XIII.TRAKAŘ

Příštího rána, v pondělí, zbavil jsem se balzamované hlavy, kterou jsem dal holičovi jako vlásenkářskou palici, a zaplatil jsem účet svůj a kamarádův, použiv ovšem přítelových peněz. Šklebící se hostinský a stejně i strávníci byli neobyčejně pobaveni náhlým přátelstvím, které jsme s Kvíkvegem uzavřeli, zvláště když mě předtím tak poplašily prolhané historky Petra Rakve právě o Kvíkvegovi, k němuž jsem se teď přidružil.

Vypůjčili jsme si trakař, naložili své věci, můj ubohý cestovní tlumok a Kvíkvegův vak z plachtoviny a síťové lůžko, a ubírali jsme se dolů k Mechu, což byl malý nantucketský škuner, zakotvený u přístaviště. Cestou na nás lidé vyvalovali oči; nepřekvapoval je ani tak Kvíkveg – byli totiž zvyklí vidět podobné lidojedy na ulicích – jako spíš to, že jsme my dva spolu tak důvěrní. Nevšímali jsme si jich, střídavě jsme tlačili trakař a Kvíkveg se občas zastavil, aby urovnal pochvu na špici své harpuny. Zeptal jsem se ho, proč nosí takovou nepohodlnou věc na pevninu a nemají-li všechny velrybářské lodi vlastní harpuny. Na to odpověděl, že je sice v podstatě celkem pravda, co říkám, ale on že přece jen má rád svou harpunu, poněvadž je zhotovena ze spolehlivého materiálu, je dobře vyzkoušena v mnohých smrtelných utkáních a srdce velryb jsou jí důvěrně známa. Zkrátka, jako mnozí sekáči a ženci, kteří chodí k sedlákovi na luka vyzbrojeni vlastními kosami – ačkoli si je přinášet nemusí – tak i Kvíkveg z osobních důvodů dával přednost své vlastní harpuně.

Přebíraje mi trakař z ruky, vyprávěl mi směšnou příhodu o prvním trakaři, který kdy viděl. Stalo se to v Sag Harboru. Majitelé lodi mu půjčili trakař, aby si na něm podle všeho odvezl svou těžkou truhlu do hostince. Aby se nezdálo, že si neví rady – i když tomu tak ve skutečnosti bylo – jak s ním správně zacházet, Kvíkveg naložil truhlu na trakař a pevně ji přivázal. Potom zvedl trakař s truhlou na ramena a vykračoval si nahoru z přístaviště. „Och,“ řekl jsem, „Kvíkvegu, tos přece jen mohl být chytřejší. Nesmáli se ti lidé?“

Potom mi vyprávěl jiný příběh. Obyvatelé jeho ostrova Rokovoko vytlačují při svatebních slavnostech z mladých kokosových ořechů libovonnou šťávu do velké, strakaté tykvové nádoby, podobné míse na punč; tato mísa zdobí vždycky střed rohože, na níž se koná hostina. Jednou připlula k Rokovoku velká obchodní loď a její velitel – podle všech známek pán velmi hrdý a puntičkářský, na námořního kapitána jistě až přespříliš – tento velitel byl pozván na svatební slavnost Kvíkvegovy sestry, hezké mladé princezny, jíž bylo právě deset let. Nuže, když všichni svatební hosté byli shromážděni v bambusové chatrči nevěstině, vešel tento kapitán, a že mu bylo vykázáno čestné místo, posadil se přímo proti míse, mezi velekněze a Jeho Veličenstvo krále, Kvíkvegova otce. Po modlitbě – tito lidé se modlí před jídlem právě tak jako my – ačkoli Kvíkveg mi řekl, že se modlí jinak než my, kteří přitom sklopíme oči k mísám; oni naopak se dívají jako kachny vzhůru k velkému Dárci všech hostin – nuže, jak povídám, když bylo po modlitbě, velekněz zahájil hostinu starodávným obřadem, obvyklým na ostrově: to jest, ponořil své posvěcené a posvěcující prsty do mísy, dříve než začne posvěcený nápoj kolovat. Kapitán, usazený hned vedle kněze, pozoroval ten obřad, a poněvadž si myslil, že on – jako kapitán lodi – má samozřejmě přednost před pouhým ostrovním králem, zvláště když je to ve vlastním domě králově – kapitán si tedy chladnokrevně umyl ruce v míse s nápojem. Domníval se patrně, že je to velká nádoba na omývání prstů. „Nuže, co myslíš?“ zeptal se Kvíkveg. „Smáli se naši lidé či ne?“

Konečně jsme zaplatili přeplavné, bezpečně uložili zavazadla a stáli jsme na palubě škuneru. Ten zvedl plachty a klouzal po řece Acushnet. Po jedné straně stoupaly terasovitě ulice New Bedfordu, jehož ojíněné stromy se třpytily v jasném, studeném vzduchu. Na jeho přístavních hrázích byly nakupeny ohromné kopce a hory samých sudů a velrybářské lodi, toulající se po celém světě, ležely tu konečně tiše a bezpečně zakotveny bok po boku. Z některých se ozývalo bušení truhlářů a bednářů a s ním se mísil lomoz okolo ohňů a kovářských výhní, tavících železo; to všecko dosvědčovalo, že se připravují nové plavby. Sotva skončí jedna nebezpečná a dlouhá plavba, už začíná druhá; skončí-li, hned začíná třetí a tak dále, na věky věků. Takové je všechno pozemské usilování: bez konce, bez oddechu.

Jakmile jsme se dostali na otevřenější moře, příjemný větřík hodně zesílil; malý Mech rychle odhazoval pěnu od svých boků jako frkající mladý hřebec. Jak jsem vdechoval ten ostrý vzduch! – Jak jsem pohrdal zemí s celními závorami – tou obecní silnicí, všude poznamenanou otrockými poplatky a kopyty! Začal jsem se obdivovat ušlechtilosti moře, jež nedovolí, aby na jeho povrchu někdo zanechal stopy.

Kvíkveg zřejmě pil z téže pěnivé studnice a opíjela ho stejně jako mne. Jeho tmavé chřípí se rozšiřovalo; ukazoval obroušené a zašpičatělé zuby. Vpřed jsme letěli, vpřed; jakmile jsme se octli na širém moři, Mech se začal kořit větru, zvedal a potápěl svou příď jako otrok před sultánem. Naklonil se na bok a nakloněni jsme se řítili kupředu; každé lano zvonilo jako drát; dva štíhlé stěžně se nakláněly jako dosna indická ve vnitrozemském tornádu. Jak jsme tak stáli na přídi, jež brázdila moře, byli jsme tak zaujati tímto kymácivým výjevem, že jsme zprvu nepostřehli posměšné pohledy cestujících. To klackovité shromáždění se divilo, že dva lidští tvorové jsou spolu tak zadobře; jako kdyby běloch byl něčím důstojnějším než čistě umytý černoch. Byli to však nějací hlupáci a neotesanci, kteří snad dosud nepřišli dál než za humna, tak byli neotrkaní. Kvíkveg přistihl jednoho z těch holobrádků, jak se mu za zády posmívá. Myslil jsem, že udeřila klackova poslední hodina. Osmahlý divoch pustil harpunu, popadl posměváčka do náruče a potom ho vymrštil vysoko do vzduchu s vypětím sil téměř zázračným. Chlapík sebou mírně škubl, udělal přemet pozpátku a bez dechu dopadl na nohy. Kvíkveg se k němu obrátil zády, zapálil si tomahavkovou dýmku a podal mi ji, abych si zakouřil.

„Kaptáne! Kaptáne!“ ječel chasník, utíkaje k tomu důstojníkovi. „Kaptáne, kaptáne, je tady ďábel!“

„Poslyšte, vy, pane!“ zvolal kapitán, vyzáblý mořský vlk, a pyšně se nesl ke Kvíkvegovi. „Co to má, u čerta, znamenat? Což nevíte, že jste mohl toho chlapíka zabít?“

„Co on říkat?“ zeptal se Kvíkveg a pootočil se klidně ke mně.

„On povídá,“ odpověděl jsem, „že ty skoro zabít toho muže tam,“ a ukázal jsem na holobrádka ještě se chvějícího.

„Zabít,“ zvolal Kvíkveg, sešklebiv tetovaný obličej v příšerný výraz opovržení. „Ach, on moc malá ryba. Kvíkveg nezabíjet tak malá ryba. Kvíkveg zabíjet velká velryba!“

„Poslechni,“ řval kapitán, „já zabít tebe, jestli tady budeš provádět ještě nějaké lotroviny. Tak jen si dej pozor!“

Ale právě v tom okamžiku se stalo, že kapitán měl nejvyšší čas, aby si dal pozor sám. Nesmírný tlak na hlavní plachtu přetrhl provaz u spodního cípu a ohromné ráhno teď poletovalo ze strany na stranu, dokonale zametajíc celou zadní část paluby. Ten ubožák, který předtím dostal od Kvíkvega důkladně na pamětnou, byl smeten přes palubu. Posádky se zmocnila panika. Pokusit se ráhno zachytit a zastavit – to by bylo šílenství. Lítalo zprava nalevo a zase zpátky bezmála tak rychle, jako tikají hodinky, a každou chvíli se zdálo, že se roztříští. Nikdo nic nepodnikal a zdálo se, že se ani nedá nic dělat. Muži na palubě utíkali na příď a odtud pozorovali ráhno, jako by to byla spodní čelist rozzuřené velryby. Uprostřed toho zděšení Kvíkveg obratně poklekl a po kolenou se proplížil pod létajícím ráhnem, uchopil provaz a uvázal jeden konec na zábradlí, potom druhým koncem mrštil jako lasem, zachytil jím ráhno, když mu letělo nad hlavou, a dalším trhnutím bylo bidlo chyceno a vše bylo zase zabezpečeno. Škuner nabral opět vítr, a zatímco mužstvo odvazovalo člun na zádi, Kvíkveg, po pás svlečený, se vrhl z boku dlouhým obloukem do vody. Nějaké tři minuty jsme ho viděli, jak plave jako pes, vymršťuje dlouhé paže přímo před sebe a střídavě vynořuje hnědá ramena z mrazivé pěny. Díval jsem se na toho znamenitého a nádherného chlapíka, ale neviděl jsem toho, koho by měl zachránit. Holobrádek zmizel pod vodou. Vtom se Kvíkveg vymrštil kolmo z vody, mžikem se rozhlédl kolem sebe, postřehl patrně, jak věci vypadají, potopil se a zmizel. Za několik minut se opět vynořil, jednou rukou plaval a druhou táhl nehybné tělo. Člun je brzo přijal na palubu. Chudák mladíček byl zachráněn. Všichni námořníci prohlašovali, že Kvíkveg je báječný chlap, a kapitán se mu omluvil. Od té chvíle jsem se držel Kvíkvega jako klíště; ano, až do té doby, kdy se chudák Kvíkveg dlouze ponořil naposled.

Slyšeli jste kdy o takové prostomyslnosti? Kvíkveg si zřejmě ani nepomyslil, že zaslouží medaili od Spolku pro záchranu tonoucích a Spolku pro podporování šlechetnosti. Jen požádal o vodu – o pitnou vodu, aby mohl smýt mořskou sůl. Když se omyl, oblékl si suchý oděv, zapálil si dýmku a opřel se o zábradlí, dívaje se mírně na lidi kolem sebe, jako by si říkal: „Svět je vzájemná akciová společnost pro spolupráci na všech polednících. My lidojedi musíme pomáhat těmto křesťanům.“