LXXI.PŘÍBĚH JEROBOAMŮV

Ruku v ruce se blížily loď a vítr. Vítr však byl rychlejší než loď a Pequod se brzy začala kolébat.

Ponenáhlu bylo lze dalekohledem rozeznat podle člunů a obsazených vrcholků stožárů, že je to loď velrybářská. Ale poněvadž byla tak daleko na straně návětrné a hnala se mimo, jako by měla namířeno do jiného loviště, nebylo naděje, že se s ní Pequod setká. Vyvěsili proto signál a čekali, jaká bude odpověď.

Budiž tu řečeno, že jak lodi vojenského námořnictva, tak i lodi amerického velrybářského loďstva mají každá svůj signál. Všechny signály jsou zaznamenány do knihy se jmény příslušných lodí a každý kapitán tu knihu má. Proto se mohou velitelé velrybářských lodí dosti snadno navzájem poznat na moři i na značnou vzdálenost.

Na signál Pequody odpověděl konečně signál z cizí lodi a podle něho poznali, že je to loď Jeroboam z Nantucketu. Natočila ráhna na koso, zamířila k Pequodě, postavila se na závětrnou stranu a spustila člun. Ten zakrátko přirazil. Když byl na Starbuckův rozkaz rozvinován žebřík, aby po něm mohl vystoupit kapitán přicházející na návštěvu, tu onen cizinec zamával ze zádi člunu rukou na znamení, že toho není vůbec třeba. Ukázalo se, že na Jeroboamu vypukla nebezpečná epidemie a že se její kapitán Mayhew obává, aby nenakazil posádku Pequody. I když epidemie nepostihla kapitána a posádku člunu a Jeroboam byl vzdálen na poloviční dostřel z pušky a mezi lodí a námi se valilo a proudilo nenakazitelné moře a vzduch, přece kapitán svědomitě zachovával úzkostlivou karanténu jako na souši a rozhodně odmítl dostat se do přímého styku s Pequodou.

To však naprosto nevylučovalo, že bychom si nemohli pohovořit. Zachovávaje vzdálenost několika yardů mezi sebou a lodí, dovedl se člun Jeroboamu udržet občasným zaveslováním vedle Pequody, která těžce brázdila vlny (poněvadž nyní vál velmi silný vítr) se zvrácenou košovou plachtou; někdy ovšem náhlý útok velké vlny zahnal člun poněkud dopředu, ale obratným veslováním jej opět dostali do správné polohy. Obě strany spolu hovořily dál, ač byl hovor tímto způsobem občas přerušován a někdy došlo k vyrušení ještě docela jinému.

V člunu z Jeroboamu seděl u jednoho vesla muž, který se zdál zjevem zvláštním i v tomto divokém velrybářském životě, kde každý jednotlivec svým způsobem přispívá k zajímavosti celku. Byl to malý, sporý mladší muž s tváří úplně pokrytou pihami a s bujnými plavými vlasy, zahalený v dlouhý, černokněžnicky střižený kabát vybledlé ořechové barvy; plandavé rukávy měl na zápěstí ohrnuty. Z očí mu vyzíralo hluboké, trvalé fanatické vytržení.

Sotva jsme ho zpozorovali, Stubb zvolal: „To je on! To je on! Ten chvastoun v šosatém kabátě, co nám o něm vyprávěla posádka z Town-Ho.“ Stubb tím myslil zvláštní příběh o Jeroboamu a jistém muži z jeho posádky, který nedávno slyšel, když Pequod mluvila s Town-Ho. Z tohoto vyprávění a podle toho, co jsme se dověděli později, bylo zřejmé, že onen chvastoun získal podivuhodnou nadvládu téměř nade všemi na Jeroboamu. Jeho příběh byl tento:

Od mládí vyrůstal v bláznivé sektě kvakerů třesavců v Neskyeu­ně, kde byl velkým prorokem a při jejich bláznovských tajných schůzích několikrát sestoupil z nebe padacími dveřmi a oznamoval brzké otevření sedmé lahvičky, kterou nosil v kapse u vesty a která neobsahovala střelný prach, nýbrž podle všeho opium. Když se ho zmocnila podivná apoštolská touha, opustil Neskyeunu a odebral se do Nantucketu, kde s příznačnou zchytralostí šílenců vzal na sebe docela normální vzhled a nabídl se jako nováček na velrybářskou výpravu Jeroboamu. Vzali ho. Sotva loď zmizela z dohledu země, propuklo jeho šílenství jako povodeň. Prohlásil se za archanděla Gabriela a poručil kapitánovi, aby skočil do moře. Vydal manifest, jímž se prohlásil za osvoboditele ostrovů v moři a za generálního vikáře celé Oceánie. Neústupná vážnost, s níž to oznamoval, temná a odvážná hra jeho neklidné, vzrušené obraznosti a všechny nepřirozené hrůzy skutečné choromyslnosti, to spojenými silami obestřelo Gabriela v očích většiny nevzdělané posádky ovzduším posvátnosti. A co víc, báli se ho. Poněvadž takový námořník nebyl na lodi nijak užitečný, zejména když odpíral pracovat, leda kdy se mu zlíbilo, skeptický kapitán by se ho byl rád zbavil, ale sotva se archanděl dověděl, že ho chce kapitán v prvním vhodném přístavu vysadit, ihned otevřel všechny své zapečetěné lahvičky, zasvětiv loď a celou posádku bezpodmínečnému zatracení, bude-li kapitánův úmysl uskutečněn. Působil tak mocně na své učedníky mezi posádkou, že se nakonec hromadně dostavili ke kapitánovi a sdělili mu, že ani jediný z nich nezůstane na lodi, bude-li Gabriel propuštěn. Proto musel kapitán upustit od svého úmyslu. Mužstvo ani nedovolilo, aby se s Gabrielem nějak špatně zacházelo, ať říkal nebo dělal cokoli, a tak se stalo, že měl Gabriel na lodi úplnou volnost. Výsledkem toho bylo, že archanděl skoro nedbal o kapitána a důstojníky. Od té doby, co vypukla epidemie, měl ještě větší vliv, neboť prohlásil, že mor, jak tomu říkal, je tu jen na jeho rozkaz a nemůže být zastaven, dokud se mu nezlíbí. Námořníci, většinou ubožáci, se před ním plazili, někteří mu podlízavě lichotili, a poslouchajíce jeho rozkazů, vzdávali mu někdy osobní poctu jako bohu. Vypadá to neuvěřitelně, nicméně je to pravda. Příběhy fanatiků nás ohromují ne tak bezmezným sebeklamem fanatika samého, jako spíše jeho bezmeznou schopností klamat a očarovávat tolik jiných lidí. Ale je čas vrátit se k Pequodě.

„Nebojím se tvé epidemie, člověče,“ řekl Achab od zábradlí kapitánu Mayhewovi, který stál na zádi člunu. „Pojď na palubu.“

Gabriel teď vyskočil.

„Pomysli, pomysli na horečky, žloutenku a zimnici! Chraň se hrozného moru!“

„Gabrieli! Gabrieli!“ zvolal kapitán Mayhew, „buď musíš –“ Ale v tomto okamžiku prudká vlna vrhla člun daleko vpřed a její šum pohltil slova.

„Viděls bílou velrybu?“ zeptal se Achab, když se člun vrátil.

„Pamatuj, pamatuj na svůj velrybářský člun, jak byl převrácen a potopen! Střež se strašného ocasu!“

„Říkám ti znovu, Gabrieli, že –“ člun zase vyletěl dopředu, jako kdyby ho táhli démoni. Nějakou chvíli nikdo nepromluvil a zatím proběhla kolem lodi řada bouřlivých vln, které se podle občasného rozmaru moře jen valí, ale nezvedají. Povytažená hlava vorvaňova sebou velmi prudce házela a bylo vidět, jak si ji Gabriel prohlíží se znepokojením mnohem větším, než by slušelo jeho archandělství.

Po této přestávce kapitán Mayhew počal vyprávět chmurný příběh o Moby Dickovi. Byl však často přerušován Gabrielem, kdykoli se ozvalo jeho jméno, i bláznivým mořem, které jako by s ním bylo spolčeno.

Nedlouho po vyplutí z domova hovořila prý posádka Jeroboamu s velrybářskou lodí, a ta ji spolehlivě poučila o existenci Moby Dicka i o pohromě, kterou vorvaň způsobil. Gabriel se lačně chopil této zprávy a varoval slavnostně kapitána, aby na bílou velrybu neútočil, kdyby snad obludu spatřili. V svém šíleném tlachání prohlašoval, že bílá velryba není nikdo menší než vtělený bůh třesavců; třesavci mají úctu k autoritě. Když za rok za dva spatřily hlídky opravdu Moby Dicka z vrcholků stožárů, první důstojník Macey zahořel touhou utkat se s ním. Poněvadž kapitán sám mu nechtěl odepřít příležitost, podařilo se Maceyovi přes veškeré archandělovo odsuzování a varování přemluvit pět lidí, aby veslovali v jeho člunu. Odrazil s nimi a po dlouhém, namáhavém veslování a mnoha neúspěšných útocích se mu nakonec podařilo zabodnout pevně jedno železo do bílé velryby. Gabriel zatím vystoupil na vrcholek hlavního stožáru, mával zuřivě jednou rukou a chrlil proroctví o brzké zkáze rouhačů, kteří napadli jeho božstvo. Když potom Macey stál na přídi člunu a se vší bezohlednou energií svého kmene chrlil divoké výkřiky na velrybu a vyvažoval zvednuté kopí ve snaze o úspěšný zásah, hle! Z moře se zvedl široký bílý stín a rychlým vějířovým pohybem na okamžik vzal veslařům dech. V mžiku byl nešťastný důstojník, plný dravosti, vržen do vzduchu a dlouhým obloukem dopadl do moře ve vzdálenosti asi padesáti yardů. Ani tříska nebyla poškozena, veslařům nebyl zkřiven ani vlásek na hlavě, ale důstojník navždy utonul.

Nutno tu ovšem poznamenat, že z osudných nehod při lovu vorvaňů bývá takovéto neštěstí stejně časté jako jiná. Někdy není zraněn nikdo než muž, který je takto zahuben; častěji se utrhne příď nebo zvýšený stupínek, na kterém stojí velitel člunu, a provází jeho tělo. Ale ze všeho nejpodivnější je okolnost, že nejednou bylo tělo vyloveno, a nenašli na něm jedinou známku násilí, přestože byl muž dokonale mrtev.

Celé neštěstí i pád Maceyova těla bylo zřetelně vidět z lodi. Pronikavým výkřikem: „Lahvička, lahvička!“ odradil Gabriel vyděšenou posádku člunu od dalšího pronásledování velryby. Tato strašná událost zvýšila vliv archandělův, poněvadž se jeho důvěřiví stoupenci domnívali, že ji výslovně předpověděl, a nevěřili, že prorokoval jen mlhavě, což by dovedl kdokoli, a že přitom náhodou trefil jeden z mnoha možných cílů v širokém okruhu. Na lodi z něho měli nevýslovný strach.

Když Mayhew skončil vyprávění, Achab se ho tak vyptával, že si cizí kapitán nemohl odepřít otázku, nemá-li Achab v úmyslu lovit bílou velrybu, kdyby se naskytla příležitost. Na to Achab odpověděl: „Ano.“ Gabriel hned znovu vyskočil, upřeně se díval na starého muže a prudce zvolal, ukazuje prstem dolů: „Pamatuj, pamatuj na rouhače, je mrtev a tam dole v hlubinách! – Chraň se rouhačova konce!“

Achab se lhostejně odvrátil a potom řekl Mayhewovi: „Kapitáne, právě jsem si vzpomněl na pytel s dopisy. Je v něm dopis pro jednoho tvého důstojníka, nemýlím-li se. Starbucku, prohlédni ten pytel.“

Každá velrybářská loď s sebou bere množství dopisů pro různé lodi; jejich doručení osobám, kterým jsou adresovány, závisí na pouhé náhodě, že se s nimi setká na některém ze čtyř oceánů. Většina dopisů nikdy není doručena adresátům a mnohé jsou doručeny, teprve když dosáhly stáří dvou, tří nebo i více let.

Starbuck se brzy vrátil s dopisem v ruce. Obálka byla žalostně zmačkaná, vlhká a pokrytá smutnou, skvrnitou zelenou plísní, poněvadž ležela v tmavé zásuvce v kajutě. Sama smrt by mohla doručit takový dopis.

„Nemůžeš to přečíst?“ zvolal Achab. „Dej mi ho, člověče. Ano, ano, je to jen nezřetelná škrabanice – ale co je tohle?“ Zatímco dopis luštil, Starbuck vzal dlouhou násadu z rýče a nožem lehce nařízl její konec, aby mohli dopis vsunout do štěrbiny a podat do člunu tak, aby se nemusel přiblížit k lodi.

Achab zatím držel dopis v ruce a slabikoval: „Pan Har- ano, pan Harry (ženská nevypsaná ruka – sázím se, že je to mužova manželka), ano, pan Harry Macey, loď Jeroboam: vždyť je to Macey, a ten je mrtev.“

„Chudák, chudák; a je to od jeho ženy,“ povzdychl Mayhew. „Ale dej mi jej!“

„Ne, nech si ho sám!“ zvolal Gabriel na Achaba. „Ty půjdeš brzy tou cestou.“

„Zalkni se kletbami!“ zařval Achab. „Kapitáne Mayhewe, přiraz trochu a vezmi si jej.“ Vzal osudný dopis ze Starbuckových rukou, zasunul jej do štěrbiny v tyči a podával jej do člunu. Když to učinil, veslaři v očekávání přestali veslovat a člun byl trochu unášen k zádi naší lodi, takže se dopis jako z učarování octl náhle v dosahu Gabrielovy lačné ruky. V mžiku se ho chopil, popadl nůž, nabodl na něj dopis a vrhl jej takto zatížený zpátky na loď. Dopadl k Achabovým nohám. Potom Gabriel zavřískl na své kamarády, aby zabrali vesly, a rebelující člun rychle odrazil od Pequody.

Když se po této mezihře námořníci zase ujali své práce na pokrývce velryby, dělali narážky na mnohé zvláštnosti toho podivného příběhu.