VI.ULICE

Žasl-li jsem při pohledu na individuum tak cizokrajné, jako byl Kvíkveg, pohybující se v slušné společnosti civilizovaného města, tento úžas brzo zmizel, hned při první procházce ulicemi New Bedfordu za denního světla.

Na ulicích každého většího mořského přístavu často potkáme blízko doků postavy nejpodivnějšího vzezření z cizích končin světa. I na Broadwayi a Chestnutu někdy námořníci ze Středozemního moře vrazí do polekaných dam. Regent Street není neznámá námořníkům z Indie a Malajska; a v Bombaji, v Apollo Green, živí Yankeeové často vyděsili domorodce. New Bedford však předčí všechny přístavní ulice a námořní čtvrti. V těchto čtvrtích spatříte jen námořníky, ale v New Bedfordu stojí na nárožích a rozprávějí opravdoví lidojedi, praví divoši; mnozí z nich ještě mají na kostech pohanské maso. Cizinec na nich div oči nenechá.

Ale vedle Fidžijců, Tingatobuarů, Erromangoanů, Panangianů a Brightgianů a kromě divokých ukázek velrybářských mužstev, která se motají po ulicích a nebudí pozornost, uvidíte tady ještě jiné zjevy, podivnější, a jistě zábavnější. Do tohoto města přijíždějí každý týden celé spousty nezkušených mužů z Vermontu a New Hampshiru a všichni dychtí po výdělku a slávě z rybolovu. Jsou to většinou mladí, statní chlapíci, kteří káceli lesy a teď chtějí odhodit sekeru a chopit se harpuny. Někteří jsou tak zelení jako Zelené hory, odkud přišli. Někdy by člověk soudil, že je jim teprve několik hodin. Podívejte se tamhle na toho chlapíka, co si vykračuje kolem rohu! Má kastorový klobouk a dlouhý frak, je opásán námořnickým opaskem a v pochvě má nůž. Tady přichází jiný, v nepromokavém námořnickém klobouku a plášti z bombazetu.

Žádný švihák z města se nemůže vyrovnat švihákovi venkovskému – myslím opravdového venkovského ťulpasa – chlapíka, který za psího počasí orá svých pár akrů v rukavičkách z jelenice, poněvadž se bojí, že mu zhnědnou ruce. Když si takový venkovský švihák usmyslí, že se musí proslavit, a připojí se proto k slavnému velrybářstvu, měli byste vidět, jak komicky si počíná, když přijde do přístavu. Když si objednává výstroj pro plavbu, poručí si rolničky na kazajku a lampasy na plátěné kalhoty. Ach ty venkovský jelimánku! Jak strašně budou praskat ty lampasy při první skučící vichřici, až budeš hnán i s lampasy, rolničkami a se vším ostatním do tlamy orkánu!

Ale nemyslete si, že se toto slavné město může návštěvníkům pochlubit jen harpunáři, lidojedy a venkovskými jelimánky. Naprosto ne. New Bedford je přece jen zvláštní místo. Nebýt nás, velrybářů, byl by dnes tento kus země možná ve stavu stejně ubohém jako pobřeží Labradoru. Některé končiny za městem každého odstrašují, tak jsou vyprahlé. Snad v žádném městě v Nové Anglii se nežije tak draho jako tady. Pravda, je to země tuku, ale ne jako Kanaan, který je také zemí obilí a vína. Ulice nepřetékají mlékem, ani nejsou dlážděny na jaře čerstvými vejci. A přece nikde v celé Americe nenajdete více patricijských domů ani parků a zahrad skvělejších než v New Bedfordu. Kde se tu vzaly? Jak vyrostly na zemi kdysi neplodné?

Jděte a podívejte se na železné harpuny, zdobící tak symbolicky tamhletu vznešenou rezidenci, a najdete odpověď na svou otázku. Ano, všechny ty nádherné domy a květinové zahrady pocházejí z Atlantického, Tichého a Indického oceánu. Všechny, od prvního do posledního, byly zachyceny harpunou a přivlečeny sem z mořského dna. Dokázal by Herr Alexander něco podobného?

Vypráví se, že v New Bedfordu dávají otcové svým dcerám věnem velrybu a neteře odbývají jedním delfínem. Chcete-li vidět nádhernou svatbu, musíte do New Bedfordu; povídá se, že tam v každém domě mají nádrže oleje a každý večer bezstarostně vysvítí tolik svíček z velrybího tuku, že by, nastavěny na sebe, dosáhly výšky člověka.

V létě je na město radost pohledět; dlouhé třídy, vroubené krásnými javory, jsou jako ze zeleně a ze zlata. A v srpnu krásné a štědré plané kaštany, větvící se jako svícny vysoko do vzduchu, nabízejí chodcům vztyčené hrotité kužele svých soukvětí. Tak všemohoucí je lidská dovednost: v mnohých čtvrtích New Bedfordu vytvořila jásavé terasy květin tam, kde dříve byly jen holé skály, pohozené v poslední den stvoření světa.

Ženy v New Bedfordu kvetou stejně jako jejich rudé růže. Růže však kvetou jenom v létě, kdežto krásné růžičky na tvářích žen jsou trvalé jako světlo sluneční v sedmém nebi. Jinde se jejich svěžesti nic nevyrovná, jenom prý v Salemu, kde, jak jsem slyšel, dívky prý tolik voní muškátem, že jejich milenci, námořníci, je cítí na míle od břehu, jako kdyby se blížili k ostrovům Moluckým, a ne k puritánským písčinám.