X.DŮVĚRNÝ PŘÍTEL

Z kaple jsem se vrátil do hostince „U velryby“ a našel jsem tam Kvíkvega samotného. Odešel z kaple krátce před požehnáním. Seděl na lavici u ohně, nohy měl opřeny o krb a jednou rukou si držel u obličeje toho malého černého bůžka; upřeně se mu díval do tváře a zavírákem mu jemně přiřezával nos, brumlaje si přitom po pohansku.

Vyrušil jsem ho, takže bůžka odložil; po chvíli šel ke stolu, vzal si tam velkou knihu, položil si ji na klín a začal počítat stránky, rozvážně a opatrně. U každé padesáté stránky – jak se mi zdálo – se na okamžik zastavil, rozhlédl se nepřítomným pohledem a táhle, klokotavě hvízdl úžasem. Potom se zas pustil do další padesátky; podle všeho začínal vždy od jednotky, jako by nedovedl počítat dál než do padesáti, a teprve když napočítal mnoho padesátek, byl ohromen tím množstvím stránek.

Seděl jsem a pozoroval jsem ho s velkým zájmem. I když to byl divoch s obličejem odporně zhyzděným, přece – aspoň podle mého vkusu – bylo v jeho výrazu něco docela příjemného. Duši nelze ukrýt.

Měl jsem dojem, že zpod jeho příšerného tetování všude prosvítá prostá, poctivá mysl a že z jeho velkých, hlubokých očí, černých a ohnivě smělých, vyzařuje odvaha, která by se odvážila měřit s tisíci ďábly. Vedle toho všeho měl tento pohan jistou vznešenost v chování, kterou ani jeho neohrabanost nemohla úplně porušit. Podobal se člověku, který se nikdy před nikým nehrbil a nikdy nezůstal nikomu nic dlužen. Ovlivnila-li to i ta okolnost, že měl hlavu oholenou, takže čelo vystupovalo volnějším a zřetelnějším klenutím a vypadalo takto mohutněji, než kdyby měl vlasy, to si netroufám rozhodovat, avšak z hlediska frenologického byla jeho hlava zcela jistě znamenitá. Třeba to bude znít směšně, ale připomínala hlavu Washingtonovu, jak ji vídáme u známých bust prvního prezidenta. Měla týž táhlý, rovnoměrně stoupavý a svažující se oblouk; začínal už nad obočím, jež také hodně vynikalo – jako dvě dlouhá předhoří, na vrcholku hustě zalesněná. Kvíkveg byl Jiří Washington v kanibalském vydání.

Zatímco jsem ho takto podrobně pozoroval, předstíraje tak trochu, že se zatím dívám z okna na bouři, Kvíkveg si vůbec nevšímal, že jsem tady, a neobdařil mě jediným pohledem; byl zřejmě zcela zabrán do počítání listů v té úžasné knize. Když jsem si vzpomněl, jak jsme minulé noci kamarádsky spali vedle sebe, a zejména jak jsem se ráno probudil v objetí jeho láskyplné paže, zdála se mi tato jeho nevšímavost velmi podivná. Ale divoši jsou zvláštní stvoření; zpočátku si s nimi nevíte rady, zastrašují vás; jejich klidná, zdrženlivá prostota připomíná sokratovskou moudrost. Všiml jsem si také, že se Kvíkveg v hostinci vůbec nepřátelil s jinými námořníky – nebo jen velmi málo. Nikoho sám neoslovil, jako by nechtěl zvětšovat okruh svých známých. To všechno mě zaráželo jako nápadná zvláštnost, ale když jsem si to promyslil, jevilo se v tom cosi téměř vznešeného. Tady je člověk, vzdálený přes dvacet tisíc mil od svého domova za mysem Hornem – kolem něhož vede jediná cesta, kudy se tam může vrátit; octl se mezi lidmi, kteří mu jsou stejně cizí, jako kdyby se dostal na planetu Jupiter, a přece je tu docela jako doma, zachovává naprostý klid, je nejraděj i sám a ničím se nedá vyrušit. Byly v tom nepochybně rysy ušlechtilé filozofie, i když on jakživ neslyšel, že něco takového vůbec existuje. Abychom byli pravými filozofy, snad si my smrtelníci nesmíme být vědomi, že tak žijeme či o něco takového usilujeme. Jakmile slyším, že se ten či onen člověk vydává za filozofa, hned usuzuji, že má – jako stařena, které už dosloužil žaludek – jistě „zažívací poruchu“.

Seděl jsem v této nálevně, nyní opuštěné, oheň hořel mírně, jak tomu bývá, když po prvním velkém vzplanutí zahřál vzduch a potom už jen slabě sálá, aby bylo nač se dívat. Večerní stíny a přeludy se shlukovaly za okny a dívaly se dovnitř na nás dva mlčící a osamělé; venku se velkolepě vzdouval příboj vichřice; tehdy jsem si začal uvědomovat zvláštní pocity. Jako by ve mně něco tálo. Moje rozštěpené srdce a poblázněná ruka již nebyly obráceny proti vlčímu světu, tento uklidňující divoch jej vykoupil. Seděl tu a právě jeho lhostejnost prozrazovala povahu, v níž se neskrývá žádné civilizované pokrytectví ani líbezný klam. Byl to divoch a nebylo nijak příjemné se na něho dívat, a přece jsem cítil, jak jsem k němu tajemně přitahován. Právě to, co by bylo většinu jiných odpuzovalo, mne přitahovalo jako magnet. Pokusím se o přátelství s pohanem, řekl jsem si, když se ukázalo, že křesťanská laskavost je prázdnou zdvořilostí. Přitáhl jsem svou lavici blízko k němu, a pokoušeje se o přátelská znamení a posunky, mluvil jsem přitom, jak nejlépe jsem dovedl. Zprvu si málo všímal mého namlouvání, ale když jsem se zmínil o jeho pohostinství minulé noci, vzmohl se na otázku, zda budeme opět spolu spát. Řekl jsem mu, že ano; zatvářil se příjemně, a jak se mi zdálo, snad byl i trochu polichocen.

Obraceli jsme potom listy knihy společně a já se snažil vysvětlit mu účel tisku a smysl několika obrázků, jež byly v knize. Tak jsem brzo vzbudil jeho zájem; od knihy jsme pak přešli k různým zajímavostem tohoto slavného města – brebentili jsme, jak nejlíp jsme dovedli. Brzo jsem navrhl, abychom si spolu družně zakouřili. Vytáhl váček a tomahavk a klidně mi nabídl, abych si zakouřil. Potom jsme seděli, střídavě pokuřujíce z jeho divošské dýmky, kterou jsme si pravidelně podávali.

Skrývala-li pohanova hruď ještě nějaký led lhostejnosti ke mně, tedy jej toto příjemné přátelské zakouření brzo roztavilo a byli jsme kamarády. Cítil ke mně touž přirozenou, nenucenou příchylnost jako já k němu, a když jsme dokouřili, přitiskl své čelo k mému, objal mě kolem pasu a řekl, že od této chvíle jsme spolu oddáni. To znamenalo v řeči jeho země, že jsme důvěrnými přáteli, a kdyby bylo třeba, že by za mne ochotně dal život. U krajana by se tento náhlý plamen přátelství zdál příliš předčasný a nevzbuzoval by velkou důvěru, ale u prostého divocha naše stará pravidla neplatila.

Po večeři a dalším družném hovoru a kouření jsme šli do našeho pokoje společně. Daroval mi balzamovanou hlavu. Potom vytáhl ohromný pytlík na tabák a hrabal dole pod tabákem, až vylovil asi třicet stříbrných dolarů. Rozložil peníze po stole, a mechanicky je rozděliv na dva stejné díly, přisunul jednu hromádku ke mně se slovy, že je moje. Začal jsem se tomu bránit, ale on mě umlčel: nasypal mi peníze do kapsy u kalhot. Nechal jsem je tam. Potom se chystal k večerní modlitbě, vytáhl svého bůžka a odstavil lepenkovou zástěnu. Podle některých znamení a náznaků jsem pochopil, že si přeje, abych se k němu připojil. Dobře věda, co bude následovat, uvažoval jsem chvíli, zda mám svolit či odepřít, pozve-li mě opravdu.

Jsem dobrý křesťan, narozený a vychovaný v lůně neomylné presbyteriánské církve. Jak bych se tedy mohl připojit k tomuto divošskému modloslužebníku a klanět se jeho kusu dřeva? Co však je bohoslužba? uvažoval jsem. Myslíš, Izmaeli, že velkomyslný Bůh nebes a země s pohany a se vším všudy – by mohl žárlit na bezvýznamný kousek černého dřeva? Vyloučeno! Vždyť co je bohoslužba? – Konat vůli boží, to je bohoslužba. A co je vůle boží? – Činit svému bližnímu, co bych si přál, aby bližní činil mně – to je vůle boží. Nuže, Kvíkveg je můj bližní. A co bych si přál, aby tento Kvíkveg pro mne udělal? Nu, aby spolu se mnou uctíval Boha po mém způsobu – po presbyteriánsku. Z toho plyne, že já musím Boha uctívat po jeho, čili musím se stát modloslužebníkem. Zapálil jsem tedy hoblovačky, pomohl postavit a podepřít nevinného malého bůžka a nabídli jsme mu, Kvíkveg a já, opečený suchar. Dvakrát či třikrát jsem se před bůžkem poklonil a políbil mu nos. Když jsme s tím byli hotovi, svlékli jsme se a šli do postele usmířeni s vlastním svědomím a celým světem. Před spaním jsme ještě trochu rozprávěli.

Nevím, čím to je, ale pro důvěrná sdělení mezi přáteli se nejlépe hodí postel. Právě tady prý si muž se ženou navzájem otvírají duše dokořán. Některé staré manželské dvojice často leží a hovoří o starých časech téměř až do rána. Takto tedy jsme leželi v líbánkách našich srdcí, já a Kvíkveg – přátelská dvojice milenců.