolem kůlu, tak také, právě než dospěl k tomu místu, probíhal oběma Stubbovýma rukama a odíral je, protože z nich náhodou vypadla látka, dva čtverce prošívané plachtoviny, kterých se někdy za takových okolností užívá. Bylo to tak, jako byste drželi nepřítelův dvojsečný meč za čepel a nepřítel se stále snažil vyrvat jej z vašeho sevření.

„Namoč provazec! Namoč provazec!“ křičel Stubb na veslaře sedícího u bubnu. Muž strhl klobouk z hlavy a šplíchal na provazec mořskou vodu.² Další závity se rozvinuly a provazec se napjal. Člun nyní letěl vařící se vodou jako žralok všemi ploutvemi. Stubb a Taštego si teď vyměnili místa – ze špice na záď – výkon při takovém kolébání člunu obdivuhodný.

Podle chvění šňůry, táhnoucí se podél celé horní části člunu, a podle toho, že teď byla napjata víc než struna na harfě, mohli jste soudit, že člun má dva kýly – jeden brázdí vodu, druhý vzduch – neboť člun byl teď zmítán oběma protikladnými živly zároveň. Na příď neustále narážela kaskáda vody; za člunem voda stále vířila. Při nejmenším pohybu uvnitř, třeba se jen hnulo malíčkem, praskající člun se zachvěl a naklonil okrajem do moře. Takto letěli vpřed. Každý muž se vší silou přidržoval sedadla, aby nebyl vyhozen do zpěněné vody. Vysoký Taštego u kormidlového vesla se skrčil téměř na polovinu, aby své těžiště posunul níž. Zdálo se, že celé Atlantiky a Pacifiky prolétly mimo ně, když tak letěli, až konečně velryba poněkud zmírnila let.

„Přitáhnout – přitáhnout!“ volal Stubb na veslaře. Všichni se obrátili tváří k velrybě a začali k ní přitahovat člun, který byl až dosud vlečen. Brzy se dostali k jejímu boku a Stubb, kolenem pevně opřen o hrubý výkroj v sedadle, vrhal kopí za kopím do letící velryby, člun se na povel střídavě vzdaloval od hrozného těla velryby a pak se zase přibližoval k novému útoku.

Z obludy se nyní ze všech stran řinuly rudé proudy jako potoky s kopce. Její mučené tělo se už nepřevalovalo v slané vodě, nýbrž v krvi, která bublala a pěnila se v její stopě ještě daleko za ní. Šikmé sluneční paprsky dopadaly na toto rudé jezero v moři a odrážely je v každém obličeji, takže všichni vypadali jako rudoši. A po celý ten čas vyrážel z dýchacího otvoru velryby bílý kouř, bolestně, výtrysk za výtryskem, a z úst vzrušeného velitele člunu prudké obláčky dýmu, jeden za druhým. Po každém bodnutí Stubb vytáhl kopí (za šňůru k němu připevněnou), znovu a znovu je narovnával několika rychlými ranami o okraj a zas a znovu je vrhal na velrybu.

„Přirazit – přirazit!“ křičel teď na veslaře, když umírající velryba zmírnila svou zuřivost. „Přirazte k ní – až k ní!“ A člun přilnul k boku velryby. Stubb se nahnul daleko přes okraj, zarazil zvolna dlouhé, ostré kopí do ryby, držel je v ní a opatrně jím otáčel znovu a znovu, jako by pozorně pátral po nějakých zlatých hodinkách, které snad velryba spolkla a o něž on se bojí, aby je nerozbil, nežli je vytáhne ven. Ale zlatými hodinkami, které hledal, byl nejvnitřnější orgán života velryby. A nyní jej zasáhl, neboť obluda se probudila z dřívější dřímoty do nevylíčitelného stavu předsmrtného záchvatu a začala se strašlivě válet ve vlastní krvi, zahalivši se v neproniknutelnou, mohutnou, vařící spršku, takže ohrožená posádka měla co dělat, aby unikla z toho šíleného přítmí ven do jasného denního světla.

Velryba, ochabující v zuřivosti, se vynořila ještě jednou. Převalovala se z boku na bok, křečovitě roztahovala a stahovala dýchací otvor, vydechujíc ostře, chrčivě a bolestně. Konečně vyrazilo několik pramenů sražené červené krve, podobné rudé usazenině červeného vína, krev vylétla do tetelícího se vzduchu, a když dopadla zase na velrybu, stékala po jejích nehybných bocích po kapkách do moře. Velrybě puklo srdce!

„Je mrtva, pane Stubbe,“ řekl Dagů.

„Ano, dokouřeno, tam i tady.“ A vytáhnuv dýmku z úst, Stubb vyklepal vyhaslý popel na vodu a chvíli se zamyšleně díval na obrovskou mrtvolu, která byla jeho dílem.