XXIII.BŘEH NA STRANĚ ZÁVĚTRNÉ

V jedné dřívější kapitole jsme se zmínili o jakémsi Bulkingtonovi – byl to ten vytáhlý námořník, právě se vrátivší z plavby, s nímž jsem se setkal v hostinci v New Bedfordu.

Když za oné mrazivé noci vrážela Pequod mstivou příď do studených, zlomyslných vln, koho jsem tu náhle nespatřil stát u kormidla jako Bulkingtona! Pohlížel jsem se soucitnou úctou a obavami na člověka, který se v polovině zimy vrátil na souš ze čtyřleté nebezpečné plavby a již se docela bez odpočinku vydává na novou bouřlivou výpravu. Jako by ho půda pálila pod nohama! Nejpodivuhodnější věci bývají ty, o kterých se nedá mluvit; hluboko vryté vzpomínky nemají pomníků. Tato šestipalcová kapitola je Bulkingtonovým hrobem bez pomníku. Dovolte jen, abych řekl, že se mu vedlo jako lodi zmítané bouří, jež bídně pluje podél břehu na straně závětrné. Přístav by ochotně poskytl útočiště; přístav je soucitný; v přístavu je bezpečí, pohodlí, krb, večeře, teplé přikrývky, přátelé, všechno, co blaží nás smrtelníky. Avšak v této bouři jsou přístav a země nejhorším nebezpečím, loď musí prchat před veškerou pohostinností a jediný dotek země, třebas by o ni kýlem jen zlehka zavadila, otřásl by jí skrz naskrz. Napíná všechny plachty a vší mocí usiluje, aby se dostala od břehu. Bojuje právě proti těm větrům, které by ji rády zahnaly domů, znovu vyhledává pustotu mořských plání bičovaných větrem a řítí se slepě do nebezpečí, hledajíc v něm útočiště. Její jediný přítel je jejím úhlavním nepřítelem!

Už tedy znáte Bulkingtona? Vidíte záblesky té hrůzné nesnesitelné pravdy, že všechno hluboké, opravdové myšlení je pouze statečným úsilím duše udržet si širou samostatnost svého moře, když se nejdivočejší větry nebes a země spiknou, aby ji vrhly na zrádné otrocké pobřeží?

Ale jako jedině v nesmírnosti vod přebývá nejvyšší pravda, nemající břehů a nekonečná jako Bůh – tak také je lépe zahynout v onom skučícím nekonečnu než být neslavně vyvržen na závětrný břeh, i kdyby to přineslo bezpečí! Neboť červu je podoben ten, kdo touží plazit se zbaběle po zemi! O hrůzy hrůz! Jsou všechna ta muka zbytečná? Zmuž se, zmuž, Bulkingtone! Buď statečný, polobohu! Z pěny svého zániku v moři – budeš vzat rovnou do nebes!