CXXX.KLOBOUK

A nyní, když po tak dlouhém a rozsáhlém předběžném pátrání – při němž loď projela všemi ostatními lovišti – Achab patrně v pravý čas a na pravém místě zahnal svého nepřítele do kouta, aby jej tam tím bezpečněji zabil; nyní, když se octl skoro na téže šířce a délce, kde utržil svou mučivou ránu; nyní, když mluvil s lodí, která se právě předešlého dne opravdu setkala s Moby Dickem; – a když všechna jeho dosavadní setkání s různými loďmi velmi výrazně dosvědčovala, s jakou ďábelskou lhostejností trhá bílá velryba své pronásledovatele, ať už se prohřešili proti ní nebo ona proti nim; nyní bylo lze spatřit v očích starého muže cosi, co slabé duše sotva snesly. Jako nezapadající Polárka, která se po dlouhou arktickou šestiměsíční noc dívá pronikavým, stálým a soustředěným pohledem, tak pevně nyní zářil Achabův záměr na neustálou půlnoc jeho zachmuřené posádky. Ovládal je tak, že všechny jejich předtuchy, pochyby, zoufalství, strachy byly by se rády skryly pod jejich duše, aby nevyrazily ani jedinou jehličku nebo lístek.

Ve stínu toho nadcházejícího mezidobí zmizel také všechen humor násilný i přirozený. Stubb se již nepokoušel vyvolat úsměv, Starbuck se již nepokoušel potlačovat jej. Stejně radost i žal, naděje a strach jako by byly po tu dobu drceny na nejjemnější prach v okovaném moždíři Achabovy železné vůle. Muži se pohybovali po palubě jako stroje za ustavičného vědomí, že na nich spočívá starcovo despotické oko.

Ale kdybyste ho byli důkladněji pozorovali v důvěrnějších chvílích jeho soukromí, kdy se domníval, že se naň až na jednoho nikdo nedívá, tehdy jste mohli spatřit, že jako Achabovy oči děsí posádku, právě tak zase nevyzpytatelné oči Parsovy děsí Achaba; nebo aspoň jej občas nějak fantasticky ovlivňují. Hubeného Fedallaha začala nyní obkličovat taková umocněná cizota a roztřásalo jej neustále takové chvění, že se naň muži dívali zřejmě s pochybnostmi, zda je opravdu hmotným smrtelníkem či jen chvějícím se stínem, jejž vrhá na palubu tělo nějaké neviditelné bytosti. A tento stín se tam míhal stále. Nikdo si nebyl jist, zda Fedallah aspoň v noci někdy usnul nebo sešel dolů. Stával nehnutě celé hodiny, ale nikdy si nesedl, ani se neopřel. Jeho bledé, ale podivuhodné oči jasně říkaly: My dva hlídači nikdy neodpočíváme.

Nikdy také, v noci ani ve dne, nemohli námořníci vstoupit na palubu, aby je Achab nebyl předešel; buď stál u své jamky pro kostěnou nohu, nebo přecházel pravidelně po palubě mezi dvěma neměnnými hranicemi – hlavním a zadním stožárem. Nebo ho viděli, jak stojí na schodech ke kajutě – živou nohu na palubě, hotov vykročit, klobouk stažený do očí, takže i když stál zcela bez hnutí, a uplynulo mnoho dní a nocí, co se již nehoupal ve visutém lůžku, přece nedovedli naprosto jistě říci, zda jeho oči pod staženým kloboukem jsou někdy opravdu zavřeny, či zda je stále upřeně pozorují. A přece tak stával nehnutě v palubním otvoru po celé hodiny a neznatelné noční vlhko se mu sráželo v rosné krůpěje na zkamenělém kabátě a klobouku. Šaty, které za noci zvlhly, druhého dne slunce vysušilo. A tak den po dni, noc po noci již nesestupoval pod palubu; když chtěl něco z kajuty, poslal si pro to.

Na volném vzduchu také jedl svá jediná dvě jídla – snídani a oběd. Večeře se nikdy nedotkl. Vousy si nepřistřihoval, takže se mu chmurně zknotily jako vyrvané kořeny vyvrácených stromů, které naplano rostou dál na obnažené základně, třebaže zeleň na vrcholku zašla. Celý jeho život se nyní stal jedinou hlídkou na palubě, a ačkoli Pars také nikdy nepřerušoval svou mystickou hlídku, přece na sebe ti dva snad nikdy nepromluvili – pokud si to po dlouhých přestávkách nevynutila nějaká nezbytnost. Přestože se zdáli tajně spojeni mocným kouzlem, přece navenek a v očích postrašené posádky byli od sebe vzdáleni jako dva póly. I když ve dne náhodou slůvko promluvili, za noci byli zcela němí. Někdy po celé předlouhé hodiny stáli bez jediného slova ve světle hvězd daleko od sebe. Achab stál v palubním otvoru, Pars u hlavního stožáru; přitom se na sebe upřeně dívali, jako by Achab viděl v Parsoví svůj dopředu vržený stín a Pars v Achabovi své opuštěné tělo.

A přece Achab – v svém nejvnitřnějším já, jak je denně každou hodinu a v každém okamžiku velitelsky projevoval svým podřízeným – Achab vypadal jako nezávislý pán a Pars jako pouhý jeho otrok. A přesto se zas oba zdáli spolu spřaženi, jako by je popoháněl nějaký neviditelný tyran; hubený stín vedle pevného žebra. Ale ať už byl Pars čímkoli, pevný Achab byl skutečným žebrovím a trupem.

Při prvním slabém záblesku jitra se na zádi ozval jeho železný hlas: „Obsadit vrcholky stožárů!“ – a po celý den až do západu slunce i za soumraku bylo slyšet týž hlas každou hodinu při zazvonění kormidelníkově: „Co vidíte? – jen bystře, bystře!“

Ale když uplynuly tři nebo čtyři dny po setkání s Ráchel hledající děti, a nikdo nespatřil žádný vodomet, monomanický stařec začal podezírat věrnost posádky, alespoň podezíral skoro všechny kromě pohanských harpunářů. Zdálo se, že má dokonce pochybnosti, zda Stubb a Flask úmyslně nepřehlížejí to, po čem pátrá. Měl-li však taková podezření vskutku, moudře se zdržel a nevyjádřil je slovy, i když jeho skutky je skoro prozrazovaly.

„Sám chci první spatřit bílou velrybu,“ řekl. „Ano, Achab musí dostat dublon!“ Vlastníma rukama upletl sítěný koš a poslal jednoho námořníka nahoru s příkazem, aby připevnil na vrchol hlavního stožáru jednoduchou kladku. Sám se chopil obou konců provazu spuštěného shora, jeden konec přivázal ke koši a připravil kolík pro druhý konec, aby mohl být upevněn k zábradlí. Dokončiv práci a stále ještě s provazem v ruce a kolíkem u nohou, rozhlížel se po své posádce, těkaje pohledem od muže k muži, až se zastavil u Dagů, Kvíkvega a Taštega; Fedallahovi se však vyhnul. Potom se pevně zahleděl na prvního důstojníka a řekl: „Chop se provazu – svěřuji jej tvým rukám, Starbucku!“ Pak se usadil do koše a nařídil, aby ho vytáhli na jeho stanoviště. Starbuck zajistil provaz a stál u něho. Achab tedy objímal jednou rukou hlavní stěžeň a obzíral na dlouhé míle kolem dokola celé moře – vpředu, vzadu, na té i na oné straně – v širokém okruhu, jaký lze přehlédnout z takové výšky.

Když má námořník za plavby dělat něco rukama nahoře v lanoví, v místě skoro izolovaném, kde nemůže nohama na nic stoupnout, je tam vytažen a visí na provaze. Konec provazu, upevněný na palubě, bývá za takových okolností vždy svěřován bedlivému dozoru některého muže, který jej neustále hlídá. Při velké spletitosti lan nelze totiž na palubě neomylně rozeznat jejich vzájemný vztah nahoře, a protože konce provazů na palubě se každou chvíli sesmeknou z kolíků, nedalo by se ani zabránit tomu, aby námořník – kdyby ho stále někdo nehlídal – nespadl nějakou neopatrností posádky do moře. Proto Achabovo jednání v té věci nebylo nijak nezvyklé, podivně vypadalo jenom to, že ho měl hlídat Starbuck, jediný téměř muž, který se vůbec odvážil stavět se proti němu aspoň trochu rozhodně – jeden z těch, o jejichž spolehlivosti při hlídkách Achab podle všeho jaksi pochyboval; – bylo podivné, že si Achab vybral za svého strážce právě toho muže a dobrovolně vydal svůj život do rukou osoby, které jinak nedůvěřoval.

Vytáhli tedy poprvé Achaba nahoru. Nepobyl tam však ani deset minut a již mu kolem hlavy začal kroužit a pokřikovat jeden z divokých mořských jestřábů s červeným zobákem, kteří v těchto šířkách tak často dotěrně létají kolem velrybářských hlídek na vrcholcích stožárů. Pták opisoval kolem něho změť kruhů nepostižně rychlých. Potom vyrazil na tisíc stop vzhůru do vzduchu, ve spirálách se snášel dolů a znovu začal kroužit kolem jeho hlavy.

Achab upíral oči na mlhavý a vzdálený obzor, jako by ani nepozoroval divokého ptáka, kterého by si nebyl nijak zvlášť všímal ani kdo jiný, vždyť to nebylo nic nezvyklého; jenže teď snad i oko nejméně bdělé spatřovalo skoro v každém výjevu tajný, skrytý význam.

„Váš klobouk, pane, váš klobouk!“ vykřikl náhle sicilský námořník, který stál na vrcholku zadního stožáru přímo za Achabem, ale poněkud níže, takže je oddělovala vzdušná propast.

Vtom už se černé křídlo sneslo až k starcovým očím a dlouhý, zahnutý zobák k jeho hlavě, černý jestřáb vyrazil skřek a odletěl s kořistí.

Kolem Tarquiniovy hlavy třikrát zakroužil orel, odnesl mu čapku a opět mu ji vrátil; potom jeho manželka Tanaquil prohlásila, že Tarquinius bude králem římským. Ale toto znamení bylo pokládáno za dobré jen proto, že orel čapku navrátil. Achabův klobouk vrácen nebyl; divoký jestřáb s ním letěl dál a dál před lodní přídí, až konečně zmizel, a tam, kde zmizel, bylo nejasně vidět, jak malý černý bod padá z obrovské výše do moře.