CVIII.ACHAB A TESAŘ

PALUBA — PRVNÍ NOČNÍ HLÍDKA

[Tesař stojí u svěráku a při světle dvou svítilen horlivě piluje kostěný sloupek pro nohu, pevně sevřený ve svěráku. Na stole se povaluji pláty kosti, kožené řemeny, vycpávky, šrouby a nejrozmanitější nástroje. Vpředu je vidět rudý plamen výhně u kovadliny, kde pracuje kovář.]

Čert aby vzal ten pilník a tu kost! Co má být měkké, je tvrdé, a co má být tvrdé, je měkké. Tak to máme, když chceme pilovat staré čelisti a holenní kosti. Zkusíme jinou. Ba, teď to jde líp (kýchne). Hrome, ten prach z kostí je (kýchne) – vždyť je (kýchne) – ba, to je (kýchne) – na mou duši, nepustí mě to k slovu! To má na stará kolena člověk za to, že pracuje s mrtvým dřevem. Řežte živý strom, a nedělá se vám přitom tenhle prach; uřezávejte živou kost, a nebudete ho mít (kýchne). Dělej, dělej, ty starý Moure, hoď sebou, ať už mám ten kroužek a šroubek k přezce; hned je budu potřebovat. Ještě štěstí (kýchne), že nemusím dělat kolenní kloub. To by byla pěkná páračka! Ale obyčejnou holenní kost – to nic není, to jako bych dělal chmelové tyčky. Jen bych to rád pěkně uhladil, čas, jen čas! Kdybych jen měl čas, dovedl bych mu udělat takovou krásnou nohu (kýchne), nejkrásnější, jaká kdy jen vysekla poklonu dámě v salonu. Ty jelení a telecí nohy, které jsem viděl ve výkladních skříních, ty by se s ní nedaly ani srovnávat. Ty vlhnou, ano, a dostanou revmatismus a musí je kurýrovat (kýchne) mazáním a koupáním stejně jako živé nohy. Tak; ale než ji odříznu, musím si zavolat starého velkého Mogula a podívat se, bude-li ta délka správná – zdá se mi, že bude naopak moc krátká. Aha, to je jeho chůze, mám štěstí, jde sem – nebo je to někdo jiný, to je jisté.

ACHAB (blíží se):

(Při následující scéně tesař dále občas kýchá.)

Tak co, výrobce lidí!

Právě včas, pane. Dovolí-li kapitán, poznačím si teď délku. Dovolte, vezmu vám míru, pane.

Dát si vzít míru na nohu! Dobře. Nu, není to poprvé. Jen do toho! Tak; drž na tom prst. Ale máš to tu silný svěrák, tesaři! Nech mě jednou ozkusit jeho stisk! Tak, tak. Trochu to štípe.

Ach, pane, rozmačká to kosti – pozor, pozor!

Žádné strachy; mám rád poctivé sevření. Rád cítím v tomto kluzkém světě něco, co dovede držet, člověče! Co to dělá tamhleten Prometheus? – totiž kovář – co to dělá?

Musí teď ukovat šroubek k přezce, pane.

Správně. Doplňujete se. On vyrobí svaly. Jak strašně do ruda rozdmychává oheň!

Ano, pane; na takovouhle jemnou práci potřebuje bílý žár.

Hm. To tedy potřebuje. Nyní mi připadá velmi významné, že ten starý Řek Prometheus, který prý vyráběl lidi, byl kovářem a vdechoval do nich život ohněm. Vždyť čemu dá život oheň, to musí také právem ohni patřit – jako třeba peklo. Jak ty saze létají! To jsou asi zbytky toho, z čeho ten Řek udělal Afričany. Tesaři, až bude hotov s tou přezkou, řekni mu, ať ukuje z oceli pár lidských lopatek. Na palubě je podomní obchodník s rancem, který ho tlačí.

Jak, pane?

Počkej! Když už se tím náš Promtheus zabývá, objednám si úplného člověka podle žádoucího vzoru. Především – vysokého padesát stop na boso; potom aby měl hruď modelovanou podle tunelu pod Temží; potom nohy, které by měly kořeny, aby setrvaly na jednom místě. Paže – tři stopy kolem zápěstí; srdce vůbec žádné, čelo mosazné a asi čtvrt akru výborného mozku. Počkejme – mám si objednat oči, které by viděly ven? Ne, ale nahoru do hlavy mu dejte světlík, aby byl osvětlen zevnitř. Tak, vezmi tu objednávku a jdi.

O čem to vlastně mluví a ke komu mluví, to bych rád věděl? Mám tady stát dál? (Stranou.)

To je bídná architektura, vytvořit slepý chrám; tady jeden je. Ne, ne, ne; musím mít lucernu.

Ho, ho! Takovouhle, ano? Jsou tady dvě, pane. Jedna mi stačí.

Proč mi strkáš tu zlodějskou svítilnu do obličeje, člověče? Světlo vržené do očí je horší než namířená pistole.

Myslil jsem, pane, že jste mluvil k tesaři.

Tesaři? Ach, to je – ale ne – to je velmi pěkné a řekl bych neobyčejně čestné zaměstnání, tesaři – nebo bys raději pracoval v hlíně?

Jak, pane? – V hlíně? V hlíně, pane? To je bláto. Hlínu necháváme nádeníkům, pane.

Ten chlapík je bezbožný! Proč pořád tak kýcháš?

Ta kost je samý prach, pane.

Tak si z toho vezmi ponaučení! A až budeš mrtev, nikdy se nedávej pohřbít živým lidem pod nos.

Pane? – ach! och! – taky si myslím – ano – ach, jemine!

Podívej se, tesaři, jistě se považuješ za řemeslníka opravdu dobrého a dovedného, co? Nuže, bude tedy dobrým vysvědčením pro tvou práci, když po nasazení tvé nohy budu přesto cítit, jako kdybych měl v tom místě jinou nohu – to jest, tesaři, svou starou ztracenou nohu; tu z masa a krve myslím. Nemůžeš zaplašit tu starou lidskou slabost?

Opravdu, pane, teď už začínám trochu rozumět. Ano, o tomhle jsem slyšel něco podivného, pane; lidé, kteří přišli o nohu, nikdy prý docela neztratí pocit, že tu svou starou podpěru mají, ba někdy je dokonce i svrbí! Smím-li se poníženě optat, pane, je to opravdu tak?

Je to tak, člověče. Podívej se, postav svou živou nohu sem na to místo, kde byla moje. Tak, teď tu zrak vidí jednu nohu, ale duše rozezná dvě. Tam, kde ty cítíš proudění života, tam, přesně tam, navlas tam je cítím i já. To je hádanka, co?

Řekl bych tomu poníženě hlavolam, pane.

Nemluv o tom. Jak můžeš vědět, že nějaká celá, žijící, myslící věc snad neviditelně a neprostupně nestojí tam, kde právě stojíš ty? Ano, nestojí tam, ačkoli jsi tam ty? Cožpak se v svých nejosamělejších chvílích nebojíš naslouchačů? Počkej, nemluv! A jestliže já dosud cítím palčivou bolest v své rozdrcené noze, ačkoli je už tak dávno zničena, nuže, proč bys nemohl ty, tesaři, cítit plamenná muka pekel navždy i bez těla? Co?

Dobrý Bože! Opravdu, pane, jestli je to tak, musím znovu počítat. Doufám, že jsem si nevzal malou míru, pane.

Podívej se, hlupáci nemají nic předpokládat. Za jak dlouho budeš s nohou hotov?

Snad za hodinu, pane.

Tedy ji slátej a přines mi ji. (Obrátí se k odchodu.) Ach, živote! Zde jsem, hrdý jako řecký bůh, a přece jsem dlužníkem tohoto zabedněnce, když mi dělá kost, na které budu stát! Prokleto buď toto vzájemné lidské dlužnictví, které neodhodí účetní knihy! Chtěl bych být volný jako vzduch, ale jsem zaznamenán do knih celého světa. Jsem tak bohat, že bych si mohl přihazovat s nejbohatšími praetoriány při dražbě římské říše (které patřil celý svět), a přesto jsem dlužen za maso v jazyku, kterým se chvástám. Nebesa! Opatřím si tyglík, vhupnu do něho a rozpustím se v něm na malý, zhuštěný obratel. Tak.

TESAŘ (vrátil se k práci):

No, ba, ba! Stubb ho zná ze všech nejlíp a Stubb vždycky říká, že je podivín. Neříká nic než to jedno slůvko – podivín; a to stačí. Je to podivín, říká Stubb; je to podivín – podivín, podivín; a pořád to vtlouká do pana Starbucka – podivín – pane – podivín, velký podivín! A tady je jeho noha. Ano, když tak o tom přemýšlím, tady je jeho spoluspáč. Má místo ženy kus velrybí čelisti! A tohle je jeho noha, bude na ní stát. Co to bylo o té jedné noze, že stojí na třech místech a všechna tři místa že stojí v jednom pekle – jak to vlastně bylo? Ach, nedivím se, že se na mne díval tak opovržlivě! Mívám prý někdy divné nápady, ale to jen tak náhodou. Ostatně, takový skrčený, malý staroch jako já by se nikdy neměl odvažovat na hlubokou vodu s velkými kapitány, vytáhlými jako volavky. Voda tě tuze rychle zašimrá pod bradou, a hned je tu náramné volání po záchranných člunech. A tady je ta volavčí noha! Dlouhá a tenká, opravdu! No, většině lidí vydrží jeden pár nohou celý život, a to jistě jen proto, že jich používají milosrdně, jako útlocitná stará dáma používá svých tlustých, starých kočárových koní. Ale Achab, ó, to je bezohledný kočí. Podívejme se, jednu nohu uhnal k smrti a druhou strhal, že má nadosmrti špánek, a teď spotřebuje kostěných noh na sáhy. Haló, ty tam, Moure, pospěš si s těmi šroubky a dělej, ať to skončíme, než ten anděl vzkříšení začne vytrubovat a svolávat polnicí všechny nohy, pravé i umělé, jako obcházejí pivovarští a sbírají staré sudy od piva, aby je mohli znova naplnit. To je ale noha! Vypadá jako skutečná živá noha, opilovaná až na kost; na téhle bude zítra stát a bude na ní měřit výšku slunce. Ouha! Div jsem nezapomněl na malou oválnou destičku z hlazené slonoviny, na které sumíruje zeměpisné šířky. Tak, tak; dláto, pilník a ještě skelný papír!