C.NOHA A RUKAPEQUOD Z NANTUCKETU SE SETKÁVÁ SE SAMUELEM ENDERBYM Z LONDÝNA

„Ahoj, lodi! Viděli jste bílou velrybu?“

Tak vykřikl Achab, když znovu zdravil loď s anglickou vlajkou, přejíždějící na zádi. Starý muž stál s hlásnou troubou u úst ve svém člunu zavěšeném na pravoboku a jeho noha ze slonoviny byla zplna vystavena zraku cizího kapitána, jenž nedbale odpočíval na přídi svého člunu. Byl to muž do hněda opálený, hřmotný, dobromyslný, na pohled příjemný, asi tak šedesátník, oblečený v široký, krátký svrchník z hrubého modrého sukna, který na něm volně plandal, a jeden prázdný rukáv za ním vlál jako vyšívaný rukáv husarského kabátce.

„Viděli jste bílou velrybu?“

„Vidíte tohle?“ a vytáhnuv ze zakrývajících ji záhybů bílou paži z vorvaní kosti, zakončenou dřevěnou hlavicí jako kladívkem, zvedl ji do výše.

„Muži do mého člunu!“ vzkřikl Achab netrpělivě a pohazoval vesly, která měl na dosah. „Pospěšte si se spouštěním!“

Ani ne za minutu byl Achab, který se nehnul ze svého malého plavidla, spuštěn s posádkou na vodu a brzy přirazili po bok cizí lodi. Tady se naskytla zvláštní nesnáz. V náhlém rozčilení Achab zapomněl, že od té doby, co ztratil nohu, nikdy nevstupoval na žádnou jinou plující loď než na svou, a tam se to dálo s pomocí důmyslného a velmi vhodného mechanického zařízení, které bylo jen na Pequodě a které nemohlo být sbaleno a přeneseno podle potřeby na jinou loď v několika minutách. Vyšplhat se z člunu na širém moři po boku lodi na palubu, to není právě snadné pro nikoho – leda pro ty, kdo to dělají skoro každou hodinu, jako velrybáři. Velké vlny totiž hned zvednou člun vysoko až k zábradlí a hned jej zase srazí skoro až ke kýlu. Poněvadž Achab byl jednonohý a cizí loď ovšem neměla to pomocné zařízení, seznal pojednou Achab, že se z něho stal opět nemotorný suchozemec, dívající se beznadějně do nejisté a měnlivé výše, o níž mohl stěží doufat, že jí dosáhne.

Bylo snad již dříve naznačeno, že každá nepatrná nepříznivá a nepředvídaná okolnost, která nepřímo vzešla z Achabova nešťastného zmrzačení, téměř vždy jej rozčílila a rozhořčila. Nyní to všechno bylo umocněno pohledem na dva důstojníky z cizí lodi, kteří se nahýbali přes bok u svislého žebříku ze železných příček a podávali mu pár vkusně ozdobených lanových držadel, neboť si hned neuvědomili, že člověk jednonohý může být natolik zmrzačen, aby nemohl použít jejich mořského zábradlí. Ale tento choulostivý okamžik trval jen minutu, poněvadž cizí kapitán hned vystihl situaci a zvolal: „Už vím, už vím! – Počkejte tam s tím! Skočte, hoši, a spusťte velký kladkostroj.“

Šťastnou náhodou měli nějaký den předtím velrybu u lodi a velký kladkostroj byl dosud nahoře a visel na něm dosud důkladný zahnutý hák na tuk, nyní čistý a suchý. Rychle jej spustili k Achabovi, jenž všechno ihned pochopil, vklouzl svou jedinou nohou do ohbí háku (bylo to, jako by seděl na rameni kotvy nebo v rozsoše jabloně) a zavolal, že je připraven; držel se pevně a zároveň se také pomáhal vytáhnout nahoru tím, že ručkováním táhl za jedno lano kladkostroje. Brzo jej opatrně vytáhli přes vysoké zábradlí a pozorně vysadili na vratidlo. Druhý kapitán postoupil, vztáhnuv kostěnou ruku přátelsky na uvítanou, a Achab zvedl kostěnou nohu, zkřížil ji s kostěnou rukou (jako dvě čepele mečounů) a zvolal po svém mrožím způsobu: „Ano, ano, příteli, potřesme si kostmi! Ruka a noha! Ruka, která nikdy nemůže uschnout, že ano, a noha, která nikdy nemůže utéci. Kde jste viděl bílou velrybu? Kdy to bylo?“

„Bílou velrybu,“ odpověděl Angličan, ukazuje kostěnou paží k východu a dívaje se smutně podél ní, jako by to byl dalekohled, „tam jsem ji viděl, na lince, za poslední sezony.“

„A urvala vám ruku, viďte?“ otázal se Achab, který se teď svezl z vratidla, opíraje se přitom o Angličanovo rameno.

„Ano, aspoň toho byla příčinou. A tuhle nohu také?“

„Povídejte,“ žádal Achab, „jak se to stalo?“

„Bylo to poprvé za mého života, co jsem vůbec lovil na lince,“ začal Angličan. „Tenkrát jsem nic nevěděl o bílé velrybě. Nu, jednoho dne jsme spustili čluny na lov houfce o čtyřech nebo pěti velrybách a můj člun se přichytil k jedné velrybě. Byl to opravdový cirkusový kůň, točil se a točil dokola, takže má posádka mohla sedět jen jako pro parádu, zády k vodě. Najednou se od mořského dna vynořil ohromný vorvaň s mléčně bílou hlavou a hrbem, posetý vráskami a jizvami.“

„To byl on, to byl on!“ zvolal Achab, náhle uvolniv zatajený dech. „A harpuny mu trčely u ploutve na pravoboku.“

„Ano, ano – to byly moje – moje,“ zajásal Achab. „Ale pokračujte!“

„Tak mě nepřerušujte,“ řekl Angličan dobromyslně. „Nuže, tento starý pradědek s bílou hlavou a hrbem vletěl vztekle do houfu a začal zuřivě chňapat po mém provazci!“

„Ano, rozumím! – Chtěl jej přetrhnout, osvobodit připoutanou rybu – to je starý úskok – já ho znám!“

„Nevím přesně,“ pokračoval jednoruký kapitán, „jak se to stalo, ale když kousal do provazce, zachytil se mu mezi zuby. My ovšem o tom nevěděli, takže když jsme potom přitahovali provazec, padli jsme na jeho hrb místo na hrb druhé velryby. Ta unikla proti větru, jen zamrskala ocasními ploutvemi. Když jsem viděl, jak to dopadá a jaká je to vzácná obrovská ryba, nejvzácnější a největší, jakou jsem kdy v životě spatřil, pane – rozhodl jsem se, že ji chytím, přestože vypadala tak rozzuřená. Myslil jsem, že by se mohl provazec náhodně zachycený uvolnit nebo že by se zub, za který uvázl, mohl vytrhnout (moji chlapci dovedou ďábelsky táhnout za provazec); když jsem to všechno viděl, povídám, skočil jsem do člunu svého prvního důstojníka – tamhle pana, Mounttoppa (mimochodem, kapitáne – Mounttopp; Mounttoppe – kapitán), jak říkám, skočil jsem do Mounttoppova člunu, který byl s mým člunem bok po boku, že ano, popadl jsem první harpunu a vrhl jsem ji do toho starého praděda. Ale bože, představte si, pane – na mou duši – v příští chvíli jsem byl mžikem slepý jako netopýr. Jako kdybych měl obě oči vyraženy – tak byly zamženy a oslepeny černou pěnou, z níž trčel velrybí ocas kolmo do vzduchu jako mramorová věž. Nebylo nic platné se obracet. Ale když jsem tápal, za bílého dne, kdy slunce zářilo oslnivě jako korunovační klenoty, když jsem, jak říkám, tápal po druhé harpuně, abych ji vrhl z člunu – ocas se zřítil dolů jako věž v Limě, rozrazil můj člun na dva kusy a z každé půlky zbyly bezmála jen třísky. A ocasem dopředu projel bílý hřbet vrakem, jako by to byly jen rozbité skořápky. Všichni jsme vyskákali. Abych se dostal z dosahu hrozně mlátícího ocasu, chytil jsem se násady své harpuny, která z velryby trčela, a na okamžik jsem se k ní přisál jako mořská mihule. Ale rozbouřené vlny mě smetly a v téže chvíli ryba o hodný kus poposkočila a ponořila se jako blesk a ostří té proklaté druhé harpuny, co plula poblíž, mě chytilo tady“ (poklepal si na ruku právě pod ramenem); „ano, právě tam mě chytilo, povídám, a stahovalo mě do pekelných plamenů, jak se mi zdálo; vtom, vtom si náhle ostří našlo, bohudíky, cestu masem, roztrhlo mi paži po celé délce a vyšlo u zápěstí, a já vyplaval. A tenhle pán tady vám poví ostatek (mimochodem, kapitáne – dr. Bunger, lodní lékař; Bungere, můj hochu – kapitán). Nuže, milý Bungere, vyprávějte, co bylo dál.“

Tento odborník, tak sousedsky představený, stál po celou dobu blízko nich a nebylo na něm vidět nic zvláštního, co by prozrazovalo, že to je lékař. Tvář měl neobyčejně kulatou, ale vážnou a byl oblečen do vyrudlé modré vlněné blůzy nebo košile a záplatovaných kalhot. Až dosud rozdílel svou pozornost mezi roubík, který měl v jedné ruce, a krabičku s pilulkami v ruce druhé, a občas se podíval zkoumavě na kostěné končetiny obou zmrzačených kapitánů. Když ho nadřízený představil Achabovi, zdvořile se uklonil a hned začal podle kapitánova příkazu.

„Byla to velice zlá rána,“ začal vykládat velrybářský lékař, „a na mou radu kapitán Boomer zatáhl našeho starého Sama –“

„Samuel Enderby se jmenuje moje loď,“ přerušil ho jednoruký kapitán, obraceje se k Achabovi. „Jen pokračuj, hochu.“

„Zatáhl našeho starého Sama k severu, abychom unikli pekelnému vedru tam na lince, ale nebylo to nic platné. Dělal jsem, co jsem mohl. Vyseděl jsem u něho celé noci. Byl jsem na něj přísný, pokud jde o dietu –“

„Ach, velmi přísný!“ přizvukoval sám pacient. Potom náhle změnil hlas: „Pil se mnou horký rumový punč každou noc, až už ani neviděl, jak dává obvazy, a posílal mě zpola opilého na lůžko ve tři hodiny ráno. Ach, nebesa! Seděl opravdu u mne a velmi přísně dbal na mou dietu. Ach, dr. Bunger je velmi skvělý ošetřovatel a na dietu nesmírně přísný, to se musí nechat. Bungere, mizero, zasměj se! Proč se nesměješ? Víš, že jsi moc fajn chlap. Ale pokračuj, hochu, raději bych se dal od tebe zabít, než aby mi někdo jiný zachránil život.“

„Můj kapitán, jak jste si jistě už dříve povšiml, vážený pane,“ pravil Bunger s výrazem neochvějně nábožným a zlehka se uklonil Achabovi, „dovede časem žertovat. Vymyslí si mnoho takových veselých historek. Ale mohu stejně dobře říci – en passant, jak říkají Francouzi – že já – to jest Jack Bunger, nedávno důstojný duchovní – jsem naprostý abstinent. Nikdy nepiji –“

„Vodu!“ zvolal kapitán. „Tu nikdy nepije, z té dostává záchvat. Čerstvá voda ho vždycky uvrhne do hydrofobie. Ale pokračuj, pokračuj ve vyprávění o ruce.“

„Prosím,“ řekl lékař chladně. „Chtěl jsem poznamenat, pane, než mě kapitán Boomer žertovně přerušil, že se přes mé nejlepší a nejpřísnější úsilí rána stále víc a více zhoršovala. Byla to nejošklivější otevřená rána, s jakou se může lékař kdy setkat, přes dvě stopy a několik palců dlouhá. Měřil jsem ji olovnicí. Zkrátka – začala černat. Věděl jsem, co hrozí, a ruka musela pryč. Za tu kostěnou paži neodpovídám, tu jsem tam nenasadil, ta je proti všem pravidlům“ – ukazoval na ni roubíkem – to je kapitánova práce, ne moje. Nařídil tesaři, aby mu ji udělal. Na konec si dal připevnit tu palici, aby jí snad někomu rozbil hlavu, jako to jednou chtěl udělat mně. Někdy se ďábelsky rozzuří. Vidíte ten důlek, pane –“ sňal klobouk, odhrnul vlasy a ukázal v lebce miskovitou prohloubeninu, v níž však nebylo ani stopy po jizvě nebo po nějaké ráně – „nuže, kapitán vám už řekne, jak jsem k tomu přišel, on to ví.“

„Ne, to nevím,“ řekl kapitán, „ale jeho matka to věděla. Narodil se s tím. Ach, ty vznešený darebáku, ty – ty Bungere! Byl vůbec kdy ještě nějaký jiný Bunger na tomhle vodním světě? Bungere, až zemřeš, měl bys umřít v láku, ty mizero. Měl bys být zachován pro příští věky, darebo.“

„A co se stalo s bílou velrybou?“ zvolal Achab, jenž doposud netrpělivě poslouchal tuto mezihru obou Angličanů.

„Ach!“ zvolal jednoruký kapitán, „ach ano! Nuže, když se potopila, tedy jsme ji po nějakou dobu nespatřili. Jak jsem už naznačil, vlastně jsem nevěděl, jaká to je velryba, která mě tak napálila. Teprve později, když jsme se vrátili na linku, slyšeli jsme o Moby Dickovi – jak mu někteří říkají – a potom jsem věděl, že to byl on.“

„Zkřížili jste mu znovu cestu?“

„Dvakrát.“

„A nemohli jste ho připoutat?“

„Nechtěl jsem to zkoušet. Nestačí jedna končetina? Co bych si počal bez druhé ruky? A myslím si, že Moby Dick ani tak nekouše, jako polyká.“

„Víte co,“ přerušil ho Bunger, „dejte mu svou levou ruku jako vnadidlo, abyste dostal pravou. Pánové“ – a vážně a odměřeně se uklonil každému kapitánovi zvlášť – „víte, pánové, že zažívací ústrojí velryby je tak nevyzpytatelně sestrojeno božskou Prozřetelností, že nedovede plně strávit ani lidskou paži? A velryba to také ví. Co považujete za zlomyslnost bílé velryby, to je jenom její nemotornost. Nikdy totiž nemíní spolknout žádnou končetinu, chce jen zastrašit předstíráním. Někdy však dopadne jako ten starý kejklíř, bývalý můj pacient na Ceylonu. Ten se stavěl, že polyká kapesní nože, a jednou spolkl jeden nůž doopravdy, a měl ho v sobě rok nebo i déle. Musel jsem mu dát něco pro dávení a potom jej ze sebe vysypal v malých kouskách, víte? Nijak nemohl ten nůž strávit a plně jej vstřebat do svého celkového tělesného systému. Ano, kapitáne Boomere, jste-li dosti svižný a hodláte-li dát do zástavy jednu paži, abyste mohl druhé vypravit slušný pohřeb, nu, v tom případě je paže vaše. Dejte jen velrybě brzy novou příležitost, a bude to.“

„Ne, děkuji ti, Bungere,“ řekl anglický kapitán, „ať si klidně nechá paži, kterou už má, když už není jiné pomoci a když jsem ji tehdy neznal, ale druhou paži jí nedám. Nechci už bílou velrybu ani vidět; pustil jsem se do ní jen jednou, a to mi stačí. Znamenalo by to sice velkou slávu, kdybych ji zabil, to vím, a je v ní celý lodní náklad drahocenné vorvaniny, ale, víte, lepší je nechat ji na pokoji. Nemyslíte, že mám pravdu, kapitáne?“ pohlédl letmo na jeho kostěnou nohu.

„Ano, je to pravda. Ale přes to přese všechno bude ustavičně pronásledována. Prokletý tvor, kterého je nejlépe nechat na pokoji, nebývá vždy nejméně lákavý. Bílá velryba je přímo magnet! Kdy jste ji viděl naposledy? Kam měla namířeno?“

„Požehnání mé duši a prokletí ohavnému ďáblu,“ zvolal Bunger, obcházeje přihrbeně kolem Achaba a čenichaje podivně jako pes. „Krev tohoto člověka – přineste teploměr – je na bodu varu! – Jeho tep otřásá prkny paluby! – Pane!“ Vytáhl z kapsy lancetu a přiblížil se k Achabově paži.

„Pryč!“ zahřměl Achab a odhodil lékaře k zábradlí. „Muži do člunu! Kam mířila?“

„Dobrý Bože!“ zvolal anglický kapitán, jemuž platila tato otázka. „Co na tom záleží? Myslím, že mířila na východ. – Je váš kapitán blázen?“ zašeptal Fedallahovi.

Ale Fedallah položil prst na ústa a sklouzl přes zábradlí ke kormidlovému veslu. Achab k sobě zhoupl velký kladkostroj a povelel námořníkům na lodi, aby ho spustili.

Ve chvíli stál na zádi svého člunu a manilské mužstvo se vrhlo k veslům. Nadarmo na něho anglický kapitán volal. Obrácen zády k cizí lodi a tváří jako z křemene k lodi vlastní, stál Achab vzpřímen, až dopluli k boku Pequody.