V.SNÍDANĚ

Rychle jsem následoval jeho příkladu, sešel do nálevny a docela přátelsky jsem se tam pozdravil se zubícím se hostinským. Nehněval jsem se na něho, ačkoli si mě nemálo dobíral pro mého spoluspáče.

Zdravý smích je tuze dobrá věc, a nadto příliš vzácná – tím hůře pro nás! Když některý člověk už sám sebou dává někomu námět pro dobrý vtip, ať tedy neuhýbá, naopak, ať ochotně dovolí, aby se na jeho účet lidé zasmáli, člověk, který má v sobě od přírody něco blahodárně směšného, má věru daleko víc, než byste myslili.

Nálevna byla plná strávníků, kteří sem zapadli minulého večera a které jsem si ještě ani dobře neprohlédl. Byli to skoro samí velrybáři: první důstojníci, druzí a třetí důstojníci, lodní tesaři, lodní bednáři, lodní kováři i harpunáři a námořníci z lodní služby – osmahlá a svalnatá společnost s bujnými plnovousy, neostříhaná, ošumělá společnost, vesměs v námořnických kazajkách jako ve vycházkovém obleku.

Dalo se docela lehko odhadnout, jak dlouho je který na souši. Zdravé tváře tohoto mladíka mají barvu hrušky osmahlé sluncem a řekli byste, že i tak muškátově voní; jistě to není víc než tři dny, co se vrátil z plavby do Indie. Muž vedle něho je jen o nějaký odstín světlejší, dalo by se říci, že má nádech do mahagonova. Pleť třetího stále ještě zůstává tropicky hnědá, ale přece již trochu vybledla, ten je bezpochyby už celé týdny na pevnině. Kdo se však mohl vyrovnat Kvíkvegovi? Jeho tvář pruhovaná různými barvami jako by pruh za pruhem postupně ukazovala různá klimatická pásma, připomínajíc tak západní svahy And.

„Ke žlabu, hola!“ zvolal teď hostinský a otevřel dveře dokořán. Šli jsme k snídani.

Říká se, že lidé, kteří se podívají do světa, se umějí nenuceně chovat a nabudou společenské jistoty. Ale vždy tomu tak není: Ledyard, slavný novoanglický cestovatel, a Mungo Park, skotský cestovatel, měli nejméně jistoty v salonech. Patrně pouhé cestování napříč Sibiří na saních tažených psy, jako jezdil Ledyard, nebo dlouhá samotářská procházka – s prázdným žaludkem – v černém srdci Afriky, což byl vrcholný výkon chudáka Munga – takovéhle cestování nebylo tuším zrovna nejlepší prostředek, jak získat vznešenou společenskou uhlazenost. A přece jí lze nabýt většinou kdekoli.

Mám dobrý důvod, proč kladu tyto úvahy právě sem: sedaje ke stolu, očekával jsem, že hned uslyším nějaké podařené historky o lovu velryb, a nemálo mě překvapilo, že téměř všichni muži zachovávají hluboké mlčení. A nejen to: byli dokonce v rozpacích. Ano, seděla tu smečka starých mořských vlků, z nichž mnozí se na širém moři bez nejmenšího strachu pustili až k samým velrybám – ač s nimi ještě neměli pražádnou zkušenost – a napadli je a zabili, ani nemrkli, a tady seděli u stolu při společné snídani – všichni téhož povolání, všichni stejných sklonů – a pohlíželi ostýchavě jeden na druhého, jako by nebyli nikdy opustili stádo ovcí někde v Zelených horách. Zvláštní podívaná na tyto stydlivé medvědy, na ty plaché bojovníky s velrybami!

Pokud jde o Kvíkvega, nu, seděl mezi nimi – a náhodou dokonce v čele stolu – a byl docela klidný. Pravda, nemohu příliš chválit jeho chování. I největší obdivovatel by mu sotva shovívavě prominul, že si k snídani vzal s sebou harpunu a bez rozpaků ji tu používal: natahoval se s ní přes stůl, uváděje tím mnohé hlavy v nebezpečí, a napichoval jí bifteky. Ale dělal to chladnokrevně a všichni víme, že podle názoru většiny lidí chladnokrevné vystupování je vystupování uhlazené.

Nebudeme tu mluvit o všech Kvíkvegových zvláštnostech, jak polykal kávu a horké žemle a jak pozorně a cele se věnoval polosyrovým biftekům. Stačí, řeknu-li, že po snídani odešel jako ostatní do nálevny, zapálil si dýmku podobnou tomahavku a tam seděl, na hlavě svůj nerozlučný klobouk, klidně zažíval a kouřil, kdežto já jsem se vydal na procházku.