CXVIII.KVADRANT

Konečně se blížila sezona na lince. A každého dne, když Achab vyšel ze své kajuty a pohlédl vzhůru, pohyboval bdělý kormidelník nápadně držadly kormidla a horliví námořníci se rychle hnali k zvratným lanům a stávali tam, upírajíce oči doprostřed na přibitý dublon, a čekali netrpělivě na rozkaz, aby příď lodi zamířila k rovníku. Když bylo na čase, rozkaz přišel. Bylo právě poledne a Achab, sedící na přídi svého vysoko zavěšeného člunu, konal obvyklé denní pozorování slunce, aby určil zeměpisnou šířku.

V tomto japonském moři se letní dny podobají záplavám záře. Neproměnně jasné japonské slunce je jako plamenné ohnisko nesmírné zapalovací sběrné čočky – skelně hladkého oceánu. Obloha vypadá jako nalakovaná, mraky žádné, obzor se vznáší a toto nezastřené, neztlumené záření se podobá nesnesitelnému jasu božího trůnu. Dobře, že Achabův kvadrant měl barevná skla, kterými se zaměřoval na ten sluneční oheň. Kolébaje se vsedě podle pohybu lodi, u oka svůj astrologicky vypadající přístroj, zůstal Achab nějakou chvíli v této poloze, aby přesně zachytil okamžik, kdy se slunce octne přesně v nadhlavníku. Zatímco všechna jeho pozornost byla takto upoutána, pod ním na palubě klečel Pars, obličej měl obrácený vzhůru jako Achab a díval se na totéž slunce jako on; oční víčka mu však napolo zakrývala bulvy a jeho divoký výraz se zmírnil v pozemskou nevášnivost. Konečně Achab skončil žádoucí pozorování a na své kostěné noze brzy tužkou vypočítal, na jaké šířce jsou právě v této chvíli. Potom se na chvíli zasnil, znovu vzhlédl k slunci a šeptal si: „Ty mořské znamení! Ty vznešený a mocný lodivode! Říkáš mi neklamně, kde jsem – ale můžeš mi aspoň maličko naznačit, kde být mám? Nebo můžeš mi povědět, kde v této chvíli pobývá kdosi jiný než já? Kde je Moby Dick? V tomto okamžiku se na něho jistě díváš. Mé oči se dívají do oka, které ho právě nyní pozoruje; ano, a do oka, které právě teď stejně pozoruje předměty na opačné, neznámé straně za tebou, ty slunce!“

Potom se znovu zamyslil, pohlížeje na kvadrant a zkoumaje různá jeho tajemná zařízení, jedno po druhém, a mumlal si: „Bláhová hračko! Dětská hračko domýšlivých admirálů, komodorů a kapitánů; každý se tebou vychloubá, tvou znamenitostí a mocí. Co však, konec konců, dovedeš jiného než oznamovat ubohý, žalostný bod, na kterém náhodou právě jsi na této ohromné planetě – ty sám i ruka, která tě drží? Ne, ani o vlas víc! Nedovedeš říci ani o jediné kapce vody nebo zrnku písku, kde bude zítra v poledne, a přece při své nemohoucnosti urážíš slunce! Věda! Buď prokleta, marnivá hračko! A proklety buďte všechny věci, které obracejí lidské oči vzhůru k tomu nebi, jehož prudká záře je pouze spaluje, jako tyto staré oči právě spaluje tvé světlo, ó slunce! Paprsky z lidských očí jsou od přírody v jedné rovině s obzorem země, jsou vodorovné. Nejsou vysílány z temene hlavy, kde by oči byly, kdyby si Bůh přál, aby se člověk díval na jeho oblohu. Buď proklet, kvadrante!“ mrštil jím na palubu. „Nebudu již řídit svou pozemskou pouť podle tebe. Jen vodorovný lodní kompas a vodorovné určování polohy lodi rychloměrem na šňůře – ty mě povedou a ukáží mi moje místo na moři. Ano,“ vyhoupl se z člunu na palubu, „takto na tebe šlápnu, ubohá věcičko, ukazující tak chabě k výšinám. Tak tě rozdrtím a zničím!“ Když šílený stařec takto mluvil a rozšlapával přístroj živou i umělou nohou, přeletěl po Parsově mlčenlivé, nehybné tváři výsměšný triumf – snad nad Achabem – a fatalistické zoufalství – snad nad sebou samým. Nepozorovaně se zvedl a odkradl se. Námořníci, poděšeni výrazem svého velitele, shlukli se zatím na přední palubě, až Achab, neklidně přecházející po palubě, vzkřikl: „K lánům! Kormidlo rovně! – Ráhna převrátit a na koso!“

V mžiku ráhna přeletěla; a jak se loď točila na patě, tři pevně zapuštěné ladné stožáry, vzpřímené na dlouhém, žebrovaném trupu, vypadaly jako tři Horáciové, otáčející se na jednom rozložitém hřebci.

Starbuck stál mezi podpěrami čelního stožáru a pozoroval ruch na Pequodě i Achaba, jak číhavě pobíhá po palubě.

„Seděl jsem před velkým ohněm z uhlí a pozoroval jeho žár, plný zmučeného, planoucího života, a viděl jsem, jak nakonec skomírá, jak klesá níž a níž, až je z něho vyhaslý popel. Mořský starče! Co zůstane z celého tvého ohnivého života, co z něho nakonec zbude než hromádka popela?“

„Ano,“ zvolal Stubb, „ale popel z kamenného uhlí – rozumíš, pane Starbucku – z kamenného uhlí, ne z tvého obyčejného dřevěného uhlí. Dobrá, dobrá! Slyšel jsem, jak Achab zašeptal: ‚Kdosi vtiskuje tyto karty do mých starých rukou a zapřísahá mě, že s těmi musím hrát, a s žádnými jinými.‘ Ať jsem zatracený, Achabe, jednáš správně; žij v té hře, a zemři v ní!“