CXVI.UMÍRAJÍCÍ VELRYBA

Nezřídka se nám v životě stává, jsme-li na správné straně a přímo kolem nás plují miláčkové Štěstěny, že zachytíme přes všechnu dřívější skleslost cosi z jejich prudkého větru a s radostí cítíme, jak se nám zplihlé plachty naplňují. Tak tomu bylo i s Pequodou. Druhého dne po setkání s veselým Mládencem spatřila totiž velryby a čtyři byly zabity. Jednu zabil Achab.

Bylo to pozdě odpoledne. A když se v krvavém zápase zabodl poslední oštěp a za překrásného západu plulo slunce po nebi a velryba po moři, tiše umírajíc zároveň se sluncem – tehdy se v onom růžovém vzduchu vlnila taková sladkost a tesknota ověnčených modliteb, že se téměř zdálo, jako by se daleký španělský pozemní vítr bezděky stal námořníkem a z hloubi zelených klášterních údolí na Filipínách vyrazil na moře s nákladem těchto večerních hymen.

Achab, opět obměkčen, ale obměkčen jen pro hlubší chmury, odrazil od velryby, a v klidném nyní člunu napjatě sledoval její poslední chvíle. Všichni umírající vorvani totiž poskytují zvláštní podívanou – obracejí hlavu k slunci, a tak vydechnou naposled – a tato zvláštní podívaná, pozorovaná za takového klidného večera, přinášela Achabovi nepoznaný dosud pocit čehosi zázračného.

„Zas a znova se obrací čelem k slunci – jak pomalu, ale jak vytrvale mu vzdává hold a vzývá je posledními skomíravými pohyby! Také on uctívá oheň; nejvěrnější, největší a nejvznešenější vazal slunce! – Ach, proč příliš vnímavé oči musely spatřit tuto podívanou příliš výmluvnou! Hle, umírá zde život, obklíčen široko daleko vodou, vzdálen všeho šumu lidských starostí a bolestí; v těchto mořích, nejvýš poctivých a nestranných, kde není skal, aby poskytly pamětní desky pro vepsání činů, kde se po dlouhé čínské věky valily vlny mlčky a němě jako hvězdy, svítící na neznámý pramen Nigru – zde tedy umírá život, pln víry se obraceje k slunci! Ale hleďme, sotva zemřel, již smrt otáčí tělem a obrací hlavu jinam –

Ó ty druhá tváři přírody, temná jako Hindu, která sis z kostí utonulých vybudovala zvláštní trůn někde v srdci moří bez zeleně; tys nevěřící, královno, a příliš zřetelně mluvíš ke mně za tajfunu zeširoka vraždícího i za tichého pohřbívání, když nastal klid. I tato tvá velryba mi dala poučení, když obrátila umírající hlavu k slunci a pak ji opět stočila.

Ach mocné boky, trojitě skuté a spjaté obručemi! Ó vysoko toužící duhový vodomete! – Jednou se vzpínáš, jednou tryskáš, a všechno nadarmo! Nadarmo se, ó velrybo, dožaduješ pomoci od slunce, které vše oživuje, neboť slunce život jen vyvolává, ale nikdy znovu nevrací. A přesto mě ty, temnější tváři, ukolébáváš vírou hrdější, byť i temnou. Všechny tvé nepojmenovatelné životní proudy tu plují pode mnou; jsem nadnášen dechem věcí kdysi živých, který byl vydechnut jako vzduch, ale nyní je vodou.

Buď pozdraveno, navěky pozdraveno, ó moře, v jehož věčném neklidu nalézá divoké ptactvo jediný odpočinek. Narodil jsem se na pevnině, a přece jsem odkojen mořem; kopce a údolí mi byly matkou, a přece vy, mořské vlny, jste mi nevlastními sestrami!“