LXV.VELRYBA JAKO JÍDLO

Že se smrtelník může živit tvorem, který živí jeho lampu, a jako Stubb jej jíst, možno říci, při jeho vlastním světle, to se zdá tak neobvyklé, že je třeba zabrat se trochu do dějin a filozofie této věci.

Je zaznamenáno, že před třemi sty lety byl jazyk grónské velryby považován ve Francii za vybranou lahůdku a platily se tam za něj velké peníze. V dobách Jindřicha VIII. dostal jakýsi kuchař u jeho dvora krásnou odměnu za to, že vynašel znamenitou omáčku, s níž lze jíst plískavice pečené na rožni, které, jak si vzpomínáte, jsou odrůdou velryb. Plískavice se ostatně až do dnešních dob považují za dobré jídlo. Z masa se dělají kuličky asi jako kulečníkové koule, a jsou-li dobře osoleny a okořeněny, mohou být považovány za karbanátky z masa želvího nebo telecího. Staří mniši z Dunfermlinu je jedli tuze rádi. Koruna jim darovala velkou výsadu lovit plískavice.

Je pravda, že by celá posádka velrybářské lodi považovala velrybu za znamenité jídlo, kdyby jí nebylo takové množství. Zasednete-li však k paštice téměř sto stop dlouhé, zajde vám všecka chuť. Jen muži naprosto nepředpojatí, jako Stubb, si pochutnávají ještě teď na pečených velrybách. Eskymáci nejsou tak vybíraví. Všichni dobře víme, jak se živí velrybami a mívají vzácné staré zásoby znamenitého velrybího tuku. Zogranda, jeden z jejich nejslavnějších lékařů, doporučuje pro děti proužky tuku jako neobyčejně šťavnaté a výživné. To mi všechno připomíná, že jistí Angličané, které kdysi velrybářská loď náhodou zanechala v Grónsku, po několik měsíců opravdu žili ze starých zbytků velryb, jež zůstaly na pobřeží po stažení tuku. Holandští velrybáři říkají těmto zbytkům „kobližky“; kobližkám se vskutku hodně podobají, poněvadž jsou hnědé a křehké a voní jako čerstvé koblihy nebo šišky, jak je smaží staré amsterodamské hospodyně. Vypadají tak chutně, že se i nejzdrženlivější cizinec sotva ubrání, aby po nich nesáhl.

Velrybu jako jídlo civilizovaného světa znehodnocuje však její neobyčejná mastnota. Vorvaň je velký, cenou poctěný mořský býk, příliš tučný, aby mohl být zvláště chutný. Pohleďte na jeho hrb; mohl by být stejně chutným jídlem jako hrb buvolí (který se považuje za pochoutku), kdyby nebyl takovou tuhou pyramidou tuku. Ale jak bílý a smetanový je vorvaní tuk! Podobá se průhlednému, zpola rosolovitému bílému jádru kokosového ořechu v třetím měsíci růstu, ale už je tak tučný, že nemůže nahradit máslo. A přece si s ním mnozí velrybáři dovedou poradit: nechají jej vsáknout do jiného jídla a potom jej požívají. Za dlouhých nočních hlídek při škvaření tuku bývá zvykem, že námořníci namáčejí suchary do velkých hrnců s tukem a nechávají je tam chvilku smažit. Sám jsem si tak připravil mnoho dobrých večeří.

Mozek malého vorvaně bývá pokládán za chutné jídlo. Lebeční kost se prorazí sekyrou a dva kulaté, bělavé laloky se vyjmou (podobají se dvěma velkým pudinkům). Potom se k nim přidá mouka a upeče se z nich znamenité jídlo; chutí trochu připomíná telecí hlavu, kterou labužníci mají za znamenitou lahůdku. A každý přece ví, že zhýčkaní mladí pánové, kteří se neustále živí telecími mozečky, poznenáhlu se přece jen zmohou na malý vlastní mozek, takže až dokážou rozeznat hlavu telecí od hlavy své, k čemuž je opravdu zapotřebí neobyčejné rozeznávací schopnosti. Na mladého labužníka, který má před sebou rozumně vypadající telecí hlavu, bývá nejsmutnější pohled, jaký lze si představit. Hlava se na něho dívá jaksi vyčítavě, s výrazem „Et tu, Brute?“

Neobyčejná tučnost velryby není snad jedinou příčinou, proč obyvatelé pevniny pohlížejí na jídlo z ní s odporem. Tento odpor, zdá se, vzniká do jisté míry z úvahy dříve uvedené, že totiž člověk má jíst čerstvě zabitého mořského tvora, a to při jeho vlastním světle. Není pochyby, že první člověk, který zabil býka, byl považován za vraha – možná, že byl oběšen. A kdyby ho byl soudil skot sám, jistě by oběšen byl; a jestliže některý vrah zasloužil smrti, tedy jí on jistě zasloužil. Jděte v sobotu večer do tržnice a podívejte se na zástupy živých dvounožců, očumujících dlouhé řady zabitých čtvernožců. Zda ten pohled poněkud neomlouvá dravost kanibala? Kanibalové? Kdo vlastně není kanibal? Říkám, že více milosrdenství se dostane obyvateli Fidži, jenž si nasolil hubeného misionáře a uchovával jej ve sklepě, až zase bude hlad; pravím, tomuto prozíravému Fidžijci se při Posledním soudu dostane více milosrdenství nežli tobě, civilizovaný a vzdělaný labužníku, jenž přibíjíš husy k zemi a hoduješ na jejich ztučnělých játrech v své pâté de foie gras.

Ale Stubb jí velrybu při jejím vlastním světle, že ano? A tak zločin ještě zvětšuje o urážku, což? Podívej se na střenku svého nože, můj civilizovaný a vzdělaný labužníku, když si pochutnáváš na hovězí pečeni! Z čeho je ta střenka? Z čeho jiného než z kosti bratra právě toho vola, kterého jíš! A čím se páráš v zubech, když sis pochutnal na tučné huse? Brkem z téhož ptáka. A jakým perem psal své oběžníky tajemník Společnosti pro ochranu hus proti krutosti? Teprve před nějakými dvěma měsíci se tento spolek usnesl, aby se používalo jen ocelových per.