LI.PŘÍZRAČNÝ VODOMET

Míjely dny a týdny a Pequod, svítící mořskou slonovinou, jen s několika plachtami projela pomalu čtyřmi lovišti: jedním u Azurových ostrovů, druhým u mysu de Verdes, dále lovištěm u ústí řeky Rio de la Plata a konečně lovištěm Carrolovým, které nebývá zakresleno a je jižně od Svaté Heleny.

Při plavbě těmito vodami posledně jmenovanými, za jedné jasné měsíčné noci, kdy se všechny vlny valily jako svitky stříbra a svým jemným, splynulým šumotem ztvářely stříbrné ztišení, ne samotu, za takové ztichlé noci jsme spatřili stříbrný sloup daleko před bílými bublinami naší přídě. Osvětlen měsíční září vypadal božsky; zdálo se, že zářící bůh ozdobený pery se zvedá z moře. Fedallah první objevil tento vodotrysk. Míval ve zvyku za takových měsíčných nocí vylézat na vrchol hlavního stožáru a tam stát na stráži tak svědomitě, jako kdyby byl den. A přece, i kdyby loď v noci spatřila celá stáda velryb, ani jeden ze sta velrybářů by se neodvážil spustit čluny na lov. Dovedete si představit, s jakými pocity se asi námořníci dívali na toho starého orientálce, když stál nahoře v takovou nezvyklou dobu; a jeho turban a měsíc se zdály souputníky na téže obloze. Ale když tam po několik nocí za sebou prostál svůj vymezený čas, nevydav ze sebe jediného zvuku, a když po všem tom mlčení pojednou uslyšeli, jak jeho příšerný hlas oznamuje onen stříbrný vodotrysk ozářený měsícem, tu každý odpočívající námořník vyskočil na nohy, jako by se byl v ráhnoví zjevil okřídlený duch a volal na pozemskou posádku. „Tam chrlí!“ Kdyby byla zazněla polnice volající k Poslednímu soudu, nebyli by se muži chvěli víc, a přece neměli strach, spíše se radovali. I když to byla naprosto nežádoucí hodina, volání bylo tak působivé a tak opojně vzrušovalo, že téměř každý na lodi bezděčně zatoužil spustit čluny.

Achab přecházel po palubě rychlými, trhavými kroky a rozkázal rozvinout brámovky, plachty nadbrámové a všechny závětrovky. Nejlepší muž musel ke kormidlu. Potom obsadil všechny stožáry hlídkami a pustil loď po větru. Vítr, nadouvaje plochy tolika plachet, jako by loď nadnášel, takže jste místo plující rozkolébané paluby cítili pod nohama vzduch. Zatímco loď takto letěla vpřed, jako by v ní zápasily dva protichůdné vlivy: jeden ji nutkal, aby stoupala přímo do nebe, a druhý, aby se kolísavě hnala k nějakému cíli na obzoru. A kdybyste byli pohlédli oné noci Achabovi do tváře, byli byste si pomyslili, že také v něm bojují dvě různé síly. Jeho živá noha dopadala s živým ozvukem na palubu, kdežto každý úder jeho mrtvé končetiny zněl jako úder rakve. Po životě a smrti kráčel ten starý muž. Ač loď plula tak rychle a ze všech očí vyletovaly dychtivé pohledy jako šípy, přece té noci již nikdo nespatřil stříbrný vodotrysk. Každý námořník přísahal, že jej spatřil jednou, ale podruhé již ne.

Na tento půlnoční vodotrysk se pomalu skoro zapomnělo; a hle, za několik dní byl v touž hodinu ticha opět hlášen! Opět jej všichni spatřili, ale když se loď hnala k němu, opět zmizel, jako by ho nikdy nebylo. To nám prováděl noc za nocí, až se o něj už nikdo nestaral, jen se mu podivovali. Tajemně tryskal do jasného světla měsíčního nebo hvězdného, podle toho, jaká byla obloha, někdy zmizel na celý jeden den nebo na dva na tři dny, a kdykoli se znovu objevil, pokaždé se zdálo, že se ten osamělý vodotrysk od nás čím dál víc vzdaluje, jako by nás vábil stále dál.

Při odvěké pověrčivosti námořníků a ve shodě s tím, že některé věci na Pequodě se zdály nepřirozené, nebylo divu, jestliže mnozí námořníci přísahali, že ten nedostižný vodotrysk chrlí jedna a táž velryba, kdykoli a kdekoli v kteroukoli nezvyklou hodinu nebo v kterýchkoli od sebe vzdálených zeměpisných šířkách a délkách, a tato velryba že je Moby Dick. Po nějakou dobu námořníky také tísnil zvláštní pocit hrůzy při pohledu na ten prchavý zjev, jako kdyby nás zrádně lákal dál a dál, aby se potom obluda mohla obrátit proti nám a roztrhat nás nakonec v nejvzdálenějších a nejdivočejších mořích.

Působivost těch dočasných obav, neurčitých, ale hrozných, ještě úžasně stupňoval kontrast s nádherným počasím, pod jehož modrou blankytností někteří tušili kouzlo ďábelské, neboť po celé dni a noci jsme pluli po moři tak únavně a osaměle mírném, že všechen prostor před naší přídí – podobnou urně – jako by sám sebe zbavoval života – odsuzuje tak naše pomstychtivé poslání.

Ale když jsme se konečně obrátili k východu a kolem nás začaly vát větry od mysu a my se zvedali a klesali na dlouhých rozbouřených tamních vlnách, a když se Pequod, vyzbrojená tesáky z velrybích kostí, prudce klaněla vichřici a zuřivě prorážela tmavé vlny, až jí přes zábradlí přeletovaly pěnové vločky jako pršky stříbrné tříště, tehdy ze života zmizela všechna ta pustota a prázdnota, ale vystřídaly ji vyhlídky ještě chmurnější než dřív.

U samé přídě se před námi ve vodě kmitali sem a tam podivní tvorové. Přímo za zádí poletovali nevyzpytatelní mořští krkavci. A každého rána bylo vidět hejno těchto ptáků usazených na našich ráhnech a přes náš pokřik zůstávali dlouho a vytrvale přilepeni k provazům, jako by naši loď považovali za vrak hnaný větrem, opuštěný lidmi a předurčený k zpustnutí, který je proto vhodným místem, aby na něm hřadovali oni, tvorové bez domova. A černé moře se vzdouvalo a vzdouvalo, bez odpočinku se vzdouvalo, jako kdyby jeho ohromné přílivy byly svědomím a jako by se ohromná duše světa mučila výčitkami pro své nekonečné hříchy a pro utrpení, které způsobila.

Říkají ti mys Dobré naděje? Raději by ti měli říkat mys Muk jako za starodávných dob. Lákáni po dlouhou dobu proradným tichem kolem sebe, octli jsme se najednou v rozbouřeném moři, kde jsou provinilci zakleti v ptáky a ryby a patrně odsouzeni věčně plout a nikdy nedospět do nějakého přístavu nebo jen mávat křídly v černém vzduchu, který nemá obzoru. Ale klidný, sněhobílý a neměnný vodotrysk, stále ještě vrhající svou fontánu per k obloze a stále nás za sebou lákající, tento osamělý vodomet jsme ještě občas spatřili.

Ve vší té temnotě živlů projevoval Achab velmi chmurnou zdrženlivost, ačkoli téměř neustále velel na promočené a nebezpečné palubě a řidčeji než jindy oslovoval důstojníky. V dobách tak bouřlivých, jako byly tyto, když je všecko nahoře i dole zabezpečeno, nedá se dělat nic jiného než trpně čekat, až bouře přejde. V takovou dobu se kapitáni i posádka odevzdávají do rukou osudu. Zasunuv kostěnou nohu do obvyklé jamky a drže se jednou rukou pevně lana, stával tak Achab po celé hodiny a díval se tupě proti větru, zatímco občasný závan deště se sněhem nebo vánice mu div neslepily řasy ledem. Posádka, zahnaná z přídě nebezpečnými vlnami, které se divoce tříštily o boky lodi, stála uprostřed Pequody podél zábradlí, a každý muž, aby se lépe chránil proti zásahům vln, navlékl na sebe smyčku přivázanou k zábradlí a pohyboval se v ní jako v uvolněném pásu. Mluvilo se jen málo, skoro vůbec ne. Mlčenlivá loď, jež jako by měla posádku námořníků vymodelovaných z vosku, prodírala se den po dni tou prudkou zběsilostí a dravostí ďábelských vln. V noci trvalo stejné oněmění člověka před jekotem oceánu, muži se stále mlčky pohybovali ve smyčkách; Achab stále beze slova čelil vichru. Ani když se zdálo, že unavené tělo si žádá odpočinku, obvykle ten odpočinek nehledal na lůžku. Starbuck nikdy nemohl zapomenout na starcovu tvář, jak ji viděl jedné noci, když se šel dolů do kajuty podívat na barometr. Achab seděl se zavřenýma očima zpříma na své židli přišroubované k podlaze; z nesvlečeného kabátu a klobouku mu pomalu odkapával déšť a zpola roztálý sníh větrné bouře, z níž se před chvílí vynořil. Na stole vedle něho ležela rozvinuta jedna z těch map mořských proudů a vírů, o kterých jsme se již zmínili. Svítilna se mu kolébala v zaťaté ruce. Ačkoli tělo bylo vzpřímeno, měl hlavu hozenou nazad, takže oči směřovaly k jehle kompasu vyzrazovače – který se houpal z trámu na stropě.¹

Strašný starče! pomyslil si Starbuck a zachvěl se. I když usneš za takové bouře, přece neúchylně upíráš oči k svému cíli.