LIV.PŘÍBĚH LODI TOWN-HO

[Podle vyprávění ve Zlatém hostinci.]

Mys Dobré naděje a celá vodní oblast kolem něho se hodně podobá některé známé křižovatce velkých silnic, kde potkáte víc cestujících než kdekoli jinde.

Nedlouho po rozhovoru s Albatrosem potkali jsme jinou velrybářskou loď, Town-Ho¹, která se vracela domů. Její posádku tvořili téměř samí Polynésané. Při krátkém gamu nám dala závažné zprávy o Moby Dickovi. Všeobecný zájem mužstva o bílou velrybu teď u některých prudce vystupňovala jedna okolnost z příběhu Town-Ho, z níž nejasně vysvítala spojitost mezi velrybou a tím, že byl podivně převráceně dokonán jeden z tak zvaných božích soudů, které prý občas stihnou některé lidi. Právě tato okolnost – se svými průvodními zvláštnostmi – tvoří, abychom tak řekli, skrytou složku tragédie, kterou vylíčíme; o ní se však kapitán Achab a jeho důstojníci nikdy nedověděli. Vždyť o této tajné části příběhu nevěděl ani sám kapitán lodi Town-Ho. Tajemství bylo soukromým vlastnictvím tří kamarádů, bílých námořníků na oné lodi, a podle všeho jeden z nich je svěřil Taštegovi s papeženským zaklínáním, aby je nikomu nevyzradil. Ale příští noci Taštego mluvil ze spaní a prozradil tolik, že ráno už nemohl odepřít dopovědět zbytek. Vyprávění mocně zapůsobilo na námořníky z Pequody, kteří je slyšeli celé, a byli v této věci vedeni tak neobvyklým jemnocitem – jak jinak to pojmenovat? – že zachovali tajemství pro sebe; nikdy neproniklo dozadu za hlavní stožár Pequody. Vylíčím teď celou tu podivnou historii, vplétaje na příslušných místech onu temnější nit do příběhu, jak byl vyprávěn na lodi veřejně.

Vyhovím svému rozmaru a zachovám styl, jakým jsem příběh kdysi vyprávěl v Limě v předvečer jednoho svátku v kroužku svých španělských přátel, pokuřuje si přitom na verandě Zlatého hostince, jehož krytina byla silně pozlacena. Dva mladí uhlazení kavalíři, don Pedro a don Sebastian, byli mými dobrými přáteli, a proto mě občas přerušovali otázkami, na které se tu vždy náležitě odpovídá.

„Asi dvě léta předtím, než jsem se poprvé dověděl o událostech, které vám tu, pánové, líčím, křižovala Town-Ho, nantucketská loď lovící vorvaně, tady ve vašem Pacifiku, jen několik dní plavby na východ od pohostinné střechy tohoto Zlatého hostince. Byla někde na sever od rovníku. Jednoho dne zpozorovali při každodenním pumpování, že do lodního prostoru proniká více vody než obvykle. Myslili si, pánové, že ji probodl nějaký mečoun. Ale kapitán se z jakéhosi zvláštního důvodu domníval, že ho v těchto šířkách čeká neobyčejné štěstí, a nechtěl je opustit. Díru nepovažovali za nebezpečnou, i když ji nemohli najít, ač hledali, jak hluboko jen mohli za počasí velmi nepříznivého, a loď pokračovala v křižování. Námořníci čerpali vodu v intervalech bezstarostně dlouhých. Štěstí jim však nepřálo. Další dny uplynuly a štěrbina nejenže nebyla objevena, ale zřejmě se zvětšila. A zvětšovala se dál, takže kapitán, do jisté míry zneklidněn, napjal všechny plachty a zamířil do nejbližšího přístavu na ostrovech, aby tam dal loď vyzvednout a opravit.

Třebaže loď měla před sebou nemalou plavbu, přece se kapitán vůbec neobával, že by mohla za normálních okolností cestou ztroskotat, poněvadž měl velmi dobré pumpy a jeho šestatřicet mužů mohlo při pravidelném střídání loď snadno udržet, i kdyby se trhlina třeba zdvojnásobila. Je pravda, že téměř po celou cestu měla Town-Ho velmi příznivý vítr a byla by jistě doplula bezpečně do přístavu, nebýt toho, že surová pánovitost důstojníka Radneye, rodilého z Vineyardu, rozhořčila k pomstě Steelkilta, jezeřana z Buf­falla, člověka ke všemu odhodlaného.“

„Jezeřan! – Buffallo! Prosím vás, co je to jezeřan a kde je Buffallo?“ otázal se don Sebastian, vzpřímiv se na své pohupující se sítinové rohoži.

„Na východním břehu našeho Erijského jezera, done, ale prosím vás snažně o laskavé strpení – možná že o tom brzo uslyšíte víc. Nuže, pánové, tento jezeřan, pracující na brigách s ráhnovými plachtami a na trojstěžnících někdy tak velkých a statečných jako loď, která pluje z vašeho Callaa do vzdálené Manily, tento jezeřan byl v srdci naší Ameriky, obklopeném kol dokola zemí, odkojen ještě všemi venkovskými představami o námořních lupičích, jaké lid spojuje s širým mořem. Naše velká sladkovodní jezera, spojená vodními cestami – Erijské, Ontario, Huronské, Hořejší a Michiganské – mají totiž rozlohu jako oceán a mnoho nejušlechtilejších znaků moře, vždyť kolem jejich pobřeží najdete rozmanitost ras i podnebí; mají celé skupiny ostrovů tak romantických, jako jsou v Polynésii, na jejich protilehlých březích obývají dva velké odlišné národy právě tak jako při Atlantiku; po jejich vodách máme od východu přístup daleko do četných teritoriálních osad, rozložených všude kolem jejich břehů; tu a tam se na ně mračí baterie a skalní, kamzíkům podobná děla domýšlivé pevnosti Mackinaw. Slyšela hřmění vítězných námořních bitev; čas od času postoupila své břehy divokým barbarům, jejichž rudě pomalované obličeje probleskují z kožišinových vigvamů. Na dlouhé míle jsou vroubena starými panenskými pralesy, kde vysoké borovice stojí v stěsnaných řadách jako králové v gotických rodokmenech. V těchto pralesích žijí divoké africké šelmy a zvířata s hedvábnou srstí, jejichž kožišina se vyváží a odívá tatarské císaře. V jezerech se zrcadlí dlážděná velkoměsta Buf­fallo a Cleveland i indiánské vesnice kmene Winebago. Pluje po nich plně vystrojená loď obchodní, ozbrojený americký křižník, parník a bukové kánoe. Vanou na nich severní větry a vichřice tak prudké, že rvou stožáry jako kterékoli větry bičující slané vody. Vědí, co to je ztroskotání, neboť v nedohledné dálce od země, i když uprostřed pevniny, potopila se tu za noci nejedna loď i s křičící posádkou. Tak, pánové, Steelkilt, třeba pocházel z vnitrozemí, přece byl synem divokého moře a divokým mořem odkojen; odvahou se vyrovnal každému jinému námořníkovi. A Radney, ten sice v mládí léhal na osamělém pobřeží nantucketském, byl odchován tamním mořem a později se ovšem dlouho plavil po našem drsném Atlantiku a vašem zadumaném Pacifiku, ale přece byl tak mstivý a hádavý jako nějaký námořník z divokého Západu, který se právě vrátil z míst, kde vládnou tesáky s jeleními střenkami. A přece měl tento Nantuckeťan některé rysy dobrosrdečnosti a náš jezeřan, námořník, třebas věru čertův chlap, mohl být dlouho udržován na uzdě neochvějnou pevností, jen když ji zmírňovala ta prostá lidská ohleduplnost, na kterou má právo i nejnižší otrok; při takovém zacházení Steelkilt se dlouho jevil neškodný a povolný. Alespoň takový byl až dosud, Radney byl však předurčen ke zkáze a šíleně rozzuřen, a Steelkilt – ale o tom uslyšíte, pánové.

Uplynul den nebo nejvýše dva dni od té doby, co Town-Ho zamířila přídí k ostrovnímu přístavu, a trhlina v lodi se podle všeho stále zvětšovala, ale jen natolik, že bylo třeba strávit denně u čerpadel asi o hodinu víc. Víte, pánové, na klidném a civilizovaném oceánu, jako je například náš Atlantický, někteří kapitáni si mnoho nedělají z toho, když je nutno po celou plavbu pumpovat, takže když za tiché, ospalé noci důstojník na palubě náhodou zapomene na tuto povinnost, je docela možné, že on a jeho spoluplavci si na ni už nikdy nevzpomenou, protože celá posádka klesne pěkně až ke dnu. Ani v opuštěných a divokých mořích daleko od vás na západ, pánové, není to nic tak nezvyklého nechávat čerpadla neustále znít plným sborem i při plavbě značně dlouhé, to jest pokud vede podle pobřeží dosti přístupného, nebo mají-li vyhlídku na nějaké jiné vhodné útočiště. Jen tehdy, když zatékající loď je někde v odlehlých vodách, v zeměpisné šířce, kde není žádné země, začíná kapitán být trochu znepokojen.

Dosti podobně tomu bylo s lodí Town-Ho. Když se zjistilo, že se trhlina opět zvětšila, někteří členové posádky vskutku projevili jakési znepokojení, zejména důstojník Radney. Rozkázal rozvinout horní plachty, řádně je upevnit a všemožně je vystavit větru. Nuže, tento Radney nebyl myslím žádný zbabělec a byl tak málo náchylný k nějaké nervózní starostlivosti o svou vlastní osobu jako každý jiný nebojácný, nemyslící tvor na zemi nebo na moři, kterého si, pánové, dovedete vůbec představit. Když tedy projevil takovou starost o zabezpečení lodi, prohlásili někteří námořníci, že to dělá jen proto, že je zčásti jejím majitelem. A když pak onoho večera pracovali u pump, s chutí mezi sebou o téhle věci poťouchle vtipkovali. Přitom jim nohy neustále zaplavovala voda jasná jako z horského pramene, jež vytékala z čerpadel, tekla po palubě a ze žlabů se vlévala stálým proudem do jícnu odtokové roury na straně závětrné.

Jak je vám známo, není to nic zvláštního na tomto všedním světě – na vodě i jinde – že najde-li nadřízená osoba mezi svými podřízenými někoho, kdo ji významně převyšuje celkovou mužnou pýchou, hned proti němu pocítí nepřekonatelný odpor a zatrpklost. A naskytne-li se nadřízenému příležitost, srazí takového muže k zemi a rozdrtí tuto podřízenou věž na malou hromádku prachu. Ať už je tento můj názor správný či nikoli, pánové, pravda je, že Steelkilt byl vysoký a ušlechtilý tvor s hlavou Římana a s plnovousem zlatým a vlajícím jako třásnité čabraky na frkajícím oři vašeho posledního místokrále a takový mozek a srdce a duši, pánové, měl Steelkilt, že by z něho mohl být Karel Veliký, kdyby se byl narodil jako syn otce Karla Velikého. Kdežto důstojník Radney byl ošklivý jako mul a právě tak vytrvalý, tvrdohlavý a zlomyslný. Neměl rád Steelkilta a Steelkilt to věděl.

Když zpozoroval, že důstojník přichází k místu, kde pracoval s ostatními u pump, jezeřan Steelkilt se tvářil, jako by ho neviděl, a pokračoval vesele ve svém vtipkování.

‚Ano, ano, zlatí kamarádi, tohle je báječná trhlina, nastavte někdo konvičku a dejte nám ochutnat! Na mou duši, mělo by se to stáčet do lahví. Povídám vám, hoši, ten podíl starého Radneye stojí za to. Nejlépe by udělal, kdyby svou část lodního trupu odřízl a odtáhl si to domů. Nelžu, hoši, ten mečoun svou práci jen načal. Teď se vrátil s partou lodních tesařů, pilounů, ostenců a vůbec; celá parta je teď v plné práci, rozřezává a rozsekává dno. Myslím, že dělají zlepšovací opatření. Kdyby tu tak byl starý Radney, hned bych mu poradil, aby skočil přes zábradlí a rozehnal je. Ti krásně zacházejí s jeho majetkem! Ale Radney je starý dobrák – a taky fešák. Víte, hoši, uložil prý ostatní své jmění do zrcadel! Rád bych věděl, jestli by takovému chudákovi, jako jsem já, dal model svého nosánku.‘

‚U všech ďasů, proč tahle pumpa nepracuje?‘ zařval Radney, předstíraje, že neslyšel námořníkovo tlachání. ‚Hrom aby do toho uhodil!‘

‚Ano, ano, pane,‘ řekl Steelkilt, veselý jako cvrček. „Tak jen do toho, hoši, jen do toho.‘ A pumpa rachotila jako padesát požárních stříkaček. Muži odhodili klobouky a zanedlouho bylo slyšet to zvláštní sípání z plic, které prozrazuje největší vypětí životní energie.

Steelkilt konečně opustil s ostatními pumpu, šel na příď, těžce oddychuje, a usedl na rumpál. Obličej měl rudý, oči podlité krví a z čela si stíral záplavu potu. Který úskočný ďábel posedl Radneye, pánové, že si začal s mužem ve stavu takového tělesného vysílení, to nevím. Ale stalo se to. Protivně si vykračuje po palubě, nařídil Steelkiltovi, aby vzal koště a zametl prkna a také aby lopatou odstranil několik urážlivých hromádek, které se tam objevily, poněvadž vepříkovi bylo dovoleno se proběhnout.

Nuže, pánové, zametání lodní paluby na moři je kus domácí práce, která se každého večera pravidelně vykonává, v každé době, pokud zrovna nezuří bouře. Dokonce se stalo, že zametali palubu, když se loď už potápěla. Taková je, pánové, nezměnitelnost námořních zvyklostí a pudová námořnická záliba v čistotě; vždyť někteří by ani nebyli ochotni se utopit, kdyby si napřed neumyli obličej. Ale na všech lodích patří práce s košťaty výhradně hochům, jsou-li na lodi. Mimoto byli na Town-Ho k pumpám přiděleni silnější muži, kteří byli sdruženi v party střídající se u čerpadel, a poněvadž Steel­kilt byl námořník ze všech nejsilnější, byl pravidelně určován za kapitána jedné party. Proto měl být osvobozen od všech drobných prací, jež se netýkaly přímo námořnických povinností, jak tomu bylo u jeho kamarádů. Uvádím všechny tyto podrobnosti, abyste správně pochopili, k čemu mezi oběma muži došlo.

Bylo v tom ještě něco víc: rozkaz o lopatě měl Steelkilta zřejmě dopálit a urazit, jako kdyby mu Radney plivl do obličeje. Tomu porozumí každý, kdo byl námořníkem na velrybářské lodi, a také Steelkilt pochopil to všechno a nepochybně i mnohem víc, když mu důstojník dal tento rozkaz. Ale jak tak ještě chvíli klidně seděl a upřeně se díval důstojníkovi do zlomyslných očí, postřehl, že má v sobě nahromaděné sudy prachu, k nimž se neslyšně a zvolna blíží oheň po zápalné šňůře, a jak si to všechno pudově uvědomoval, zmocnila se ho ta zvláštní zdrženlivost a nechuť vyvolat ještě větší rozvášnění v bytosti, již tak dost rozlícené – odpor, jaký pociťují, pokud jej vůbec cítí, lidé opravdu stateční, když jsou dopáleni – tento nepostižný, přízračný pocit, pánové, nenadále přepadl Steelkilta.

Proto hlasem klidným jako jindy, jen trochu rozechvělým tělesnou únavou, odpověděl, že zametat podlahu nepatří k jeho povinnostem a že to dělat nebude. A potom, nezmíniv se vůbec o lopatě, ukázal na tři hochy, kteří obvykle podlahu zametali; ti nepracovali u čerpadel a po celý den nedělali skoro nic. Na to Radney odpověděl zaklením a nadmíru pánovitě a urážlivě opakoval svůj bezpodmínečný rozkaz. Přitom postupoval k jezeřanovi, jenž dosud seděl, s napřaženým bednářským kladivem, které popadl z nedaleké bedny.

Jak byl rozpálen a podrážděn namáhavou prací u pump, Steelkilt, přes ten nepostižný pocit zdrženlivosti, dovedl jen stěží snášet důstojníkovo jednání, ale přece jen v sobě plamen ještě uhasil a beze slova setrval nehnutě na svém sedadle, dokud mu rozzuřený Radney nezahrozil kladivem sotva několik palců od obličeje, vztekle mu přitom poroučeje, aby vykonal jeho příkaz.

Steelkilt vstal, pomalu ustupoval za rumpál, vytrvale sledován důstojníkem s napřaženým kladivem, a rozvážně opakoval, že neposlechne. Vida však, že jeho zdrženlivost nemá nejmenšího účinku, mlčky a hrozivě varoval zaťatou pěstí bláhového zuřivce. Nebylo to nic platné. Takto oba pomalu obešli rumpál, až se jezeřan nakonec rozhodl, že už nebude ustupovat, a domnívaje se, že již snesl, co mohl unést, zastavil se u poklopů a řekl důstojníkovi:

‚Pane Radney, neposlechnu vás. Dejte pryč to kladivo, nebo se mějte na pozoru!‘ Ale důstojník, jak předurčeno, přistupoval blíže k místu, kde stál nehnutě jezeřan, a zahrozil mu teď těžkým kladivem přímo u úst, opět s nesnesitelným klením. Steelkilt neustoupil ani o tisícinu palce; vbodnuv se mu do očí dýkou neústupného pohledu, sevřel pravici za zády v pěst, a zvolna ji odtahuje od těla, řekl svému pronásledovateli, zavadí-li mu kladivo o tvář, on (Steelkilt) že ho zabije. Jenže, pánové, ten blázen byl předurčen bohy k porážce. Kladivo se v té chvíli dotklo tváře; ve vteřině měl důstojník spodní čelist vraženou do hlavy a padl na poklop, chrle krev jako velryba.

Dříve než se pokřik donesl na záď, třásl Steelkilt provazovým žebříkem vedoucím vysoko nahoru, kde měli dva jeho kamarádi hlídku na stožárech. Oba byli Kanálané.“

„Kanálané!“ zvolal don Pedro. „Už jsme viděli mnoho velrybářských lodí v našich přístavech, ale jakživi jsme neslyšeli o vašich Kanálanech. Promiňte, kdo jsou ti lidé?“

„Kanálané, done, jsou plavci na našem velkém kanálu Erie. Jistě jste už o nich slyšel.“

„Ne, seňore, v této klidné, teplé, svrchovaně líné dědičné zemi víme jen málo o vašem průbojném severu.“

„Tak? Dobrá, done, naplňte mi číši. Vaše chicha je znamenité. Než budu pokračovat, povím vám, co to jsou naši Kanálané. Vždyť taková informace může nepřímo osvětlit můj příběh.

Přes tři sta šedesát mil, pánové, přes celou šíři státu New York, přes mnohá lidnatá města a vzkvétající vesnice, přes dlouhé, chmurné, neobydlené bažiny a žírná obdělávaná pole, jimž se úrodností jiná půda nevyrovná, kolem kulečníkových heren a hostinců, přes posvátné pralesy, po římských obloucích na indiánských řekách, sluncem a stínem, kolem srdcí šťastných nebo zlomených, celou tou širokou a nesourodou scenérií ušlechtilých krajin při Mohawku a zejména kolem řad sněhobílých kaplí, jejichž vížky stojí téměř jako milníky, teče ustavičný proud života benátsky zkaženého a často bezzákonného. Tam je pravá země vašich Ašantů, pánové. Tam skučí vaši pohané – hned vedle vašich dveří, pod protáhlými stíny a v příjemném závětří kostelů. Neboť jakousi zvláštní hrou osudu, pánové, bývají hříšníci usídleni v okolí nejposvátnějších míst, jako lze často pozorovat, že lupiči ve velkoměstě se vždycky utáboří okolo sídel spravedlnosti.“

„Nechodí tu kolem mnich?“ otázal se don Pedro, zhlížeje na zalidněné náměstí s líčenou starostí.

„Naštěstí pro našeho přítele ze severu mizí už z Limy inkvizice paní Isabely,“ zasmál se don Sebastian. „Pokračujte, seňore.“

„Okamžik! Promiňte!“ zvolal jiný člen společnosti. „Jménem nás všech obyvatelů Limy chci vám jen říci, pane námořníku, že nám nikterak neušlo, s jakou ohleduplností jste v svém přirovnání o zkaženosti zaměnil zdejší Limu za vzdálené Benátky. Ach, neuklánějte se a netvařte se překvapeně! Znáte přece úsloví, jehož se užívá po celém pobřeží: ‚Zkažený jako Lima.‘ To také jen potvrzuje váš výrok; kostelů víc než kulečníků a pořád otevřených – a ‚Zkažený jako Lima‘. Benátky jsou také takové. Byl jsem tam; posvátné město blahoslaveného evangelisty svatého Marka! – Svatý Dominiku, vyčišť je! Vaši číši! Díky, naplním ji. Tak, nyní pokračujte!“

„Kdyby mohl být Kanálan živě vylíčen ve svém povolání, byl by to, pánové, znamenitý hrdina dramatu, tak neobyčejně a malebně je prohnaný. Jako Marcus Antonius po dlouhé dny pluje netečně po svém kvetoucím Nilu, vroubeném zelení, pohrávaje si neskrývaně se svou růžolící Kleopatrou a dávaje si na výsluní paluby opalovat stehna do barvy zralých meruněk. Na břehu však mizí všechna tato změkčilost. Loupežnické chování, kterým se Kanálan tak pyšně chlubí, prozrazuje již jeho ošumělý klobouk ozdobený pestrou stuhou. Je postrachem pro smavou nevinnost vesnic, kterými proplouvá; v městech se obávají jeho snědé tváře a drzého chvastounství. Když jsem se kdysi toulal po Kanále, prokázal mi jeden Kanálan dobré služby a děkuji mu za vše srdečně. Nerad bych byl nevděčný, ale často bývá jednou ze základních polehčujících vlastností takového násilníka, že dovede někdy poskytnout pomoc potřebnému neznámému chudákovi stejně odhodlaně, jako dovede obrat bohatého cizince. Zkrátka, pánové, o divokosti života na Kanále svědčí nejvýmluvněji to, že naše divoké velrybářství má mezi mužstvem tolik dokonalých jeho představitelů a naproti tomu sotva které lidské plemeno, kromě mužů ze Sydney, vzbuzuje tak málo důvěry u našich velrybářských kapitánů. Nijak to ovšem neoslabuje ten pozoruhodný zjev, že pro mnoho tisíc našich venkovských hochů a mladých mužů z krajin podél průplavu bývá zkušební život na Velkém kanálu jediným přechodem od klidných žní v křesťanských obilních polích k bezohlednému brázdění vod v nejbarbarštějších mořích.“

„Rozumím! Rozumím!“ zvolal prudce don Pedro a vylil si přitom chicha na stříbrné náběry. „Vůbec není třeba cestovat! Celý svět je jedna jediná Lima. A já jsem se domníval, že na vašem mírném severu jsou pokolení chladná a svatá jako hory. – Ale váš příběh!“

„Přestal jsem, pánové, tam, kde se jezeřan vrhl k žebříku na stožár. Sotva to udělal, už byl obklopen třemi mladšími důstojníky a čtyřmi harpunáři, kteří ho zatlačili zpět na palubu. Ale oba Kanálané sklouzli po provazech jako zhoubné komety, vrhli se do skupiny a snažili se odtáhnout svého kamaráda k přídi. Jiní námořníci se k nim v tomto úsilí připojili a nastala zmatená vřava. Statečný kapitán, který stál mimo rvačku, poskakoval hned sem, hned tam s velrybářským kopím a volal na své důstojníky, aby toho ohavného lotra spoutali a hnali ho na velitelskou palubu. Občas přiběhl až k samému živému klubku, a bodaje do středu kopím, snažil se zasáhnout předmět svého rozhořčení. Na Steelkilta a jeho odvážlivce však nestačili. Těm se podařilo uniknout na příď, tam narychlo postavili tři čtyři velké bedny do řady s rumpálem, a hned byli tito námořní Pařížané opevněni za barikádou.

‚Vylezte odtud, vy piráti!‘ řval kapitán a mířil na ně dvěma pistolemi, které mu právě přinesl steward. ‚Vylezte odtamtud, vy hrdlořezové!‘

Steelkilt vyskočil na barikádu, a přecházeje po ní dlouhými kroky, vzdoroval tomu nejhoršímu, co mohly pistole dokázat. Dával kapitánovi zřetelně najevo, že jeho (Steelkiltova) smrt by byla pro všechno mužstvo znamením k vražedné vzpouře. Tajně se obávaje, aby k tomu doopravdy nedošlo, kapitán poněkud povolil, ale přesto rozkazoval povstalcům, aby se okamžitě vrátili k své práci.

„Slíbíte, že se nás nedotknete, když poslechneme?“ zeptal se jejich vůdce.

„Vraťte se! Vraťte se! – Nic neslibuji. – K své práci! Chcete potopit loď, když v takovéhle chvíli přestanete pracovat? Do práce!“ a znovu pozvedl pistoli.

‚Potopit loď?‘ křičel Steelkilt. ‚Jen ať se potopí! Ani jeden z nás se nehne, dokud neodpřisáhnete, že proti nám nezvednete provaz. Co říkáte, hoši?‘ obrátil se k svým kamarádům. Odpověděli divokým hurá.

Jezeřan byl na stráži na barikádě, ustavičně pozoroval kapitána a vyrážel takovéto věty: Není to naše vina. My jsme to nechtěli. Já mu říkal, aby dal to kladivo pryč. Měli to udělat chlapci. Mohl vědět už dávno, jaký jsem. Řekl jsem mu, aby nedráždil buvola. Zdá se mi, že jsem si zlomil prst o tu proklatou čelist. Hoši, nejsou ty sekací nože tady dole na přídi? Podívejte se po těch Sochorech, miláčkové! Kapitáne, proboha, vzpamatujte se! Dejte své slovo! Nebuďte blázen! Zapomeňte, co se stalo! Jsme ochotni dát se do práce. Nakládejte s námi slušně a budeme poslouchat jako hodiny. Ale mrskat se nedáme!

‚Do práce! Nic vám neslibuji, ale povídám, do práce!‘

‚Poslechněte,‘ křičel jezeřan, vztáhnuv k němu ruku, ‚je nás tu několik (a já také), kteří jsme se dali najmout na lov, víte; jakmile bude kotva spuštěna, můžeme žádat o propuštění, to je vám dobře známo, pane, proto nechceme žádné hádky, není to v našem zájmu. Chceme zachovat klid. Jsme ochotni pracovat, ale mrskat se nedáme.‘

‚Do práce!‘ řval kapitán.

Steelkilt se na okamžik rozhlédl kolem sebe a potom řekl: ,Já vám něco povím, pane kapitáne. Místo abych vás zabil a byl pověšen pro tak mizerného darebáka, nezvedneme proti vám ruku, dokud na nás nepodniknete útok. Ale dokud neslíbíte, že nás nedáte mrskat, na nic ani nesáhneme.‘

‚Tak dolů, táhněte pod palubu, podržím vás tam, až z toho zmodráte. Táhněte dolů.‘

‚Máme?‘ zvolal vůdce k svým lidem. Většina z nich byla proti tomu, ale konečně uposlechli Steelkilta, kráčeli před ním do své temné místnosti, a bručíce mizeli jako medvědi v jeskyni.

Když se nepokrytá hlava jezeřanova dostala do stejné roviny s palubou, kapitán a jeho lidé vyskočili na barikádu a rychle spustili poklop, rukama jej tiskli k otvoru a křičeli na stewarda, aby přinesl těžký mosazný zámek, který byl u spojovací chodby. Potom kapitán pootevřel poklop, zašeptal něco skulinou, uzavřel jej a zamkl je na klíč – bylo jich deset; na palubě mu zbylo něco přes dvacet mužů, kteří zůstali celkem neutrální.

Celou noc všichni důstojníci svědomitě konali hlídky na přídi i na zádi, zvláště u poklopu na přídi a u předního východu, neboť se obávali, že by vzbouřenci mohli dole prorazit dřevěné pažení a objevit se ve výstupním otvoru. Ale hodiny tmy uběhly v klidu. Muži, kteří nadále pracovali, dřeli se u čerpadel, jejichž pravidelný rachot a klapot se za dlouhé noci chmurně rozléhal po lodi.

Při východu slunce se kapitán odebral na příď, zaklepal na po- dlahu, volal vězně do práce, ale ti s křikem odmítli. Podali jim vodu a hodili jim několik hrstí sucharů. Kapitán otočil klíčem, dal jej do kapsy a vrátil se na velitelskou palubu. To se opakovalo dvakrát denně po tři dny. Ale čtvrtého rána po obvyklé výzvě bylo slyšet zmatenou hádku a potom jako tahanici. Náhle čtyři muži vyrazili z místnosti a prohlásili, že jsou ochotni pracovat. Smrdutý vzduch uzavřené místnosti a hladová strava a snad také obavy před konečným trestem je přiměly, aby se vzdali na milost a nemilost. Kapitánovi to dodalo odvahy, opakoval svou výzvu ostatním, ale Steelkilt na něho zařval hrozivě, aby nechal žvanění a táhl, kam patří. Pátého rána vyrazili na vzduch další tři vzbouřenci, když se vyrvali zoufalým pažím dole, které je chtěly zadržet. Teď už tam zbývali jen tři muži.

‚Tak se radši vzdáte, co?‘ řekl kapitán s nemilosrdným pošklebkem.

‚Jen nás zase zavřete, ano?‘ křičel Steelkilt.

‚Ale ovšem,‘ odpověděl kapitán a klíč opět zarachotil.

Tehdy, pánové, Steelkilt, rozzuřen odpadlictvím sedmi svých dřívějších druhů a podrážděn posměvačným hlasem, který mu naposled odpověděl, a šílející dlouhým uvězněním v místě tak temném jako útroby zoufalství, navrhl oběma Kanálanům, kteří s ním dosud, jak se zdálo, souhlasili, aby při příštím volání do práce vyrazili ze svého žaláře, ozbrojeni ostrými sekacími noži (dlouhými, srpovitými, těžkými nástroji s rukojetí na obou koncích), aby se prosekali z přídě na záď, a půjde-li to jen trochu, zmocnili se lodi. On sám, řekl, to udělá, ať se k němu připojí nebo nepřipojí. Tohle je poslední noc, kterou stráví v této díře. Druzí dva muži nic nenamítali proti jeho plánu a přísahali, že jsou hotovi udělat to nebo provést jiný šílený kousek, zkrátka že udělají cokoli, jen se nevzdají. A co víc, každý z obou chtěl vyrazit na palubu první, až dojde k výpadu. Jejich vůdce se tomu stejně prudce vzpíral, trvaje na tom, že on bude první, zvláště když žádný z obou společníků nechtěl ustoupit druhému. Oba nemohli být první, protože žebřík stačil jen pro jednoho člověka. A tehdy, pánové, musela u těchto netvorů vzklíčit myšlenka na zradu.

Když uslyšeli zoufalý návrh svého vůdce, patrně každý sám přišel náhle na týž proradný nápad, totiž vyrazit první ven, aby tak byl první ze tří – třeba poslední z desíti – který se vzdá. Takovým chováním si chtěli zajistit alespoň nepatrnou naději na odpuštění. Když jim však Steelkilt oznámil své rozhodnutí, že je povede až doposledka, důmyslná chemie darebáctví sloučila obojí tajnou zradu vjedno, a když jejich vůdce usnul, dohovořili se třemi větami. Spáče svázali provazy, dali mu do úst roubík a o půlnoci křičeli, aby přišel kapitán.

Domnívaje se, že byla spáchána vražda, a čichaje ve tmě, neucítí-li krev, kvapil kapitán a jeho ozbrojení důstojníci a harpunáři na příď. V několika minutách byl poklop otevřen a vůdce vzpoury, spoutaný na rukou i nohou, ale stále ještě se vzpírající, byl vytažen na vzduch svými proradnými spojenci, kteří si okamžitě přičítali zásluhu, že vydali člověka, jenž byl zcela připraven vraždit. Ale byli spoutáni všichni, vlečeni po palubě jako poražený dobytek a zavěšeni vedle sebe do úpon zadního stožáru jako kusy masa. Tam viseli až do rána. ‚Zatracenci!‘ křičel kapitán, přecházeje sem a tam před nimi. ‚Ani supi se vás netknou, ničemové!‘

Při východu slunce svolal kapitán celou posádku, a odděliv vzbouřence od těch, kteří se povstání nezúčastnili, řekl povstalcům, že má chuť všechny je dát zmrskat – jednu chvíli si myslil, že to udělá – a měl by to udělat – spravedlnost si toho žádá, ale protože se včas vzdali, spokojí se pro tentokrát důtkou, a tu jim také nevybíravými slovy udělil.

‚Zato vás, vy hnusní mizerové,‘ obrátil se k trojici v lanoví, ‚vás hodlám rozsekat na guláš do kotlů.‘ A chopil se provazu a mrskal jím plnou silou záda obou zrádců, až už nekřičeli, ale mrtvě viseli s hlavou na stranu, tak, jak jsou malováni oni dva ukřižovaní lotři.

‚Až jsem si vymkl ruku v zápěstí!‘ vzkřikl nakonec, ‚ale zůstalo tu ještě dost provazu pro tebe, ty prohnaný skrčku, a ten se neroztřepí. Vytáhněte mu ten roubík z huby; poslechneme si, jak se dovede obhajovat.‘

Vysílený vzbouřenec chvíli škubavě pohyboval čelistí křečovitě strnulou, a potom otočiv s bolestí hlavu, řekl sykavě: ‚Řeknu vám jen to – a pamatujte si to dobře – budete-li mě mrskat, zabiji vás!‘

‚Tak to tedy říkáš? Tak se podívej, jaks mě polekal,‘ a kapitán se rozpřáhl provazem, aby udeřil.

‚Raději to nedělejte,‘ zasykl jezeřan.

‚Ale když musím‘ – a provaz byl opět napřažen k úderu.

Tu Steelkilt zasykl něco, co zaslechl jen kapitán, jenž k úžasu všech shromážděných ustoupil, přešel několikrát rychlým krokem po palubě a potom náhle odhodil provaz se slovy: ‚Neudělám to – pusťte ho – odřízněte ho. Slyšíte?‘

Ale když mladší důstojníci spěchali splnit rozkaz, zastavil je bledý muž s ovázanou hlavou – byl to první důstojník, Radney. Od chvíle, kdy dostal ránu, ležel na lůžku, ale když toho jitra uslyšel hluk na palubě, vylezl a zatím pozoroval celý výjev. Jeho ústa byla v takovém stavu, že mohl sotva mluvit, ale zamumlal něco v tom smyslu, on že je ochoten a schopen udělat, čeho se kapitán neodvážil, popadl provaz a přistoupil k připoutanému nepříteli.

‚Jsi zbabělec!‘ zasyčel jezeřan.

‚To jsem, ale tu máš!‘ Důstojník už chtěl udeřit, vtom však nové syčení zadrželo jeho napřaženou paži. Zaváhal, ale potom už bez okolků provedl svou, přes Steelkiltovu hrozbu, ať byla jakákoli. Všechny tři muže potom odřízli, posádka byla poslána do práce a železné pumpy, mlčky obsluhované zamračenými námořníky, rachotily jako dřív.

Sotva se toho dne setmělo a první hlídka se odebrala dolů, bylo slyšet hluk na přídi v místnosti pro mužstvo. Dva třesoucí se zrádci vyběhli nahoru, tlačili se ke dveřím kajuty a volali, že nemohou zůstat pohromadě s posádkou. Důtklivé domluvy, štulce ani kopance je nedokázaly zahnat zpět, a tak nakonec byli na vlastní žádost dáni do výběžku na zádi, aby byli chráněni. Ale ostatní neprojevili už žádné známky vzpoury. Naopak, zdálo se, že na popud Steelkiltův se odhodlali zachovávat nejpřísnější klid, poslouchat všech rozkazů až do poslední chvíle a potom, až loď dosáhne přístavu, společně zběhnout. Aby však dosáhli nejrychlejšího zakončení plavby, dohodli se všichni na něčem jiném – že totiž nebudou hlásit žádné velryby, kdyby se náhodou nějaké objevily. Přestože loď měla trhlinu a přes všechna ostatní nebezpečí Town-Ho dosud stavěla hlídky na stožárech a kapitán byl tehdy právě tak ochoten spustit čluny na lov velryby, jako když se loď octla v lovišti. A důstojník Radney byl rovněž připraven zaměnit lůžko za člun a s obvázanými ústy se pokusit smrtelně zasáhnout důležitou čelist velryby.

Ačkoli jezeřan přiměl námořníky k takové pasivitě, neříkal nic o svých plánech (aspoň dokud nebylo všechno skončeno), jak se náležitě a tajně pomstí muži, který ho urazil až do hlubin srdce. Byl členem čety podléhající prvnímu důstojníku Radneyovi a tento zaslepený muž, jako by chtěl jít na půl cesty vstříc své zkáze, naléhal po onom výjevu v lanoví, nedbaje rady kapitánovy, že opět převezme velení noční stráže. Na tom a ještě na jiných okolnostech Steelkilt soustavně vybudoval plán své pomsty.

Radney měl nenámořnický zvyk sednout si za noci na zábradlí na velitelské palubě a opírat se paží o okraj člunu, který tam byl zavěšen kousek nad lodním bokem. Vědělo se, že v této pozici někdy dřímá. Prázdný prostor mezi člunem a lodí byl značný a pod ním bylo moře. Steelkilt si vypočítal svůj čas a shledal, že příští směnu u kormidla bude mít ve dvě hodiny v noci, tři dny od toho dne, kdy byl zrazen. Když měl hlídku dole, zabýval se ve volném čase tím, že velmi pečlivě cosi pletl.

‚Co to tam kutíš?‘ zeptal se jeden kamarád.

‚Co myslíš? Čemu se to podobá?‘

‚Vypadá to jako tenké lano k tvému vaku. Ale je nějaké divné, zdá se mi.‘

‚Ano, dost divné,‘ prohodil jezeřan, přidržuje to na délku paže před sebou. ‚Ale myslím, že to bude dobré. Kamaráde, nemám dost příze – máš nějakou?‘

Ale příze tam nebyla.

‚Tak si ji musím opatřit od starého Rada.‘ Vstal a chtěl jít na záď.

‚Snad nechceš žebrat u něho?‘ zvolal námořník.

‚Proč ne? Myslíš, že mi to odepře, když to nakonec prospěje jemu, kamaráde?‘ Šel k důstojníkovi, klidně se na něho podíval a požádal ho o kousek příze, aby si mohl opravit visuté lůžko. Dostal ji – a potom již nebylo vidět ani přízi, ani lano, ale příští noci, když si jezeřan rovnal na visuté lůžko kazajku pod hlavu, povyklouzla z její kapsy železná koule, těsně obepjatá síťkou. Za čtyřiadvacet hodin měl mít službu u mlčenlivého kormidla – blízko muže, jenž byl schopen dřímat nad hrobem, který je pro námořníka vždy pohotově – a tehdy měla udeřit ona osudná hodina. V duši Steelkiltově, předurčující, co přijde, ležel již důstojník s roztříštěným čelem, ztuhlý a natažený jako mrtvola.

Ale, pánové, blázen zachránil člověka, chystajícího se k vraždě, před zamýšleným krvavým činem. A on se přece dožil plné pomsty, aniž se stal mstitelem, neboť tajemným řízením osudu jako by zakročilo samo nebe, aby přejalo z jeho rukou do svých onen ortel, který chtěl provést.

Když druhého dne ráno umývali paluby – bylo to právě mezi rozedněním a východem slunce – jeden hlupák z Tenerify, nabíraje vodu z hlavní nádrže, najednou začal křičet: ‚Tamhle se valí! Tamhle se valí!‘ Ježíši, to byla velryba! Byl to Moby Dick.‘“

„Moby Dick!“ zvolal don Sebastian. „Svatý Dominiku! Pane námořníku, což jsou velryby pokřtěné? Komu říkáte Moby Dick?“

„Nejvražednější nesmrtelné obludě, velmi bílé a proslulé, done – ale to by byla příliš dlouhá historie.“

„Jak to? Jak to?“ volali všichni mladí Španělé, tlačíce se kolem mne.

„Ne, pánové, pánové – ne, ne. Teď vám o ní nemohu vyprávět. Musím si trochu oddychnout, pánové!“

„Chicha, chicha!“ zvolal don Pedro. „Náš statný přítel vypadá, jako by chtěl omdlít. Naplňte jeho prázdnou číši!“

„Není třeba, pánové. Malý okamžik, a budu pokračovat. Když tedy, pánové, muž z Tenerify tak náhle spatřil bílou velrybu asi padesát yardů od lodi, zapomněl na úmluvu mezi posádkou a v té vzrušující chvíli instinktivně a mimovolně vykřikl, že obluda je tady, ačkoli ji už před chvilkou zřetelně uviděly tři mlčenlivé hlídky na stožárech. Všichni teď byli šíleně vzrušeni. ‚Bílá velryba, bílá velryba!‘ křičel kapitán, důstojníci i harpunáři, kteří se nedali nijak zastrašit strašidelnými pověstmi a dychtili ukořistit rybu tak proslulou a vzácnou. Mrzutá posádka klela, nedůvěřivě pozorujíc děsivou krásu té ohromné mléčné hmoty, kterou žíhaly vodorovné paprsky slunce, takže se měňavě blyštila jako živý opál v modrém ranním moři. Pánové, celým sledem těchto událostí se vine zvláštní osudovost, jako kdyby to všechno bylo již vyznačeno na mapě ještě dříve, než byl stvořen sám svět. Rebel byl v posádce důstojníkově prvním veslařem, a byl-li člun připoután k velrybě, bylo jeho povinností sedět vedle Radneye, který stál na přídi s kopím, a přitahovat nebo povolovat provazec podle rozkazu. Když byly čtyři čluny spuštěny, získal důstojníkův člun náskok a nikdo neřval radostí zuřivěji než Steelkilt, když zabíral veslem. Po usilovném veslování se jejich harpunáři podařil zásah a Radney s kopím v ruce vyskočil na příď. Zdá se, že byl v člunu vždy zuřivý. A tentokrát zpod obvazu křičel, aby ho vysadili velrybě na hřbet. Nijak neváhaje, jeho první veslař ho vezl stále blíž a blíž oslepující pěnou, která splývala s bělostí velryby, až náhle člun narazil jako na potopenou kládu, vyletěl kýlem vzhůru a vyhodil stojícího důstojníka přes okraj. V tom okamžiku, kdy dopadl na kluzký hřbet velryby, člun se narovnal a vlna jej odhodila stranou, zatímco Radney byl vržen do moře na druhém boku velryby. Prorazil pěnivou tříští a tou mlhou bylo na okamžik nejasně vidět, jak se divoce snaží uniknout oku Moby Dicka. Ale velryba se náhle v prudkém zavíření otočila, chytila plavce do tlamy, zvedla ho do výšky a potom se s ním po hlavě ponořila.

Jezeřan zatím při prvním nárazu na dno člunu uvolnil provazec, aby unikl z víru, klidně se díval a myslil si své. Ale náhlé, prudké trhání člunem dolů ho rychle přimělo, aby přiložil k provazu nůž. Přeřízl jej a velryba byla volná. Ale o kus dál se Moby Dick opět vynořil, několik cárů Radneyovy červené vlněné košile v zubech, které důstojníka zničily. Všechny čtyři čluny se opět pustily za ním, ale Moby Dick jim unikal, až konečně zmizel úplně.

Town-Ho včas dospěla do přístavu – do divokého, osamělého přístavu, kde nebyl usazen žádný civilizovaný tvor. Tady pod Steel­kiltovým vedením zběhli všichni muži z posádky, až na pět nebo šest námořníků, a zmizeli mezi palmami. Později, jak se ukázalo, zmocnili se veliké dvojité válečné kánoe divochů a vydali se do jiného přístavu.

Když se lodní posádka takto zmenšila na hrstku mužů, kapitán požádal obyvatele ostrova o pomoc při těžkém úkolu – obrátit loď kýlem vzhůru, aby mohl dát opravit trhlinu. Ale ten malý hlouček bělochů musel dnem i nocí neúnavně bdít nad svými nebezpečnými spojenci. Nadřeli se strašně a všichni byli tak zesláblí, že se kapitán s nimi neodvážil vyplout v tak těžké lodi, i když byla opět schopna plavby. Poradil se s důstojníky, zakotvil loď co nejdále od břehu, nabil a postavil dvě děla na příď a připravil muškety na velitelské palubě. Potom varoval ostrovany, aby se nepřibližovali k lodi, vzal s sebou jednoho muže, zvedl plachtu na svém nejlepším velrybářském člunu a zamířil rovnou po větru k ostrovům Tahitským, vzdáleným pět set mil. Tam chtěl najmout posilu pro svou posádku.

Čtvrtého dne plavby zpozorovali velikou kánoi u břehu nízkého korálového ostrova. Kapitán se snažil od ní vzdálit, ale divošská kánoe se pustila za nimi a brzy je Steelkiltův hlas vyzval, aby zastavili, jinak že je potopí. Kapitán namířil pistoli. Jezeřan, stojící rozkročmo na přídi, se opovržlivě smál a ujistil ho, že natáhne-li jen kohoutek, pohřbí ho v hlubinách zpěněné vody.

‚Co ode mne chcete?‘ zvolal kapitán.

‚Kam míříte? A proč?‘ tázal se Steelkilt. ‚Žádné lži!‘

‚Jedu na Tahiti pro mužstvo.‘

‚Tak dobře. Dovolte, abych k vám na okamžik vstoupil – přicházím v míru.‘ Po těchto slovech vyskočil z kánoe, doplaval k člunu, a vyšplhav se přes okraj, stál kapitánovi tváří v tvář.

‚Zkřižte paže, pane, a pozvedněte tvář k nebi. A teď opakujte po mně. Přísahám, že vytáhnu člun tamhle na pobřeží ostrova a zůstanu tam šest dní, jakmile mě Steelkilt opustí. Neudělám-li to, ať do mne hrom udeří!‘

‚Jste dobrý žák,‘ zasmál se jezeřan. ‚Adios, seňore!‘ Skočil do moře a ploval zpět k svým kamarádům.

Steelkilt pozoroval člun, dokud nebyl vytažen na břeh a přivázán ke kořenům kokosovníku. Potom se znovu vydal na moře a v příslušný čas doplul na Tahiti, kam mířil. Měl štěstí; dvě lodi se chystaly vyplout do Francie a šťastnou náhodou potřebovaly právě tolik námořníků, kolika velel Steelkilt. Odpluli, a tak navždy získali náskok před svým dřívějším kapitánem, kdyby ho snad přece jen napadlo dát je stíhat.

Asi za deset dní po odjezdu francouzských lodí připlul velrybářský člun a kapitán byl nucen najmout některé civilizovanější Tahiťany, kteří již trochu přivykli moři. Na malém domorodém škuneru se s nimi vrátil k své lodi. Nalezl tam vše v pořádku a vydal se potom znovu na lov velryb.

Nikdo neví, pánové, kde je nyní Steelkilt. Ale na ostrově Nantucketu se vdova Radneyova stále obrací k moři, jež odpírá vydat mrtvého, a ve snu vidí ustavičně onu strašnou bílou velrybu, která manžela zničila.“

„Skončil jste?“ otázal se don Sebastian klidně.

„Ano, done.“

„Nuže, vybízím vás, abyste mi řekl podle svého nejlepšího přesvědčení, je-li tento váš příběh v základě skutečně pravdivý. Zní nadmíru podivuhodně. Máte jej ze spolehlivého pramene? Prominete mi, jestliže naléhám.“

„Promiňte i nám, pane námořníku. Všichni se připojujeme k žádosti dona Sebastiana!“ volala společnost s velkým zájmem.

„Pánové, máte tu v Zlatém hostinci Písmo svaté?“

„Ne,“ řekl don Sebastian, „ale vím o důstojném knězi tady nedaleko a ten mi je rychle opatří. Jdu pro ně. Ale rozvážil jste si to dobře? Mohlo by to být vážné.“

„Byl byste tak laskav a přivedl toho kněze, done?“

„Třebaže dnes už v Limě nezasedá inkvizice,“ řekl jeden ze společnosti druhému, „obávám se, že náš přítel námořník se vydává v nebezpečí, že bude mít nepříjemnosti s arcibiskupstvím. Hleďme se raději dostat z měsíčního světla. Myslím, že není oč stát.“

„Promiňte, done Sebastiane, že běžím za vámi, ale smím-li vás prosit, snažte se opatřit evangelium pokud možno největší.“

„Tady je kněz a přináší s sebou evangelium,“ řekl don Sebastian vážně, když se vrátil a s ním vysoká a velebná postava.

„Dovolte, abych sňal klobouk. Nuže, důstojný otče, postupte více do světla a držte přede mnou Písmo svaté, abych se ho mohl dotýkat.

K tomu mi dopomáhej Bůh a na mou čest: příběh, který jsem vám, pánové, vyprávěl, je v základě a v svých hlavních bodech pravdivý. Vím, že je pravdivý. Stal se na této zeměkouli, byl jsem na oné lodi, znal jsem její posádku a viděl jsem Steelkilta a mluvil s ním po smrti Radneyově.“