XXVIII.ACHAB

Po několik dnů od vyplutí z Nantucketu nespatřili jsme kapitána Achaba na palubě. Důstojníci se pravidelně střídali na hlídkách, a protože tu nic nesvědčilo o opaku, zdálo se, že oni jsou jedinými veliteli lodi; jenže někdy vyšli z kajuty s rozkazy tak nečekanými a rozhodnými, že bylo přece jen docela jasné, že velí jen jako zástupci. Ano, byl tu jejich nejvyšší pán a diktátor, i když jej dosud nespatřily oči nikoho, komu nebylo dovoleno proniknout do posvátného soukromí jeho kajuty.

Kdykoli jsem se z hlídky dole vrátil na palubu, hned jsem se rozhlédl po zádi, nespatřím-li nějakou cizí tvář, neboť prvotní nejasný neklid, týkající se nepoznaného kapitána, vystupňoval se teď v samotě na moři téměř v znepokojení. To bylo občas podivně zesilováno nežádoucí vzpomínkou na ďábelské nápovědi otrhaného Eliáše, které mě pronásledovaly s vtíravou vytrvalostí, jaké bych se byl dříve nenadál. Stěží jsem jim odolával, ačkoli v jiné náladě bych se byl nejspíš usmál velebnému podivínství toho zvláštního proroka z přístavu. Ale kdykoli jsem se rozhlédl po lodi, ať už jsem pociťoval obavy nebo stísněnost, přece mi takové pocity připadaly vždy nesmyslné. I když harpunáři a většina posádky byla společnost mnohem barbarštější, pohanštější a pestřejší než posádky, které jsem dosud poznal na krotkých obchodních lodích, přičítal jsem to – a docela právem – prazákladní divoké jedinečnosti tohoto dobrodružného skandinávského zaměstnání, jemuž jsem se tak docela oddal. Byli tu však tři důstojníci, a hlavně jejich zjev nejúčinněji přispíval k uklidnění oněch neurčitých obav a vzbuzoval důvěru a veselost při všem, co se týkalo plavby. Tři lepší muže a příjemnější námořní důstojníky, každého svým způsobem, lze sotva hned tak najít, a všichni byli Američané: jeden Nantuckeťan, jeden z Vine­yardu a třetí z mysu Cod. Když loď opustila přístav, byly právě Vánoce, a proto jsme nějaký čas měli ostré polární počasí, ač jsme před ním stále ujížděli na jih; s každým stupněm a minutou zeměpisné šířky, které jsme urazili, nechávali jsme postupně za sebou tu nemilosrdnou zimu a nesnesitelné počasí. Za jednoho z méně nevlídných, ale přece ještě šedých a zasmušilých jiter přechodu, kdy loď za příznivého větru rozrážela vody mstivými nápory a s pochmurnou prudkostí, vystoupil jsem na zavolání dopolední hlídky na palubu, a jakmile jsem zvedl oči k zábradlí na zádi, zamrazilo mě předtuchou. Skutečnost překonávala představu. Kapitán Achab stál na můstku.

Nezdálo se, že by byl nějak tělesně nemocen nebo že by se z nemoci zotavoval. Vypadal jako muž, který byl odříznut od kůlu, když mu oheň již olízal všechny údy, ale nestrávil je a neporušil ani v nejmenším jejich hutnou, vyzrálou pevnost. Celá jeho vysoká, široká postava byla jakoby ulita z bronzu a zformována v nezměnitelném kadlubu jako Perseus od Celliniho. Zpod šedých vlasů mu vybíhalo úzké, sinavě bledé znamení, táhlo se jako prut rovně dolů po jedné straně osmahlé tváře a mizelo na krku pod oděvem. Připomínalo tu svislou rýhu, která se někdy objeví na rovném, vysokém kmeni velkého stromu, když po něm prudce sjede blesk, a nesraziv jediné větve, vyryje v kůře brázdu od vrcholku ke kořenům a zmizí v zemi, nechávaje strom dále žít, ale poznamenaný ohněm. Zda se s tímto znamením narodil, či byla-li to jizva po nějaké hrozné ráně, to nikdo jistě nevěděl. Jako by se všichni mlčky dohodli, po celou plavbu se o tom nikdo slůvkem nezmínil, zvláště ne důstojníci. Ale jednou Taštegův druh v posádce, starý indián z Gayheadu, pověrčivě tvrdil, že starý Achab byl takto poznamenán, teprve když mu bylo čtyřicet let, a že se mu to stalo ne snad v nějaké rvačce s lidmi, nýbrž na moři při zápasu s živly. Avšak tato fantastická domněnka byla konečně vyvrácena tím, co prohodil šedivý muž z Manu, důstojný stařec, který předtím nikdy nevyplouval z Nantucketu, takže ještě nespatřil divokého Achaba. Nicméně staré námořní tradice a pradávné pověry obecně přisuzovaly starému muži z Manu nadpřirozené schopnosti poznávací. Proto mu žádný bílý námořník vážně neodporoval, když řekl, že kdyby se někdy stalo a kapitán Achab měl být v klidu pohřben – k čemuž, jak zamumlal, sotva asi dojde – potom ten, kdo bude mrtvému prokazovat poslední službu, shledá, že má to mateřské znamení od hlavy až k patě.

Celý chmurný zjev Achabův a jeho zsinalé znamení působily na mne tak mocně, že jsem si v první chvíli sotva všiml, že nemálo z jeho pánovité chmurnosti dlužno přičítat cizí bílé noze, na níž také stál. Již dříve jsem se doslechl, že tato bílá noha byla zhotovena na moři z leštěné kosti, pocházející z vorvaní čelisti. „Ano, ztratil stožár u Japonska,“ pravil jednou starý indián z Gayheadu, „ale opatřil si jiný, stejně jako pro svou loď, a nemusel pro něj ani domů. Ten si vždycky pomůže.“

Byl jsem překvapen zvláštním postojem, v němž setrvával. Na obou stranách velitelské paluby Pequody a velmi blízko u lan zadního stožáru byla v podlaze vyvrtána díra asi půl palce hluboká. Jeho kostěná noha stála pevně v této díře, jednu ruku měl pozdviženu a držel se lana, a tak stál kapitán Achab zpříma a díval se kupředu přes příď stále se ponořující. V jeho upřeném pohledu, nebojácném, upjatém vpřed, byla nekonečná pevná odvaha, odhodlanost a nepoddajná vůle. Nepromluvil ani slovo, ani jeho důstojníci mu nic neříkali, ačkoli každým nepatrným pohybem a výrazem zřetelně prozrazovali rozpačité, ne-li trapné vědomí, že jsou pod dozorem znepokojeného pána. A nejen to: Achab, zachvácený neklidem, stál před nimi s mučednickou tváří a celá jeho nevýslovná královská důstojnost vyjadřovala hluboké utrpení.

Brzy po tomto prvním výletu na vzduch se vrátil do své kajuty. Ale od tohoto jitra jej posádka vídala každého dne. Buď stál ve vyvrtané díře, nebo seděl na své židli zhotovené z kostí, nebo těžkým krokem přecházel po palubě. Jakmile se obloha postupně vyjasňovala, opravdu, začala se tvářit přívětivěji, Achab čím dál méně poustevničil, takže se zdálo, že ho po vyplutí z přístavu jen mrtvá zimní nepohoda na moři nutila, aby byl sám. Poznenáhlu došlo k tomu, že byl skoro neustále na vzduchu; ale přese všechno, co říkal nebo co viditelně dělal na zadní palubě, konečně zalité sluncem, byl tam až dosud tak nepotřebný jako další stožár. Zatím totiž Pequod byla jen na cestě a ještě se doopravdy nevydala na lov. Téměř na všechny přípravy k lovu velryb zplna stačili důstojníci, takže Achab se bezmála neměl čím zabývat nebo vzrušovat – leda sám sebou – a mohl tedy odhánět chmury, které se mu hromadily na čele, jako si všechny mraky vybírají vždy nejvyšší vrcholky, aby se na nich nakupily.

Přesto netrvalo dlouho a vřelé, švitořivé přemlouvání rozkošného svátečního počasí, v němž jsme se octli, vylákalo ho postupně z jeho chmurné nálady. Jako když červenolící roztančené dívky, duben a květen, přiběhnou domů do studených, nevlídných lesů, i ten nejodranější, nejdrsnější a bleskem nejvíc rozštípený starý dub konečně vyrazí nějaké zelené výhonky, aby uvítal veselé návštěvnice; tak se dal i Achab nakonec trochu obměkčit laškovným doléháním mladistvého vzduchu. Na tváři se mu nejednou objevil lehký náznak výrazu, který by byl u jiného člověka brzy rozkvetl v úsměv.