LXXXIII.JONÁŠ Z HLEDISKA HISTORICKÉHO

V předešlé kapitole jsme se dotkli historického příběhu o Jonášovi a velrybě. Ale někteří Nantuckeťané tomuto historickému příběhu o Jonášovi a velrybě příliš nevěří. Ovšem také někteří skeptičtí Řekové a Římané, vynikající nad pravověrné pohany své doby, stejně nedůvěřovali příběhu o Heraklovi a velrybě, o Arionovi a delfínu, a přece jejich pochybnosti neučinily z těchto tradic fakta o nic méně pravdivá.

Jeden starý rybář ze Sag Harboru uváděl za hlavní důvod svých pochyb o pravdě hebrejského příběhu toto: Má prý jednu z těch zvláštních starosvětských biblí, vyzdobenou podivnými, nevědeckými rytinami; jedna z nich ukazuje Jonášovu velrybu se dvěma vodotrysky na hlavě – zvláštnost, která je typická jen u jednoho druhu leviatana (u grónské velryby a jejích odrůd); je to velryba, o níž velrybáři říkají: „Houstičkou by se udusila“, tak malý má hltan. Ale na to má biskup Jebb odpověď již napřed připravenou. Není třeba, praví biskup, představovat si, že byl Jonáš pohřben v břiše velryby, nýbrž mohl být dočasně ukryt v některé části její tlamy. A to se zdá od toho dobrého biskupa docela rozumné. Věru, grónská velryba by mohla pojmout do tlamy dva hrací stolky a pohodlně k nim usadit všechny hráče whistu. Snad se také mohl Jonáš schovat ve vykotlaném zubu. Ale rozvážíme-li si to, řekneme, že grónská velryba zuby nemá.

Další důvod, který Sag Harbor (tak mu říkali) uváděl pro to, že v této věci prorokovi nevěří, byla jakási nejasnost, pokud jde o uzavření prorokova těla a o žaludeční šťávy velryby. Tato námitka však rovněž padá, protože jeden německý vykladač bible tvrdí, že se Jonáš musel uchýlit do plovoucího těla mrtvé velryby – asi tak jako francouzští vojáci při ruském tažení proměnili své mrtvé koně ve stany a vlezli do nich. Jiní evropští vykladači se zas dohadují, že když byl Jonáš vržen přes palubu joppské lodi, podařilo se mu rovnou uniknout na jinou loď nablízku, která měla patrně velrybu na přídi jako klounovou sochu. A já bych přidal, že se možná jmenovala Velryba, jako jsou dnes některé lodi pojmenovány Žralok, Racek nebo Orel. Nechyběli ani učení vykladači bible, kteří mínili, že velryba z knihy o Jonášovi znamená pouze záchranný pás – vak naplněný vzduchem – k němuž ohrožený prorok doplaval, a tak se zachránil před smrtí v hlubinách. Chudáka Sag Harbora odrážejí ze všech stran. Má však ještě jeden důvod pro svou malověrnost. Pamatuji-li se dobře, měl tento důvod: Velryba spolkla Jonáše v moři Středozemním a za tři dny ho vyvrhla někde tři dny cesty od Ninive, města na Tigridu, do něhož je mnohem dál než tři dny cesty od nejbližšího místa na pobřeží moře Středozemního. Jak to bylo možné?

A neměla velryba jinou cestu, kudy by dopravila proroka tak blízko k Ninive? Měla. Mohla ho nést kolem mysu Dobré naděje. Ale nemluvíme-li ani o cestě přes celé Středozemní moře a o další plavbě Perským zálivem a Rudým mořem, tedy by taková domněnka předpokládala úplné obeplutí celé Afriky ve třech dnech, nemluvě o tom, že vody Tigridu jsou blízko Ninive příliš mělké, aby v nich mohla plout nějaká velryba. Mimoto by taková představa o Jonášově obeplutí mysu Dobré naděje odňala čest objevení tohoto významného mysu Bartoloměji Diazovi, jeho obecně uznávanému objeviteli, a tak by usvědčila moderní dějiny ze lži.

Všechny tyto pošetilé námitky starého Sag Harbora byly jen důkazem jeho bláhové pýchy z rozumu – pýchy hodné pokárání, a tím víc u něho, poněvadž jeho vzdělání bylo nepatrné a věděl jen to, co pochytil na slunci a na moři. Pravím, že to jen ukazuje jeho bláhovou, bezbožnou pýchu a ohavnou, ďábelskou vzpouru proti důstojnému kněžstvu. Vždyť jeden portugalský katolický kněz právě tuto představu o Jonášově cestě do Ninive kolem mysu Dobré naděje velebil jako velkolepé oslavení celého zázraku. A tak to také bylo. Vysoce vzdělaní Turci dodnes zbožně věří v historický příběh Jonášův. A asi před třemi sty lety vypráví anglický cestovatel v starých Harrisových cestopisech o turecké mešitě vystavěné na počest Jonášovu: v této mešitě byla zázračná lampa, která hořela bez oleje.