XCIII.VYVRŽENEC

Uplynulo teprve několik dnů od setkání s francouzskou lodí, když se přihodila velmi významná událost nejméně významnému členu posádky Pequody; událost nanejvýš žalostná, která mužstvu, občas bláznivě veselému a pověrčivému, nakonec dala živoucí a stále přítomnou předpověď, jaký děsivý osud může stihnout i je.

Na velrybářské lodi nechodí všichni členové posádky do člunů. Několik mužů, zvaných lodní služba, je určeno k práci na lodi a jejich úkolem je obstarávat všechno, čeho je třeba, když se čluny ženou za velrybou. Tito členové lodní služby jsou vcelku stejně otužilí jako mužstvo tvořící posádky člunů. Ale vyskytne-li se na lodi chlapík neobvykle drobný, nemotorný nebo bázlivý, najisto se dostane do lodní služby. Tak tomu bylo na Pequodě s malým černochem, kterému přezdívali Pippin nebo zkratkou Pip. Chudák Pip! Už jste o něm slyšeli, jistě si vzpomínáte na jeho tamburínu v oné dramatické půlnoci, tak zasmušile veselé.

Pip a steward patřili zevnějškem k sobě jako pár poníků, jeden černý, jeden bílý, kteří jsou stejně vyvinutí, třebaže se barvou liší, a klusají spolu ve výstředním spřežení. Ale nešťastný steward byl od přírody hloupý a tupého ducha, kdežto Pip byl sice příliš útlocitný, ale v podstatě velmi chytrý – byla to ona příjemná, družná a veselá chytrost, vlastní jeho kmeni; kmeni, který oslavuje všechny svátky a slavnosti krásněji a veseleji než kterákoli jiná rasa. Pro černochy by nemělo být v ročním kalendáři nic jiného než tři sta pětašedesát Čtvrtých červenců a Nových roků. Nesmějte se, když píši, že ten malý černoch byl skvělý, neboť i černá barva má svou skvělost. Pohleďte jen na lesklý eben, kterým jsou táflovány královy kabinety. Pip však miloval život a všechnu jeho klidnou bezpečnost. Zaměstnání nahánějící hrůzu, do kterého byl nějak záhadně uvržen, otupovalo proto velmi trudně jeho bystrost, i když, jak zakrátko uvidíme, to, co v něm bylo na čas takto potlačeno, měly nakonec zářivě osvětlit zvláštní divoké ohně. Ty ho pomyslně ukázaly ve světle desetkrát lepším než přirozená zářivost, jíž kdysi v rodném kraji Tollandu v Connecticutu oživoval mnohé šprýmovné zábavy na trávníku, kdy za zpěvného podvečera svým veselým ha-ha! proměňoval obzor v jedinou tamburínu, ověšenou rolničkami hvězd. Tak i vodově průhledný diamantový přívěsek, zavěšený na hrdle s modrými žilami, bude sice v denním jasném světle zářit pravým leskem, ale když vám zkušený klenotník chce ten diamant ukázat v lesku nejpůsobivějším, položí jej na tmavé pozadí a potom jej osvětlí ne sluncem, nýbrž umělými plynovými plameny. Potom z něho vycházejí divoké záblesky, pekelně nádherné, a zlověstně planoucí diamant, kdysi nejdokonalejší symbol křišťálové oblohy, vypadá jako drahokam ukradený z koruny krále pekel. Ale vraťme se k našemu příběhu.

Při oné události s ambrou si Stubbův zadní veslař náhodou vymkl ruku, takže byl po nějakou dobu docela zmrzačen, a Pip prozatím zaujal jeho místo.

Když s ním Stubb poprvé vyplul, projevoval Pip značný neklid, naštěstí však tenkrát unikl blízkému styku s velrybou, a proto z toho vyvázl dost čestně. Stubb, který ho pozoroval, se ho potom snažil povzbudit, aby mu dodal co nejvíc odvahy, poněvadž mu mohla být často prospěšná.

Při druhém spuštění člunů pádloval člun k velrybě, a když se vržená harpuna zasekla, došlo k obvyklému trhnutí a rozvíjení provazce, který tentokrát byl náhodou právě pod Pipovým sedadlem. Bezděčná hrůza tohoto okamžiku přiměla chudáka Pipa, že vyskočil s pádlem v ruce z člunu, a to tak, že když mu část uvolněného provazce narazila na hruď, strhl ji s sebou do moře, takže se do ní zamotal, když sebou nakonec plácl do vody. V tom okamžiku se zasažená velryba dala divoce na útěk, šňůra se rychle napjala, a hle! chudák Pip nadskakoval v pěně pod člunem, vlečen nemilosrdně provazcem, který se mu několikrát omotal okolo hrudi a krku.

Taštego stál na přídi. Hořel loveckou vášní. Pipa nenáviděl jako zbabělce. Vytrhl člunový nůž z pochvy, přiložil jej ostřím k šňůře, a obrátiv se k Stubbovi, zvolal tázavě: „Přeříznout?“ Zatím Pipova zmodralá, podškrcená tvář zřejmě říkala: Ano, proboha! Všechno se odehrálo bleskovou rychlostí. Ani ne v půl minutě se to všechno stalo.

„Čert ho vem, přeřízni!“ zařval Stubb. Tak ztratili velrybu a zachránili Pipa.

Sotva se ubohý černoušek poněkud zotavil, byl zahrnut výkřiky a proklínáním posádky člunu. Stubb klidně vyčkával, až se bezuzdné kletby přeženou, a potom vynadal Pipovi oficiálně: jasně a odborně, ale přece zpola žertem. A když skončil, dal Pipovi neoficiálně velmi rozumnou radu. Podstatou její bylo: Nikdy neskákej z člunu, leda když – ale všechno ostatní bylo nejasné jako každá nejmoudřejší rada. Vcelku však Drž se člunu je pravým heslem velrybaření; také se ovšem naskytnou případy, kdy Vyskoč z člunu je ještě lepší. Stubb však jako by nakonec pochopil, že kdyby měl dávat Pipovi rady nezředěné, řídící se jen svědomím, nechával by mu příliš mnoho možnosti, aby příště vyskočil zase. Proto náhle přestal se všemi radami a skončil důrazným rozkazem: „Drž se člunu, Pipe, nebo, na mou duši, vyskočíš-li ještě jednou, tak tě nevylovím. Pamatuj si to! Nemůžeme si dovolit přijít o velrybu pro takového, jako jsi ty. V Alabamě by se utržilo za velrybu třicetkrát tolik co za tebe. Zapamatuj si to, Pipe, a už neskákej!“ Tím snad Stubb nepřímo naznačil, že člověk, i když miluje svého bližního, přece jen je živočichem vydělávajícím peníze, a tento jeho sklon příliš často rušivě oslabuje jeho shovívavost.

Ale všichni jsme v rukou božích, a Pip vyskočil znovu. Bylo to za okolností podobných jako v prvním případě. Jenže tentokrát hrudí nestrhl provazec, a proto, když se velryba dala na útěk, Pip zůstal vzadu na moři jako vyhozený kufr cestujícího. Žel! Stubb až příliš věrně splnil slovo. Byl překrásný, přívětivý, průzračný den. Klidné a lhostejné třpytné moře se prostíralo rovně kolem dokola až k obzoru jako tenký list zlata, jejž zlatotepec vytepal do nesmírné jemnosti. Jak Pipova hlava poskakovala nahoru dolů na moři, podobala se hlavičce vonného hřebíčku. Nikdo nezvedl nůž, když ho tak rychle předjížděli a on zůstával pozadu. Stubb k němu stál neúprosně zády a velryba jen letěla. Ve třech minutách byla mezi Pipem a Stubbem celá míle neohraničeného oceánu. Zprostřed oceánu obrátil chudák Pip kučeravou hlavu k slunci, jinému osamělému vyvrženci, třeba nejvznešenějšímu a nejzářivějšímu.

Plovat na širém oceánu za klidného počasí je pro zkušeného plavce tak snadné jako jezdit na pobřeží v pérovaném kočáře. Ale ta hrozná osamělost je nesnesitelná. Strašná opuštěnost uprostřed takové bezcitné nesmírnosti, můj Bože! kdo to vypoví? Všimněte si, když se námořníci koupají v mrtvé tišině na širém moři – všimněte si, jak se drží blízko své lodi a obeplouvají jen její boky.?!

Cožpak Stubb opravdu nechal ubohého černouška jeho osudu? Ne; aspoň to neměl v úmyslu. Za ním byly ještě dva čluny a on nepochybně myslil, že tedy brzo přijedou k Pipovi a vyloví ho – přestože lovci ve všech podobných případech neprojevují věru vždycky takové ohledy k veslařům, které uvedla v nebezpečí jejich vlastní bázlivost, a takové případy se stanou nezřídka. V rybářství bývá tak zvaný zbabělec skoro vždycky zahrnován nemilosrdným opovržením, jak je zvykem ve válečném loďstvu a armádě.

Ale stalo se, že druhé čluny nespatřily Pipa, a když po jedné straně objevily nablízku velryby, obrátily a pustily se za nimi. Stubbův člun byl teď už tak daleko a on a jeho posádka byli tak zaujati lovem, že se obzor kolem Pipa začal hrozivě rozšiřovat. Konečně jej zachránila čirou náhodou loď sama. Ale od té chvíle chodil černoušek po palubě jako smyslů zbavený, aspoň se to o něm říkalo. Moře sice pohrdavě vydalo jeho smrtelné tělo, ale utopilo jeho nesmrtelnou duši. A přece ji neutopilo docela. Spíše ji stáhlo zaživa do úžasných hloubek, kde se před jeho trpnýma očima míhaly podivné útvary prvotního světa, nesvedeného z cesty, a chamtivý mořský muž, Rozum, ukázal mu své nahromaděné poklady. Mezi těmito veselými, bezcitnými, věčně mladými věčnostmi spatřil Pip přerozmanité, božsky všudypřítomné korálové polypy, kteří ze základů vod vyzvedávají obrovské kulovité světy. Spatřil boží nohu na podložce tkalcovského stavu a mluvil o tom, proto ho spoluplavci nazývali bláznem. Tak je lidské šílenství božskou rozumností, člověk, vzdalující se ode všeho pozemského rozumu, přichází nakonec k oné nebeské myšlence, která je pro rozum nesmyslná a šílená. Ať potom prožívá dobré či zlé, cítí se neotřesitelný a lhostejný jako jeho Bůh.

Konec konců, nekárejte příliš přísně Stubba. V rybaření je to běžné; a v závěru vyprávění uvidíte, že i mne postihlo podobné opuštění.