CXIV.POZLACOVAČ

Pronikajíc hlouběji a hlouběji do středu japonského loviště, byla Pequod plně zaujata rybařením. Za klidného, příjemného počasí bývali lovci často zaměstnáni v člunech nepřetržitě po dvanáct, patnáct, osmnáct až dvacet hodin: vytrvale veslovali, plachtili nebo pádlovali za velrybami nebo v přestávce šedesáti až sedmdesáti minut klidně čekali, až se vynoří. Jejich námaha však neměla valný výsledek.

Když člověk za takových časů pluje pod mírným sluncem po celý den na hladkých vlnách zvolna se zvedajících, usazen v člunu lehkém jako březová kánoe, a tak družně se přátelí s laskavými vlnami, že u okraje člunu předou jako kočky u krbu, když se v takových časech snivého míru člověk dívá na klidnou krásu a zářivost pokožky oceánu, snadno zapomíná, že pod ní tluče tygří srdce, a nerad si uvědomuje, že tato sametová tlapa jen skrývá nemilosrdný dráp.

Za takových časů veslař ve velrybářském člunu má lehký pocit jakési synovské důvěry k moři skoro jako k pevnině; považuje moře bezmála za kvetoucí zemi. Vzdálená loď, z níž je v dálce vidět jen vrcholky stožárů, jako by si brázdila cestu vpřed ne vlnami vysoko vzdutými, nýbrž vysokou trávou zvlněné prérie: jako když v ní koně západních vystěhovalců ukazují jen vztyčené uši, zatímco se jejich skrytá těla zeširoka brodí tou úžasnou zelení.

Táhlá panenská údolí a lahodně modré stráně kopců zvučí podivným šumotem a bzukotem. Skoro byste přísahali, že v těchto samotách spí někdy v rozkošné májové době děti unavené hrou, když si natrhaly lesních květin. To všechno splývá s vaší hluboce mystickou náladou, takže se skutečnost a fantazie setkávají na půl cestě, prolínají se a tvoří nedílný celek.

Takové uklidňující výjevy, třeba dočasné, měly aspoň stejně dočasný vliv i na Achaba. Ale i když se zdálo, že v něm tyto tajemné zlaté klíče otvírají jeho vlastní tajné zlaté poklady, jeho dech je přece jen zbavoval lesku.

Ó travnaté lučiny! Ó věčně zelené, nekonečné krajiny v duši! Ve vás – třeba jste už dlouho vyprahlé smrtícím suchem života pozemského – ve vás se mohou ještě lidé provalovat jako mladí koně v jeteli jitřně svěžím a na několik málo prchavých okamžiků cítit na sobě chladnou rosu nesmrtelného života! Kdyby tak Bůh dopřál, aby tyto požehnané, klidné okamžiky trvaly věčně! Ale smíšená a směšující se vlákna života tkají osnovu a útek: klidné chvíle jsou zkříženy bouřemi, bouře na každý klidný okamžik. V tomto životě není stálého pokroku bez opakování. Nepostupujeme po pevných stupních, abychom na posledním prodleli: od nevědomého kouzla dětství přes nepřemýšlivou víru chlapectví do pochybovačství doby dospívání (náš společný úděl), a od něho skepsí a potom nevěrou až ke konečnému spočinutí mužného věku v uvážlivém klidu slova Kdyby. Ne! Sotva to máme za sebou, už tím kruhem probíháme znovu; a jsme dětmi, hochy a muži a Kdyby – navěky.

Kde leží konečný přístav, který už nikdy neopustíme? V jakém nadšeném ovzduší to pluje svět, že se jeho nejznavenější vůle nikdy neunaví? Kde je skryt otec tohoto nalezence? Naše duše se podobají sirotkům, jejichž neprovdané matky zemrou při porodu; kdo je naším otcem, to tajemství leží s nimi v hrobě, a tam musíme, abychom se je dověděli.

A téhož dne si také Starbuck tiše povídal, dívaje se z boku svého člunu hluboko dolů do zlatého moře:

„Rozkoši nezměřitelná, jakou kdy spatřil milenec v očích své mladé nevěsty! – Nevyprávěj mi o svých žralocích s řadami zubů ani o tom, jak lidojedsky unášíš lidi! Nechť víra zapudí skutečnost; nechť obraznost zapudí vzpomínku. Dívám se hluboko dolů a věřím.“

A Stubb jako ryba s jiskřícími šupinami vskočil do téhož zlatého světla:

„Já jsem Stubb, a Stubb má svou minulost. Tady však Stubb přísahá, že býval vždy vesel!“